13. Stěžovatel se též podrobně vyjadřuje ke stanovenému postupu schvalování úvěrů, který byl podle jeho tvrzení dodržen u obou skutků popsaných pod body A) a B), aniž by on sám překročil své pravomoci; naopak podmínky čerpání uvedené ve smlouvách o úvěru jednoznačně svědčí o jeho úmyslu úvěry do maximální možné míry zajistit. Stěžovatel byl v okamžiku rozhodování o úvěru přesvědčen o výhodnosti uzavřeného obchodu pro banku, který představoval standardní ekonomickou transakci typu tzv. úvěru na "management buy-out"; jeho úmysl nesměřoval ani k porušení jeho povinností, ani ke způsobení škody. První úvěrová smlouva však byla v jeho nepřítomnosti změněna dodatkem, který zmírnil jím vyžadované a schválené podmínky úvěru, což ale není kryto jeho individuálním zaviněním; trestněprávní zásada individuální odpovědnosti fyzických osob tak byla porušena. Druhá úvěrová smlouva pak byla uzavřena s cílem opět zpřísnit podmínky úvěru, zvýšit pravděpodobnost jeho návratnosti a zvýšit jeho zajištění, tedy ve snaze dořešit dřívější obchodní případ k prospěchu, nikoliv ke škodě banky. Stěžovatel nebyl srozuměn s tím, že první úvěr bude čerpán bez zajištění a omezujících podmínek, a nebyl srozuměn s tím, že by MOBA mohla utrpět nějakou škodu. V době podpisu druhé smlouvy pak nebyl srozuměn s tím, že by úvěr neměl být splacen, neboť zajištění přesahovalo hodnotu úvěru, ani s tím, že by MOBA mohla utrpět nějakou škodu; soudy však při výpočtu škody nezohlednily hodnotu zajištění. I za předpokladu, že by šlo o trestný čin, měly soudy na daný případ aplikovat ustanovení o "krajní nouzi", která je tzv. "okolností vylučující protiprávnost". V případě skutku pod bodem C) by dle stěžovatele každý jiný postup stěžovatele než schválení projektu znamenal daleko větší ohrožení majetkových práv nejen MOBA, ale i akcionářů a vkladatelů, jelikož riziko projektu bylo vyvedeno mimo banku. Vše bylo přitom řádně zaúčtováno, v souladu se zákonem o účetnictví a v souladu s příslušnými účetními předpisy, a uvádění jakýchkoliv údajů do výkazů pro ČNB není kryto jeho individuálním jednáním ani zaviněním; tyto údaje byly navíc pravdivé a odpovídaly realitě.
14. Kromě toho byla dle stěžovatele porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení a veřejném zasedání, neboť proti němu bylo vadně konáno řízení proti uprchlému, ačkoliv pro to nebyly splněny trestním řádem předpokládané podmínky. Vydání rozsudku v řízení proti uprchlému bylo zcela nezákonné a zkrátilo jeho práva zaručená trestním řádem, Ústavou, Listinou a Úmluvou. Trestní kauza MOBA byla navíc zcela nestandardní a trpěla zcela mimořádnými průtahy; z toho důvodu, jakož i s ohledem na amnestii prezidenta republiky a promlčení trestní odpovědnosti za skutek pod bodem C) mělo být trestní stíhání zastaveno.
III. Posouzení Ústavním soudem 15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. V této oblasti jsou možnosti ingerence Ústavního soudu značně omezeny, a to na případy zjevně libovolného přístupu obecných soudů. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
17. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z článku 36 a násl. Listiny, jakož i z článku 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Jedná-li se o rozsudek v trestní věci, musí jeho odůvodnění obsahovat prvky vymezené ustanovením § 125 trestního řádu, tj. uvedení skutečností, které soud považoval za prokázané, o jaké důkazy tato svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil; též musí být z odůvodnění rozhodnutí patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil při posuzování viny a trestu. Odůvodnění musí být přesvědčivé a předmět řízení musí být vyčerpán v tom smyslu, že je třeba pečlivě zvážit všechny skutečnosti mající vztah k projednávané věci, přičemž je nutné, aby obecné soudy v rámci odůvodnění rozhodnutí nejen osvětlily, na základě čeho dospěly k vysloveným závěrům, ale aby tyto závěry rovněž obhájily i tím, že se vypořádají se všemi relevantními námitkami uplatněnými stranami řízení.
