37. Ústavní soud však považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů" (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 514/17 ze dne 4. 4. 2017, bod 16). Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda v chování stěžovatelky došlo k určitému pokroku, resp. k jí tvrzené pozitivní změně (viz bod 19), a úpravu výchovných poměrů k nezletilému podle toho upravily (např. nařízením střídavé péče). V projednávané věci přitom soudy samy připustily, že otci v kvalitní výchově nezletilého pomáhá jeho partnerka a že pokud by otec nastoupil do výkonu trestu, bylo by nutné výchovné prostředí nezletilého znovu posoudit. Stejně tak bude nadále namístě brát ohled na přání dítěte.
38. V projednávané věci má tedy Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky za to, že se soudy nezpronevěřily ochraně nejlepšího zájmu dítěte, která je hlavním účelem řízení ve věci péče o nezletilé. Napadené rozsudky - s ohledem na jejich stěžejní důvody - jako celek obstojí. Ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, zejména její právo na péči o dítě podle článku 32 odst. 4 Listiny a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do jejího rodinného života podle článku 10 odst. 2 Listiny, jimi porušena nebyla.
39. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu