Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o návrhu stěžovatele R. L., t. č. Věznice Všehrdy, Chomutov, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 2. 5. 2017 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, označené jako "stížnost na Okresní soud v Bruntále". Obsahem tohoto návrhu je nesouhlas s blíže nespecifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, kterým měl být navrhovatel odsouzen za přečin podle ustanovení § 196 trestního zákoníku k odnětí svobody v trvání 30 měsíců.
Stěžovatelovo podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), zejména v něm nebyla obsažena žádná relevantní ústavněprávní argumentace a pro řízení před Ústavním soudem nebyl navrhovatel zastoupen advokátem (§ 30, § 31 cit. zákona).
K odstranění procesních a obsahových nedostatků podání, jakož i nedostatku povinného zastoupení advokátem, byl navrhovatel vyzván přípisem, jemu doručeným dne 9. 5. 2017, v němž byl též upozorněn, že neodstraní-li vytýkané vady ve lhůtě do 30 dnů, bude návrh odmítnut. Dostalo se mu rovněž náležitého poučení, jaké náležitosti má návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem obsahovat, a jakými nedostatky oproti tomu trpí. Výslovně byl informován o tom, že zákon o Ústavním soudu neumožňuje ustanovení advokáta a je proto namístě požádat o přidělení advokáta Českou advokátní komoru podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
Na tuto výzvu stěžovatel nijak nezareagoval.
Ústavní soud proto konstatuje, že navrhovatel vady svého návrhu k dnešnímu dni neodstranil, ačkoliv lhůta k odstranění vytknutých vad marně uplynula dne 8. 6. 2017.
Základní vadou, od níž se ostatně odvíjely i vady další, byla absence povinného zastoupení advokátem. Jak Ústavní soud již několikrát konstatoval, smyslem povinného zastoupení advokátem je, aby Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. Příkladem takové situace je právě postup navrhovatele, který svůj návrh vůbec nijak ústavněprávně neodůvodnil a není z něj ani patrno, zda napadá rozhodnutí o posledním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práv přiznává. Jakkoliv si je Ústavní soud vědom omezených možností stěžovatele předestřít zásadní ústavněprávní argumentaci, bylo na něm, aby vyslyšel výzvu Ústavního soudu a zvolil si advokáta, jenž by vylíčil, v čem spočívalo jeho omezení základních lidských práv a svobod, jaká rozhodnutí vlastně napadá a rovněž by uvedl, že před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny přípustné prostředky k ochraně svých práv. Pokud tak neučinil, nemůže tuto jeho nečinnost Ústavní soud nikterak nahrazovat a návrh stěžovatele nemůže jakkoliv meritorně posoudit.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než postupovat podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) návrh odmítnout z důvodu neodstranění vad návrhu v určené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2017
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj