44. Naopak v daném případě je předmětem přezkumu jediné rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto o dvou deliktech stěžovatele spáchaných v jednočinném souběhu. Nejde tedy o dvojí trestání za jeden skutek, nýbrž o souběžné vyslovení viny za komunitární a vnitrostátní delikt spáchané jedním jednáním v jediném rozhodnutí, čemuž nebrání zásada ne bis in idem, neboť nebyl naplněn prvek bis této zásady. Pokud tedy druhý senát v citované pasáži svého rozhodnutí uvedl, že závěr pátého senátu o odlišném chráněném zájmu u vnitrostátního a komunitárního deliktu nebude zřejmě možné ´při řešení této věci´ plně převzít, nijak tím nezpochybnil závěr pátého senátu, že právě tento odlišný chráněný zájem (objekt) každého z deliktů způsobuje, že je možný souběh těchto deliktů. Druhý senát ve své věci pouze konstatoval, že uvedený závěr o odlišných chráněných zájmech obou deliktů nelze použít v situaci, kdy o témže jednání má být rozhodnuto ve dvou po sobě následujících rozhodnutích, neboť s ohledem na závěry rozsudku velkého senátu ESLP ze dne 10. 2. 2009 ve věci Zolotukhin proti Rusku, i v takových případech je za splnění dalších podmínek naplněn prvek ´idem´ v rámci zásady ne bis idem.
45. Nešlo tedy o vyvolání rozporu v judikatuře Nejvyššího správního soudu, neboť druhý senát v uvedeném rozsudku pouze reflektoval v rámci posouzení odlišné věci názorový posun, k němuž došlo po vydání rozsudku pátého senátu v judikatuře ESLP a který se týkal výkladu prvku idem v zásadě ne bis idem. S takovým možným posunem ostatně pátý senát ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2008 počítal, neboť zde upozornil na do té doby rozpornou judikaturu ESLP, která se rozcházela právě v pojetí prvku idem a kterou pak skutečně následně sjednotil velký senát ESLP ve věci Zolotukhin. Jak již však bylo řečeno a jak správně upozorňuje rovněž krajský soud ve svém nyní přezkoumávaném rozsudku (v pasáži, kde se zabývá vázaností předchozími rozsudky Nejvyššího správního soudu v této věci), pro věc stěžovatele není klíčový výklad prvku idem za situace, kdy ve věci zcela absentuje prvek bis. Nejvyšší správní soud přitom zdůrazňuje, že závěry ESLP ve věci Zolotukhin či v navazující judikatuře rozhodně nelze vykládat tak, že by znemožňovaly rovněž souběžné vyslovení viny za totéž protiprávní jednání, které však naplňuje znaky skutkových podstat různých deliktů. Takové pojetí by totiž zcela vyloučilo nejen v rámci správního trestání, ale i v rámci trestního práva v užším slova smyslu jednočinný souběh deliktů (tedy i trestných činů), což by byl závěr zjevně absurdní. Zájem na tom, aby nebyl pachatel ani v takové situaci postihován nepřiměřeným způsobem, je v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008 dostatečně vyjádřen tím, že Nejvyšší správní soud zdůraznil povinnost žalovaného postupovat při ukládání sankce podle absorpční zásady.
46. Nejvyšší správní soud tak má za to, že není důvodu se od již vysloveného názoru ohledně možnosti jednočinného souběhu komunitárního a vnitrostátního deliktu zneužití dominantního postavení odchýlit. Ostatně názor vyslovený v rozsudku jeho pátého senátu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Afs 9/2008-328, jímž byl krajský soud při posouzení věci vázán, převzala bez výhrad jak právní praxe, tak i navazující judikatura Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2008 ve věci Tupperware, č. j. 7 Afs 7/2008 - 200, dostupný na www.nssoud.cz). Ostatně ani ve věci Toshiba, v níž rozhodoval zmiňovaným rozsudkem druhý senát a v níž následně položil Krajský soud v Brně předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, přičemž, jak upozorňuje stěžovatel, generální advokátka ve svém stanovisku v této věci doporučila Soudnímu dvoru Evropské unie, aby přizpůsobil svou judikaturu i v soutěžních věcech výkladu zásady ne bis in idem podanému Evropským soudem pro lidská práva ve věci Zolotukhin, nedospěl velký senát Soudního dvora EU k závěru, že by za daných skutkových okolností byla tato zásada porušena (rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 14. 2. 2012, Toshiba Corporation a další, C-17/10, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, dostupný na http://curia.europa.eu)."
