33. Rozhoduje-li soud o žádosti odsouzeného, který má tak četnou trestní minulost jako stěžovatel, včetně například i dřívějšího neúspěšného podmíněného propuštění na svobodu, je samozřejmě nutné obzvláště pečlivě a obezřetně zkoumat ony další aktuální skutečnosti vztahující se k osobnosti, nápravě a poměrům odsouzeného, včetně míry překonání subjektivních příčin spáchané trestné činnosti, vyznívají-li tyto pro odsouzeného příznivě. Nicméně nikdy nelze předem nad odsouzeným takříkajíc "zlomit hůl" a jen na základě jeho trestní minulosti vyloučit, že bude vzhledem k oněm dalším relevantním skutečnostem odůvodněn předpoklad vedení jeho řádného života na svobodě. Takovým paušálním vyloučením možnosti podmíněného propuštění v konkrétním případě vlastně dochází k judikatornímu zpřísnění trestu, aniž by pro něj byla opora v zákoně, který s paušálním vyloučením podmíněného propuštění odsouzeného nepočítá (jediná zákonná výjimka je dána pro odsouzené na doživotí, kteří mají jen jednu šanci na podmíněné propuštění, a pokud se neosvědčí, pak již opětovné podmíněné propuštění z výkonu trestu možné není - viz § 91odst. 4 větu druhou trestního zákoníku). Tím je ovšem porušen čl. 39 Listiny, který takové judikatorní dotváření trestu zapovídá a trvá na tom, aby každý trest byl výslovně stanoven v zákoně.
34. Ústavní soud znovu připomíná též aspekt perspektivy - naděje pro odsouzeného, který je rovněž obsažen v institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a který je klíčový pro nápravu a navrácení se odsouzeného do života užitečného pro společnost. Možnost podmíněného propuštění totiž dává odsouzenému naději, že pokud se napraví, uvědomí si špatnost svého předchozího trestného jednání a zřekne se jej do budoucna, zkrátka pokud u něj bude naplněn účel trestu, pak bude mít šanci dostat se na svobodu ještě před vykonáním celé délky uloženého trestu odnětí svobody. Tedy šanci vytvořit zázemí svým dětem, vrátit se ke svým blízkým, ke svým společensky akceptovatelným koníčkům a zálibám, ke své řádné práci nebo prostě jen ke svobodnému způsobu řádného života, nespoutanému pravidly vězeňského řádu. Navíc pokud se následně ve zkušební době osvědčí, bude se mít za to, že jeho trest byl vykonán dnem, kdy byl podmíněně propuštěn. Tato naděje tedy působí motivačně směrem k nápravě odsouzených, což je v důsledku žádoucí nejen pro ně samé, ale také pro celou společnost, která samozřejmě má taktéž zájem na co nejmenší míře kriminality a co největším počtu osob respektujících základní společenské normy; nehledě na finanční zátěž pro stát vyplývající z pobytu odsouzených ve vězení.
35. V této souvislosti přitom rovněž nelze přehlédnout, že nehledě na sledované účely trestu může být pobyt ve vězení spjat též s negativními vlivy a účinky na odsouzené: například při pobytu ve vězení mohou odsouzení ztratit některé návyky a dovednosti nezbytné pro život na svobodě, ve srovnání s pevným řádem ve vězení pro ně po propuštění může být náročné zvyknout si na samostatný život na svobodě, plný možností, nejistoty a odpovědnosti; odsouzení mohou být během uvěznění vytrženi ze svých společensky žádoucích a užitečných vazeb; naopak mohou navázat i nové společensky nežádoucí a škodlivé vazby, které je po propuštění na svobodu budou spíš než k řádnému životu směrovat k opětovné trestné, respektive společensky nežádoucí činnosti. Už jen proto je nejen z hlediska jednotlivého odsouzeného, ale i z hlediska celospolečenského velmi podstatné, aby odsouzení byli propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody, a to třeba i "jen" podmíněně, ve správný čas, kdy u nich již bude splněn účel trestu, a naopak ještě nepřeváží negativní působení vězeňského prostředí a pobytu v něm. Je tedy třeba dbát i na to, aby odsouzení ve vězení nezůstávali zbytečně dlouho.
36. Ostatně míru rizika, jež je inherentně spjato s podmíněným propuštěním, lze zmírnit uložením doprovodných opatření předvídaných v § 89 trestního zákoníku: dohledu či přiměřených omezení a přiměřených povinností (viz i body 18 a 19 výše). Z mezinárodních standardů shora citovaných dokonce plyne, že zejména stanovení probačního dohledu by při podmíněném propuštění na svobodu mělo být pravidlem. Je třeba mít totiž na paměti, že tato doprovodná opatření, a zejména probační dohled, mohou výrazně napomoci k dovršení nápravy odsouzených a usnadnit jim přechod z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu (srov. i body 19 a 20 výše). Z toho ostatně vychází i český trestní zákoník, podle něhož má probační dohled sloužit v důsledku jednak k ochraně společnosti a snížení možnosti opakování trestné činnosti (sledováním a kontrolou chování pachatele) a jednak k pomoci pachateli k vedení řádného života v budoucnu (§ 49 odst. 2 trestního zákoníku).
37. V této souvislosti je třeba poznamenat, že také stěžovatel v projednávaném případě sám ve své stížnosti ke krajskému soudu poukazoval na možnost podmíněného propuštění při současném uložení takovýchto opatření, v případě pochybností soudu o jeho vedení řádného života v budoucnu. Avšak krajský soud na tuto argumentaci vůbec nereagoval a tuto možnost neuvážil. Tím se tedy navíc dopustil porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, z nějž vyplývá i povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a adekvátně se vypořádat se všemi důkazy i relevantními argumentačními tvrzeními a námitkami účastníků [srov. například nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), nález sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691) či nález sp. zn. IV. ÚS 919/14 ze dne 10. 12. 2014 (N 225/75 SbNU 521)].
IV. Shrnutí a závěr
38. Ústavní soud tedy shrnuje, že přestože zásadně nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádostech odsouzených o podmíněné propuštění, založeného na uvážení soudů, ve výjimečných případech je jeho zásah nezbytný. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, mezi takové výjimečné případy patří zejména situace, kdy soudy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny rozhodují na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu, případně kdy si dostatečné podklady obstarají jen formálně, ale materiálně je již při svém posouzení věci nezohlední; kdy ve svém rozhodnutí poruší zákaz dvojího přičítání, a tím i princip ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny; či kdy v řízení dojde k závažnému procesnímu pochybení, například nerespektování principu kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Důvod k zásahu Ústavního soudu je dán i tehdy, pokud obecné soudy paušálně vyloučí možnost podmíněného propuštění pro určitého odsouzeného, a to navíc toliko na základě jeho trestní minulosti, bez zohlednění případné následné proměny a nápravy odsouzeného, k níž mohlo dojít během výkonu trestu odnětí svobody, a dalších relevantních aktuálních informací k odsouzenému. V takové situaci dochází nejen k porušení práva odsouzeného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale v důsledku i k porušení zásady nulla poena sine lege zaručené čl. 39 Listiny, v širším smyslu. Paušálním vyloučením možnosti podmíněného propuštění určitého odsouzeného je totiž fakticky zpřísňován jeho trestní postih bez jakékoli opory v zákoně.
39. Ústavní soud znovu připomíná význam institutu podmíněného propuštění z trestu odnětí svobody, jehož uplatnění sice v českém právním řádu není formulováno jako nárokové, nicméně přesto obecně musí být otevřeno všem odsouzeným, včetně odsouzených k výjimečným trestům či odsouzených-recidivistů. Možnost podmíněného propuštění poskytuje odsouzeným perspektivu a naději, která je může motivovat k nápravě. Samotné podmíněné propuštění, a to i ve spojení s doprovodnými opatřeními, jako je probační dohled, pak představuje významný prostředek k dovršení nápravy a resocializace odsouzeného na svobodě, a to už proto, že umožňuje pozitivně usměrnit a usnadnit jeho přechod z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu, a tak mu pomoci k vedení řádného života.
40. Tyto skutečnosti však krajský soud v nyní projednávaném případě zcela opominul a po seznámení se s opisem z evidence Rejstříku trestů ke stěžovateli, včetně informace o dvou jeho předchozích neúspěšných podmíněných propouštěních, nad ním rovnou "zlomil hůl" a fakticky vyloučil možnost jeho nápravy. Krajský soud tedy vůbec neuvážil četné aktuální zprávy a vyjádření k osobnosti, nápravě i dalším poměrům stěžovatele, včetně jeho přístupu ke své drogové minulosti a drogové problematice vůbec, které byly v řízení shromážděny a které všechny vyznívaly v zásadě příznivě pro stěžovatele, naopak žádná ze shromážděných zpráv nebyla vůči stěžovateli kritická či jemu nepříznivá. Ústavní soud proto, zejména za specifických okolností posuzovaného případu stěžovatele, nemohl napadené rozhodnutí krajského soudu považovat za ústavně konformní. Jak je podrobně odůvodněno výše, Ústavní soud shledal, že krajský soud svým rozhodnutím porušil ústavně zaručená práva stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny.
41. Z tohoto důvodu Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl a zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu v souladu s § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
42. Krajský soud se nyní bude muset znovu zabývat stížností stěžovatele proti rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě o zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody; přitom bude vázán názorem a závěry vyslovenými Ústavním soudem v tomto nálezu. Při novém posouzení věci tak krajský soud bude muset zohlednit nejen trestní minulost stěžovatele, ale také aktuální informace a poznatky podávající se k jeho osobnosti, nápravě i poměrům, v nichž by se ocitl po případném podmíněném propuštění na svobodu. V případě pochybností o vedení řádného života stěžovatele na svobodě pak bude muset uvážit též možnost uložení doprovodných opatření ve formě přiměřených omezení a přiměřených povinností či probačního dohledu dle § 89 trestního zákoníku.