27. Odmítnutím zohlednit nejlepší zájmy mladšího syna stěžovatele pak krajský soud nerespektoval výše vymezené principy plynoucí z čl. 3 odst. 1 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte, z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a z práva na zvláštní ochranu dětí a rodičovství podle čl. 32 odst. 1 Listiny. Jak zdůrazňoval Výbor pro práva dítěte ve výše citovaném komentáři, z každého rozhodnutí, které má dopad na dítě, musí plynout, že rozhodující orgán vzal jeho nejlepší zájem v potaz. Ze spisového materiálu plyne, že odnětí svobody stěžovatele má na jeho mladšího syna silně negativní dopad, což je přesně skutečnost, kterou podle výše citovaných ustanovení a judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí vzít soudy v úvahu. Měly by přitom mít na paměti i doporučení Výboru pro práva dítěte o právech dětí uvězněných osob a jeho výzvu k pečlivému zvažování alternativ k odnětí svobody jejich rodičů. Trestním soudům to ostatně na podústavní úrovni ukládá § 39 odst. 1 trestního zákoníku v rámci povinnosti zhodnotit rodinné poměry pachatele. Z právě uvedeného určitě neplyne, že by snad nejlepší zájem dítěte měl vždy převažovat nad zájmem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů. V naprosté většině případů bude váha tohoto zájmu větší, což může vést k závěru trestních soudů o nutnosti odejmout pachateli osobní svobodu. Zohlednění nejlepšího zájmu dítěte však nesmí z úvah soudu ukládajícího trest za spáchaný trestný čin zcela zmizet. Musí jít, slovy Obecného komentáře Výboru pro práva dítěte č. 14, o přední hledisko. Trestní soudy k němu proto musí přihlédnout a odůvodnit, proč v tom kterém případě (ne)převáží nad zájmem společnosti na potrestání pachatele. Obzvláště v tomto konkrétním případě je váha nejlepších zájmů mladšího syna stěžovatele velmi vysoká a krajský soud dlužil stěžovateli, jeho mladšímu synovi i zbylým pozůstalým náležité vysvětlení, proč podle jeho názoru musí nejlepší zájmy dítěte ustoupit nutnosti uložit stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody.
28. Ústavní soud z právě popsaných důvodů musel přistoupit k výše zmíněnému výjimečnému oprávnění k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů, zrušit rozsudek krajského soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V novém odvolacím řízení se bude muset krajský soud zaměřit hned na několik aspektů celé věci, které se pak musí promítnout v jeho novém rozhodnutí. V prvé řadě to jsou výše popsané účely trestání. Krajský soud bude muset v konkrétních okolnostech této věci zvážit (a do odůvodnění pak promítnout), v jaké míře trest, o němž za spáchané přečiny rozhodne, sleduje účel retributivní či některý z cílů konsekvencionalistických. S ohledem na zvolené účely se pak zejména bude muset zaměřit na odůvodnění přiměřenosti uloženého trestu v kontextu principu proporcionality a principu ultima ratio (subsidiarity přísnější trestní represe). Jak Ústavní soud uvedl výše, přesvědčivé odůvodnění závěru, že uložený trest je přiměřený a odpovídá všem okolnostem věci, je ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do svobody jednotlivce při ukládání trestů. Proto krajský soud musí znovu zohlednit okolnosti stěžovateli přitěžující a doposud vynechané okolnosti polehčující včetně nejlepších zájmů mladšího syna stěžovatele. Jedině v takovém případě poskytne stěžovateli náležitou odpověď na jeho obhajobu v odvolacím řízení a vyvrátí jakékoliv možné pochybnosti o tom, že je výkon spravedlnosti arbitrární, neprůhledný a nekontrolovatelný veřejností. Stěžovateli navíc umožní účinně uplatnit případné dovolání, pokud by v něm nadále přetrvávalo přesvědčení, že v odvolacím řízení byla porušena jeho práva.
29. Známý americký trestní obhájce Bryan Stevenson ve svém bestselleru s názvem "Just Mercy: A Story of Justice and Redemption" (Spiegel & Grau, 2015, s. 290) napsal, že každý z nás je víc než nejhorší věc, kterou jsme kdy udělali. Pokud někdo zalže, není jen lhář. Pokud si někdo vezme něco, co mu nepatří, není jen zloděj. Stejně tak někdo, kdo někoho zabije, není jen člověkem, který někoho zabil. Je přitom důležité ústavně chránit tuto druhou část v každém z nás jako součást naší lidské důstojnosti. V tom se možná lišil pohled okresního a krajského soudu. První zmíněný soud ve stěžovateli neviděl jen člověka, který vlastní nedbalostí usmrtil dva členy své rodiny, a promítl to do svého rozhodnutí. Krajský soud naopak ve stěžovateli jen člověka, který vlastní nedbalostí usmrtil dva členy své rodiny, viděl. Při odůvodňování svého nového rozhodnutí ve věci proto musí změnit svoji perspektivu a náležitě zohlednit všechny relevantní okolnosti tohoto smutného případu.