18. V dané věci Ústavní soud konstatuje, že o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, resp. jeho práva na obhajobu by se především mohlo jednat, pokud by své námitky uplatnil v řízení před obecnými soudy, avšak tyto orgány veřejné moci by se jimi vůbec nezabývaly. Tak tomu však v posuzované věci nebylo. V tomto ohledu je třeba uvést, že ústavní stížnost představuje v naprosté většině stížnostních bodů téměř doslovné zopakování námitek uplatněných ve stěžovatelově odvolání, resp. dovolání. Z napadených rozhodnutí je zcela zřejmé, že s těmito námitkami se vrchní soud a zejména Nejvyšší soud v podrobném odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly. Stěžovatel vystavil svou ústavní stížnost na pokračující polemice s rozsudkem krajského soudu, aniž by nějakým způsobem reflektoval skutečnost, že další dva nezávislé soudy se s jím vznesenou argumentací ve všech podstatných částech obsáhle vypořádaly. Stěžovatel přitom nijak nebrojí proti způsobu, jakým se obecné soudy tohoto úkolu zhostily, v podstatě tedy jen polemizuje s názory obecných soudů a nijak tím věc neposouvá do ústavněprávní roviny.
19. Ústavní soud přesto přezkoumal napadená rozhodnutí v aspektu dodržení procesních garancí spravedlivého procesu. Svou pozornost zaměřil zejména na to, zda se obecné soudy předmětnými námitkami zabývaly adekvátním způsobem, tedy zda odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí odpovídá požadavkům kladeným na ně trestním řádem, jakož i ústavními principy spravedlnosti. K tomu Ústavní soud uvádí, že dle jeho přesvědčení vrchní i Nejvyšší soud pečlivě posoudily jednotlivé námitky vznesené stěžovatelem a srozumitelně vysvětlily, z jakých důvodů je považovaly za nedůvodné. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byl stěžovatel žijící v USA právně zastoupen zvoleným obhájcem, který fakticky hájil jeho práva, mohl navrhovat důkazy, které považoval za nutné, a předkládat argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí, zejména s odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu, zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal.
20. Ústavní soud také konstatuje, že z napadených rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti je zřejmé, že v posuzované trestní věci postupovaly soudy, pokud jde o provádění důkazů, vyhodnocení výsledků dokazování a zejména odůvodnění skutkových závěrů a prokázání zavinění stěžovatele, velmi precizně. Je třeba konstatovat, že krajský soud opřel své skutkové závěry o rozsáhlé dokazování, a to zejména o výpovědi řady svědků a o výsledky důkladného znaleckého dokazování. Ústavní soud zde odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde jsou úvahy soudů přehledně shrnuty a analyzovány.
21. Ústavní soud není další soudní instancí, která by měla znovu zkoumat, zda byly v předmětné věci naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestných činů, ze kterých byl stěžovatel uznán vinným. Odlišuje-li se názor stěžovatele na jeho vinu od názoru vysloveného soudy rozhodujícími v trestním soudnictví, neznamená to samo o sobě porušení základního práva na spravedlivý proces. Lze shrnout, že soudy se v posuzovaném případě nedopustily ve svých skutkových a právních závěrech žádného výkladového excesu, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vypořádaly se též s námitkami vznesenými obhajobou. V dané věci tedy nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu.
22. Jelikož Ústavní soud nemá, co by k rozhodovací činnosti obecných soudů dodal, nezbylo mu než odmítnout ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu