25. V obecné rovině je třeba konstatovat, jak to správně učinil městský soud ve svém prvním rozsudku ze dne 30. 1. 2014 (bod 7), že v případě, kdy se nepřiměřená délka trestního řízení kompenzuje zmírněním uloženého trestu, se pachateli, jenž byl uznán vinným, dostává jednoznačného benefitu za újmu způsobenou délkou řízení v podobě mírnějšího postihu. Oproti tomu je v případě zastavení trestního stíhání odůvodněného délkou řízení míra odškodnění utrpěné újmy výrazně nižší, neboť osoba, proti níž bylo řízení vedeno, dosud pravomocně odsouzena nebyla, a nelze tudíž vyloučit, že by zastavené řízení mohlo vyústit i v rozhodnutí pro ni příznivější, kterým by byla obžaloby zproštěna.
26. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že Evropský soud pro lidská práva sice ve své judikatuře akceptoval, že zastavení trestního řízení odůvodněné výslovně délkou řízení může představovat účinný prostředek nápravy nepřiměřeně dlouhého trestního řízení, explicitně tak však učinil pouze v případech proti Německu, v nichž mohl být tento prostředek dle vnitrostátní právní úpravy (srovnatelné např. s ustanovením § 172 odst. 2 českého trestního řádu) aplikován za předpokladu, že dotčené osoby již byly shledány vinnými či by jinak vinnými shledány byly [viz rozhodnutí ESLP ve věci Sprotte proti Německu ze dne 17. 11. 2005 č. 72438/01, kde byl stěžovatel nejprve uznán vinným a odsouzen, avšak rozsudky nižších soudů byly zrušeny Ústavním soudem s tím, že odsouzení bylo nepřiměřené vzhledem k přílišné délce řízení a že řízení má být zastaveno bez odsouzení, k čemuž posléze došlo; a contrario rozsudek ESLP ve věci Ommer proti Německu (č. 2) ze dne 13. 11. 2008 č. 26073/03, § 58]. Naopak tam, kde bylo trestní řízení z důvodu své nepřiměřené délky zastaveno před tím, než bylo jakkoliv - byť i nepravomocně - rozhodnuto o vině stěžovatelů, toto zastavení neposkytlo dle ESLP stěžovatelům dostatečnou nápravu tvrzeného porušení jejich práva zaručeného Úmluvou (viz rozsudek ESLP ve věci Vasilev a další proti Bulharsku ze dne 8. 11. 2007 č. 61257/00, § 40). I v případě, že ESLP uznal jako účinný prostředek nápravy stížnost na délku řízení podanou k soudům, které v praxi přistupovaly k zastavení trestních řízení z důvodu jejich nepřiměřené délky před rozhodnutím o vině, výslovně odmítl vyjádřit se obecně k otázce, zda by takové opatření zbavilo stěžovatele jeho postavení poškozeného v důsledku porušení práva zaručeného Úmluvou (viz rozhodnutí ESLP ve věci Trups proti Lotyšsku ze dne 20. 11. 2012 č. 58497/08, § 57). Z uvedeného lze dovodit, že i podle ESLP může zastavení řízení představovat adekvátní a dostatečnou kompenzaci jen tehdy, vyhnul-li se tím obviněný či obžalovaný svému odsouzení [shodně viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 732; Pospíšil, I., Popovičová, L. Excesivní délka trestního řízení jako důvod pro jeho zastavení: prezidentská fikce a soudní realita. In Státní zastupitelství, roč. 11 (2013), č. 2, str. 10-17].
27. Trestní stíhání stěžovatele bylo na návrh několika jeho spoluobžalovaných po více než deseti letech zastaveno z důvodu dle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, tedy protože tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, konkrétně Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod zaručující obžalovaným právo na projednání jejich záležitosti v přiměřené lhůtě. Již z výše uvedené judikatury ESLP je však zřejmé, že čl. 6 Úmluvy nezaručuje právo na zastavení nepřiměřeně dlouhého trestního stíhání, tudíž z něj neplyne ani povinnost smluvního státu k takovému zastavení přistoupit, a vzhledem ke svým kompetencím nemůže takovou povinnost z Úmluvy vyvodit ani ESLP (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 2984/16 ze dne 6. 6. 2017, bod 13). Logika věci je totiž opačná: pokud právní úpravy a soudní praxe smluvních států možnost zastavit trestní stíhání pro jeho nepřiměřenou délku připouštějí, ESLP může v určitých případech akceptovat, že jde o dostatečnou kompenzaci porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (viz též výše Pospíšil, I., Popovičová, L., op. cit., str. 17). To reflektoval i Nejvyšší soud, který např. ve svém výše citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2808/2014 (jenž se týká stěžovatelovy žaloby o přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání) konstatoval, že judikatorní výklad, podle kterého lze trestní řízení trvající extrémně nepřiměřenou dobu zastavit přímo na základě čl. 6 odst. 1 Úmluvy, eventuálně ve spojení s § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, je spíše ojedinělý a v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu překonaný. Za překonané pak lze z tohoto hlediska označit i usnesení sp. zn. III. ÚS 1608/14 ze dne 19. 6. 2014, ve kterém Ústavní soud aproboval závěr obecných soudů, že se stěžovateli dostalo dostatečné satisfakce ve smyslu ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. za nepřiměřenou dobu trestního stíhání, a to jeho zastavením právě z důvodu nepřiměřené délky. V neposlední řadě nelze opomenout, že zastavením trestního stíhání bez rozhodnutí o vině může dojít ke kolizi s právy osob poškozených předmětným protiprávním jednáním, včetně jejich subjektivního práva na efektivní trestní řízení [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301) a sp. zn. III. ÚS 1716/16 ze dne 9. 8. 2016 (N 151/82 SbNU 385)], a s tomu odpovídající povinností státu zajistit obětem trestných činů jejich účinné vyšetřování, vyplývající zejména z čl. 2, 3 a 4 a do jisté míry i z čl. 8 Úmluvy (viz mj. usnesení sp. zn. I. ÚS 4019/13 ze dne 26. 3. 2014 a judikaturu ESLP tam citovanou; rozsudek ESLP ve věci Shishkovi proti Bulharsku ze dne 25. 3. 2010 č. 17322/04, § 41, v návaznosti na který byla ustanovení bulharského trestního řádu umožňující zastavit trestní stíhání pro jeho přílišnou délku zrušena - viz rozsudek ESLP ve věcech Dimitrov a Hamanov proti Bulharsku ze dne 10. 5. 2011 č. 48059/06 a 2708/09, § 53).
28. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že stěžovatel sám o zastavení trestního stíhání nepožádal; z jeho vyjádření je naopak zřejmé, že svou vinu popíral a měl zájem na očištění své osoby prostřednictvím zprošťujícího rozsudku (viz body 4 in fine a 14). Nelze tedy bez dalšího za dobrodiní označit rozhodnutí spočívající v zastavení trestního stíhání, kterého se stěžovatel nedomáhal a které mu ve zmíněném očištění zabránilo.
29. Uvedené platí tím spíše, že stěžovatel neměl možnost dosáhnout svého očištění tím, že by trval na projednání věci (srov. § 172 odst. 4 trestního řádu), neboť ustanovení § 11 odst. 3 trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, mu - pro případ zastavení trestního stíhání dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu - takovou možnost nenabízelo a ani ustanovení § 223 odst. 4 trestního řádu jej nelegitimovalo k podání stížnosti (viz též výše citované usnesení sp. zn. III. ÚS 1608/14). Tím se jeho případ liší od případů, ve kterých došlo k zastavení trestního stíhání z důvodu prezidentské milosti, amnestie (o takové zastavení šlo také ve výše citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 2984/16), promlčení či zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním a ve kterých ustanovení § 11 odst. 3 trestního řádu, resp. § 11 odst. 4 s účinností od 1. 1. 2014 obviněným umožňuje trvat na projednání věci. Na tom nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel byl v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 10. 2009 nesprávně poučen o opaku (viz bod 1 in fine); právní úprava byla v tomto směru zcela jednoznačná, což měl stěžovatel v průběhu vyhlašování usnesení sám zjistit (viz bod 4). Potvrdil to konečně i Nejvyšší soud, který ve svém výše citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2808/2014 (týkajícím se stěžovatelova nároku na přiměřené zadostiučinění z titulu nezákonného rozhodnutím o zahájení trestního stíhání) konstatoval (viz také bod 21), že jelikož v posuzovaném případě nebylo trestní stíhání zastaveno z žádného z fakultativních důvodů uvedených v § 172 odst. 2 trestního řádu, stěžovateli nesvědčilo ani právo na pokračování ve věci na základě § 172 odst. 4 trestního řádu, ani právo podat si stížnost proti usnesení o zastavení řízení.
30. Ústavní soud tedy považuje za nesprávnou a presumpci neviny odporující úvahu, že představuje-li zmírnění trestu samo o sobě dostatečnou nápravu nepřiměřené délky trestního řízení, tím spíše je dostatečnou nápravou zastavení řízení opřené o § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu. Situace, kdy bylo trestní řízení zastaveno z důvodu jeho nepřiměřené délky, aniž by mohl být učiněn závěr o tom, zda obviněný daný skutek spáchal či nikoliv, je odlišná od situace, kdy byl obviněný již shledán vinným a dostalo se mu beneficia zmírnění trestu odůvodněného nepřiměřenou délkou trestního řízení. Pokud obviněný o zastavení trestního stíhání nepožádal a neměl ani možnost trvat na projednání věci, nemůže být takové zastavení považováno za kompenzaci nepřiměřené délky řízení. Kompenzační účinky obou procesních forem skončení trestního stíhání tedy nelze považovat za (nejméně) rovnocenné, jak uvedl Nejvyšší soud ve svém výše citovaném rozsudku 30 Cdo 1273/2014-209 (viz bod 9), z něhož vycházela obě rozhodnutí napadená touto ústavní stížností. Ústavní soud podotýká, že závěr vyjádřený v tomto nálezu je aplikovatelný výlučně na situace, kdy obviněná osoba neměla jednoznačnou možnost trvat na projednání věci za účelem svého "očištění", kterou předpokládá např. prezidentská amnestie, a že stěžovateli vyhověl i s přihlédnutím k tomu, že on sám nepožádal o zastavení řízení podle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu.
31. Jak již bylo výše řečeno, v posuzované věci stěžovatel nemohl trvat na projednání věci a vynesení rozhodnutí o své vině či nevině. Jak správně konstatoval obvodní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 7. 2015 (viz bod 10), nemůže být proto zastavení trestního stíhání považováno za dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou trestního stíhání, neboť pouze zprošťující rozsudek mohl stěžovateli přivodit určitou satisfakci za to, co byl nucen podstoupit po dobu téměř dvanáctiletého trestního stíhání. Dle názoru Ústavního soudu by však ani zprošťující rozsudek nebyl dostatečnou kompenzací nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení a namístě by bylo přiznat stěžovateli finanční zadostiučinění z titulu vzniklé nemajetkové újmy.
32. Na závěr považuje Ústavní soud za nutné korigovat názor, z něhož v napadeném rozsudku vycházel městský soud a podle něhož bylo pro posouzení opodstatněnosti nároku stěžovatele na finanční náhradu nemajetkové újmy podstatné, zda byly prokázány výjimečné okolnosti na jeho straně, které by takovou náhradu (nad rámec zastavení trestního stíhání) odůvodňovaly. Zde je namístě připomenout, že dle judikatury ESLP je třeba vycházet ze "silné, ale vyvratitelné domněnky", že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu; v tomto ohledu se tedy žádné důkazy v zásadě nevyžadují (viz rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii ze dne 26. 3. 2006 č. 64890/01, § 93) a existence újmy v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se presumuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 30 Cdo 958/2009), neboť újma vzniká samotným porušením základního práva. Pokud jde konkrétně o obviněného (obžalovaného), ten může mít - vzhledem k typicky velmi velkému významu, jenž pro něj trestní řízení má - eminentní zájem na tom, aby v případě porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení byla újma takto způsobená adekvátně kompenzována (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1209/2009). Nemajetkovou újmou se přitom obecně rozumí negativní zásah do jiné než majetkové sféry konkrétní osoby, zejména do její osobnostní integrity. ESLP pak ve vztahu k nepřiměřené délce trestního řízení považuje za nemajetkovou újmu zejména způsobenou tíseň, úzkost či frustraci (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kudła proti Polsku ze dne 26. 10. 2000 č. 30210/96, § 165).
33. Odmítl-li tedy Nejvyšší soud jako nepřípustné stěžovatelovo dovolání proti rozsudku městského soudu, kterým mu nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou přílišnou délkou trestního stíhání, porušil základní právo stěžovatele na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem, zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.
34. Ve zbývající části Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť v návaznosti na zrušení usnesení Nejvyššího soudu a s ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů mu již dále nepřísluší přezkoumávat napadené rozhodnutí městského soudu. Tento přezkum bude nyní v kompetenci Nejvyššího soudu, který bude muset - vázán nálezem Ústavního soudu - o dovolání znovu rozhodnout. Ústavní stížnost týkající se merita věci by tak v tomto případě byla prostředkem předčasným.