11. Ústavní soud předně uvádí, že rozhodnutí, jejichž předmětem je bagatelní částka, vzhledem k zanedbatelnosti jimi způsobeného zásahu do subjektivních práv obvykle již z tohoto důvodu nemohou založit porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku lze připustit pouze v případech extrémních pochybení obecného soudu, zejména jsou-li dotčeny základní principy, na nichž je založen spravedlivý proces [srov. např. usnesení ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), nález ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) nebo nález ze dne 21. listopadu 2011 sp. zn. IV. ÚS 1685/11 (N 198/63 SbNU 307)]. V nyní projednávané věci se však její hodnocení jako bagatelní nemůže uplatnit. Význam věci pro stěžovatele totiž nelze posuzovat toliko z hlediska částek, o které jde v každé jednotlivé exekuční věci, nýbrž s ohledem na jejich celkové množství, jakož i související dopad do jeho výdělečné činnosti.
12. Pokud jde o uplatněné námitky, stěžovatel ve své ústavní stížnosti zdůrazňuje především závěry obsažené v usnesení sp. zn. I. ÚS 3195/14. Tímto usnesením byla odmítnuta stížnost vedlejší účastnice v obdobné věci, jež směřovala proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž byla stěžovateli naopak přiznána jím požadovaná odměna. V této souvislosti ovšem stěžovatel přehlíží ty závěry Ústavního soudu, podle nichž tehdy přijaté řešení "nelze považovat za protiústavní, stejně jako by ústavnímu pořádku nemusela odporovat ani odlišná řešení podobné situace". Přesněji řečeno, ústavní deficity by patrně nevykazoval ani výklad, podle něhož by dotčenému soudnímu exekutorovi náležel nárok pouze na náhradu doložených nákladů, tedy oněch "zvláštních" nákladů, jak jsou označeny v publikovaném usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 17 Co 379/2015.
13. Z napadených usnesení se podává, že obecné soudy vyšly při rozhodování o náhradě nákladů exekuce z § 44b odst. 5 exekučního řádu, podle něhož nese náklady exekuce vzniklé v souvislosti se změnou exekutora oprávněný. Za tyto náklady však v případě, kdy ke změně exekutora došlo z důvodu podle § 15 odst. 5 exekučního řádu, tedy v návaznosti na zánik výkonu exekutorského úřadu původnímu exekutorovi, považovaly jen skutečně vynaložené náklady soudního exekutora související se samotným provedením změny exekutora, nikoliv také odměnu exekutora či paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. V tomto případě totiž oprávněný změnu exekutora nijak nezavinil, a tudíž po něm ani nelze požadovat, aby podle § 44b odst. 4 in fine exekučního řádu hradil odměnu exekutora, který exekuci vedl dosud.
14. Ústavní soud neshledává žádný důvod k tomu, aby v rámci ústavněprávního přezkumu přistoupil k revizi právního názoru obecných soudů, na jehož základě nebyly stěžovateli přiznány požadované náklady exekuce vůči vedlejší účastnici. Obecné soudy svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily, přičemž v jejich právním hodnocení nelze spatřovat svévoli či jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, který by zakládal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Není přitom podstatné, že po určitou dobu - než došlo ke sjednocení odlišných právních názorů obecných soudů - se jimi provedený výklad mohl v jednotlivých věcech lišit.
15. Pro úplnost se dodává, že k obdobným závěrům dospěl Ústavní soud v usnesení ze dne 4. července 2017 sp. zn. III. ÚS 3443/16, kterým odmítl jinou ústavní stížnost stěžovatele ve srovnatelné věci.
16. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2017
Ludvík David v. r. předseda senátu