30. Závěrem musí Ústavní soud upozornit, že projednávaná věc odhalila jisté "pnutí" mezi právní úpravou dovolání v trestním řádu a principem subsidiarity ústavní stížnosti, je-li namítána nepřiměřenost uloženého trestu. Ústavní soud ve své judikatuře uvedl, že "[d]ovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou ... a Úmluvou ... a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) obsahuje ustanovení, s nimiž musí být ustanovení zákonného procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b trestního řádu" [sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb., dále jen "stanovisko"), bod 17]. K tomu dodal: "Je-li dovolání výjimečným opravným prostředkem, jehož účelem je vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, zejména práv základních, pak ústavní stížnost z hlediska svého ústavního vymezení nemůže být postavena vedle dovolání s tím, že vady, které jsou výkladem vyloučeny z jakéhokoli přezkumu v rámci dovolacího řízení, mohou být zhojeny v řízení o ústavní stížnosti. Tím by se z ústavní stížnosti stal specializovaný mimořádný opravný prostředek pro nápravu procesních a skutkových pochybení obecných soudů, což však nelze s ohledem na ústavní vymezení role Ústavního soudu připustit ... Naopak lze požadovat, aby Nejvyšší soud cestou interpretace ustanovení trestního řádu o dovolání zajistil naplnění obou zmíněných účelů řízení o dovolání." (bod 19). Ve výroku stanoviska proto Ústavní soud rozhodl, že "ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)".
31. Jak ve svém jinak velmi pečlivě odůvodněném usnesení v této věci uvedl Nejvyšší soud, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu neposkytuje jakýkoliv prostor pro uplatnění námitky nepřiměřeného trestu (zahrnující i nedostatečné odůvodnění trestu, viz bod 13 výše). Přitom judikatura Ústavního soudu vyžaduje, aby se stěžovatelé s každou námitkou ústavněprávní povahy, jakou nepochybně námitka nepřiměřeného trestu je (viz bod 13 výše), obraceli dovoláním na Nejvyšší soud. Z perspektivy trestního řádu se tedy formálně vzato stěžovatel na Nejvyšší soud obracet nemusel, a proto mohl napadnout rozsudek krajského soudu přímo ústavní stížností, což ovšem v případě námitek ústavněprávní povahy stanovisko zásadně zapovídá (stěžovatel tak navíc postupoval, ale jeho ústavní stížnost byla odmítnuta). Vzniká proto otázka, jaký mělo uvedené stanovisko, které se zaměřovalo zejména na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, dopad na jinak dlouhodobě ustálený výklad trestního řádu, o který se Nejvyšší soud opřel i v této věci (k tomu viz také nález sp. zn. I. ÚS 4503/12, bod 21).
32. Toto napětí mezi konstantní interpretací textu trestního řádu a požadavky judikatury Ústavního soudu by ovšem v ideálním případě měl vyřešit zákonodárce. Ústavní soud ho nemíní jakkoliv přičítat k tíži stěžovateli. Ten navíc respektoval judikaturu Ústavního soudu. Jednal v souladu s pokynem plynoucím z předcházejícího odmítacího usnesení III. senátu Ústavního soudu a v návaznosti na stanovisko podal ve věci dovolání. Požadavky stanoviska svým způsobem respektoval i Nejvyšší soud, který se nad rámec odůvodnění ve svém usnesení otázkou nepřiměřenosti trestu zabýval. Přesto Ústavní soud musel přistoupit ke zrušení tohoto usnesení. Při zrušení rozsudku krajského soudu, který trpěl vážnými ústavněprávními vadami a na který Nejvyšší soud procesně navazoval, by existence jeho odmítacího usnesení postrádala rozumný smysl. Sám Nejvyšší soud ve vyjádření k této ústavní stížnosti uvedl, že "odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně pro jistou kusost zatěžuje deficit důsledného nepoměření všech v úvahu přicházejících faktorů". V "nadstavbové" části svého usnesení, v níž se zabýval přiměřeností uloženého trestu, však na tuto vadu neupozornil. Nepřezkoumatelný rozsudek krajského soudu přitom podle Ústavního soudu nemohl v konkrétních skutkových okolnostech této věci obstát.
III. Závěr
33. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti, neboť rozsudek krajského soudu vedl k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy a práva na ochranu rodičovství, rodiny a zvláštní ochranu dětí podle čl. 32 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadený rozsudek krajského soudu a na něj procesně navazující usnesení Nejvyššího soudu a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
34. V novém řízení krajský soud musí vzít v potaz, jaký z výše popsaných účelů trestání bude sledovat trest, který stěžovateli za spáchané přečiny uloží. S ohledem na zvolené účely pak musí adekvátně odůvodnit přiměřenost uloženého trestu v souladu s principy proporcionality a subsidiarity přísnější trestní represe (ultima ratio). Nesmí opomenout kromě okolností stěžovateli přitěžujících i okolnosti polehčující. Zejména pak musí do svých úvah zahrnout nejlepší zájem mladšího syna stěžovatele.
35. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez nařízení jednání, neboť dospěl k závěru, že by od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).