47. Ústavní soud na závěrech přijatých v citované části napadeného rozsudku neshledává žádné ústavněprávní deficity, a současně v návaznosti na poznámku ve vyjádření vedlejšího účastníka uvádí, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 24. 6. 2014 č. j. 7 Afs 57/2011-1234 rozhodl tak, že ohledně této otázky neshledal ve smyslu § 17 odst. 1 s. ř. s. svoji pravomoc, neboť došel k závěru, že judikatura pátého senátu, vyjádřená v rozsudku č. j. 5 Afs 9/2008-328, a nověji v rozsudku ze dne 28. 3. 2014 č. j. 5 Afs 15/2012-102, je nadále platná, a k judikaturnímu rozporu tak nedošlo (viz body [52] - [55] rozhodnutí č. j. 7 Afs 57/2011-1234). Je tedy nepochybné, že k porušení základního práva na zákonného soudce - v důsledku nepředložení věci k posouzení rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu - v posuzované věci nedošlo.
VIc. Nesprávná aplikace intra-enterprise doktríny
48. Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli hodnotit správnost aplikace intra-enterprise doktríny Nejvyšším správním soudem, jeho úkolem je pouze posoudit, zda Nejvyšší správní soud existenci této doktríny vzal do úvahy, a zda ji případně zohlednil v souladu s relevantní judikaturou. V rámci takto omezeného přezkumu se musí Ústavní soud omezit na konstatování, že Nejvyšší správní soud tuto doktrínu v adekvátní míře zohlednil (viz odůvodnění napadeného rozsudku na č. l. 116 - 117), přičemž ani z ústavní stížnosti, ani z následné stěžovatelčiny repliky přesvědčivě nevyplývá, z jakého důvodu je nutno aplikaci této doktríny Nejvyšším správním soudem považovat za svévolnou, tedy v čem se odchyluje od relevantní judikatury, v prvé řadě od závěrů přijatých v rozsudku Evropského soudního dvora ve věci Viho Europe BV proti Evropské Komisi.
49. Na margo této skupiny námitek Ústavní soud již pouze dodává, že se plně ztotožňuje s konstatováním Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelka není sankciována za to, že ujednala s konsolidovanými PRDS výhodnější podmínky ve smlouvách upravujících dodávky zemního plynu, tedy za jednání dovnitř hospodářské skupiny, nýbrž za to, že neumožnila nekonsolidovaným PRDS získat dodávky plynu za obdobných podmínek, čímž zhoršila jejich soutěžní postavení na navazujícím trhu s dodávkami zemního plynu oprávněným zákazníkům. Současně se Ústavní soud ztotožňuje rovněž se závěrem Nejvyššího správního soudu, že "právě smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a konsolidovanými distributory slouží jako jeden z důkazních prostředků využitých k posouzení přiměřenosti stěžovatelčiny obchodní strategie a souladu jejího jednání s pravidly hospodářské soutěže".
VId. (Ne)prokázání porušení čl. 82 Smlouvy o založení ES
50. Namítá-li stěžovatelka, že v řízení nebylo prokázáno porušení čl. 82 Smlouvy o založení ES, jednak přehlíží, že k indikaci porušení komunitárního (unijního) postačí prokázat potenciální protisoutěžní účinek (viz např. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 17. 2. 2011 ve věci Konkurrensverket proti TeliaSonera AB (C-52/09)], jednak přehlíží, že komunitární (unijní) rozměr předseda ÚOHS i soudy v projednávané věci - přes opačný názor stěžovatelky - řádně odůvodnily (viz např. bod 155. rozkladového rozhodnutí). Jsou-li totiž společníky nekonsolidovaných PRDS (jak tvrdí vedlejší účastník ve svém vyjádření a stěžovatelka tomu neoponuje), jimž prokazatelně v důsledku jednání stěžovatelky vznikla újma, osoby s domicilem v jiném členském státě Evropské unie, je možno konstatovat, že kumunitární (unijní) roviny soutěžního práva bylo v posuzované věci dosaženo.
51. Ústavní soud se tak omezí na konstatování, že porušení čl. 82 Smlouvy o založení ES - prizmatem relevantní judikatury Evropského soudního dvora, res. Soudu první instance (Tribunálu) - v posuzované věci bylo prokázáno, a ani v tomto ohledu není orgánům veřejné moci co vytknout.
VIe. (Ne)dodržení totožnosti skutku
52. Nejvyšší správní soud se k otázce dodržení jednoty (totožnosti) skutku opakovaně vyjadřoval. V rozsudku ze dne 20. 11. 2003 č. j. 5 A 73/2002-34 konstatoval, že z oznámení musí být "patrno, kdo je činí a které věci se týká, neboť jen tak je zaručeno právo účastníka se v daném řízení účinně hájit" a současně zdůraznil, že vymezení skutku, pro který je řízení zahájeno, "musí mít určitý stupeň konkretizace, stejně tak jako musí být z oznámení o zahájení řízení zřejmé, co bude jeho předmětem a o čem bude v řízení rozhodováno". Na uvedený závěr Nejvyšší správní soud navázal v rozsudku ze dne 31. 3. 2010 č. j. 1 Afs 58/2009-541, v němž uvedl, že "předmět jakéhokoliv zahajovaného řízení (a pro oznámení o zahájení správně-trestního řízení to platí zvláště) musí být identifikován dostatečně určitě tak, aby účastníkovi řízení bylo zřejmé, jaké jeho jednání bude posuzováno, a aby bylo zaručeno jeho právo účinně se v daném řízení hájit." Tento závěr precizoval Nejvyšší správní soud v usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008 č. j. 2 As 34/2006-73, kde zdůraznil: "Výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným." V rozsudku ze dne 14. 3. 2011 č. j. 2 Afs 91/2009-149 nicméně Nejvyšší správní soud připustil, že "mezi vymezením skutku, pro který je zahajováno sankční správní řízení, a popisem tohoto skutku v následném meritorním rozhodnutí nemusí existovat naprostá shoda, neboť v průběhu řízení mohou některé dílčí skutečnosti teprve vyplynout najevo či může jinak dojít ke korektuře původních skutkových předpokladů." Dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu tak lze shrnout tak, že skutek musí být v oznámení o zahájení řízení definován natolik určitě, aby bylo "obviněnému" zřejmé, jaké jednání je mu kladeno za vinu - aby se mohl účinně hájit, současně ale mezi skutkem vymezeným v oznámení o zahájení řízení a skutkem vymezeným v rozhodnutí nemusí být naprostá shoda, neboť řízení před správním orgánem slouží právě k "ustálení" jak skutkového vymezení, tak právní kvalifikace (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2015 č. j. 6 As 266/2014-14).
53. Jestliže tedy Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku konstatoval, že ani použití odlišných slovních spojení "předkládal návrhy smluv" ve výroku prvostupňového rozhodnutí a "neumožnil uzavřít smlouvu" ve výroku rozkladového rozhodnutí nelze hodnotit jako odchýlení se od předmětu řízení, neboť jde pouze o "formulační změnu", jež "lépe vystihuje podstatu deliktu", přičemž z řady stěžovatelčiných podání nevyplývá, že by předmětu či rozsahu správního řízení nerozuměla, pročež nebyla nikterak dotčena na právu na obhajobu, je zřejmé, že Nejvyšší správní soud postupoval v souladu se svojí judikaturou a Ústavní soud mu v tomto ohledu nemá z ústavněprávních pozic co vytknout.
VIf. Neseznámení stěžovatelky s podklady rozkladového rozhodnutí
54. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že zlehčuje procesní pochybení vedlejšího účastníka konstatováním, že naprostou většinu podkladového materiálu do spisu sama dodala, přičemž Nejvyšší správní soud kritizuje rovněž za závěr, že tím nemohla být nikterak dotčena na právu na obhajobu, když je možné jen spekulovat, jakou obranu by uplatnila.
55. I v případě této námitky se Ústavní soud omezí na konstatování, že ve stěžovatelkou oponovaném závěru Nejvyššího správního soudu žádné ústavněprávní pochybení nevidí. Je sice pravda, že o obraně, již stěžovatelka nemohla pro procesní pochybení vedlejšího účastníka uplatnit "lze jen spekulovat", současně ale platí, že měla-li by být namístě vskutku indikace porušení stěžovatelčina základního práva, měla by být stěžovatelka schopna uvést, který konkrétní - v rámci rozkladového rozhodnutí provedený - důkaz (podklad) podle jejího názoru ovlivnil skutkové a právní závěry rozkladového rozhodnutí, a jakou obranu (jen v obecných rysech) by případně uplatnila (byť viděno ex post), pokud by měla možnost se k těmto důkazům vyjádřit. Žádnou takovou oponenturu však stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nepředkládá, a proto nezbývá než uzavřít, že ani v tomto ohledu stěžovatelka porušení dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy neprokázala.
VII. Závěr
56. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jan Filip v.r. předseda senátu