35. Přestože není pochyb o tom, že je třeba jednání stěžovatele, které bylo předmětem trestné činnosti, z pohledu společnosti jednoznačně odmítnout, což se ostatně promítlo do jeho odsouzení k výkonu trestu odnětí svobody, neměl by být sekundárně trestán také apriorním vyloučením jakéhokoliv styku (přímého i nepřímého) se svými nezletilými dětmi. Neupravením tohoto styku krajským soudem k tomu ale v podstatě fakticky došlo. Vzhledem ke skutečnosti, že se stěžovatel nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, a s ohledem na omezení z toho vyplývající, jakož i s ohledem na relativně nízký věk nezletilých dětí, je jakýkoliv jeho kontakt s nimi, ať již přímý, či nepřímý, z velké části závislý na postoji a přístupu matky nezletilých, a to ať už jde o umožnění vzájemného poštovního či telefonního kontaktu, nebo o případný doprovod dětí do věznice. Při jednání u odvolacího soudu ovšem matka nezletilých opakovaně vyjádřila svůj nesouhlas se stykem dětí a stěžovatele v prostorách věznice. To, že by rodiče nezletilých společně náhle dosáhli dohody na jakékoliv formě styku stěžovatele s dětmi, se při jejich zcela protichůdných názorech na danou otázku, a potažmo i s přihlédnutím k jejich předchozí poměrně problematické komunikaci, nejeví jako pravděpodobné. V důsledku toho, že krajský soud styk stěžovatele s dětmi neupravil, je tak nyní pouze na uvážení matky nezletilých, jestli setrvá na svém vyjádření z řízení před odvolacích soudem a styk dětí se stěžovatelem bude i nadále odmítat, nebo zda stěžovateli k uskutečnění přímého nebo alespoň nepřímého styku s jeho dětmi napomůže, a zda tedy k jejich styku v budoucnu nakonec dojde (jak naznačila ve vyjádření k ústavní stížnosti) a kdy se tak stane. I v tomto kontextu se proto způsob, kterým se krajský soud vypořádal s návrhem stěžovatele na úpravu styku s nezletilými dětmi, jeví jako nedostatečný.
36. Pro úplnost lze doplnit, že při rozhodování soudu o úpravě styku rodiče ve výkonu trestu odnětí svobody s nezletilým dítětem by měla hrát důležitou roli také povaha konkrétního trestného činu, za jehož spáchání byl rodič odsouzen, přičemž je třeba zohlednit především to, zda trestná činnost nesměřovala vůči členům rodiny odsouzeného nebo dokonce vůči samotným nezletilým dětem - rozdílně tak bude nutné posuzovat návrh na úpravu styku rodiče odsouzeného například za spáchání trestného činu proti majetku a rodiče odsouzeného za trestný čin týrání svěřené osoby apod. Tímto aspektem se však krajský soud v rámci svého rozhodování taktéž blíže nezabýval nebo to minimálně podrobněji nepromítl do odůvodnění rozsudku, neboť toliko stručně uvedl, za jaké trestné činy byl stěžovatel odsouzen.
37. S povahou trestné činnosti, za kterou byl rodič nezletilého odsouzen, pak souvisí také to, do jakého typu věznice a do které konkrétní věznice byl pro výkon trestu zařazen, od čehož se odvíjí jednak podmínky pro návštěvy ve věznici, ale také vzdálenost věznice od bydliště nezletilých dětí (a potažmo tak také finanční náklady a časová náročnost případné návštěvy). Jako vhodné se jeví současně přihlédnout i k tomu, jakým způsobem odsouzený plní stanovený program zacházení, zda mu byla udělena odměna (např. v podobě mimořádného zvýšení doby trvání návštěv nebo povolení opustit v souvislosti s návštěvou věznici), nebo zda mu byl naopak uložen kázeňský trest. Krajský soud v Brně se sice obrátil na Věznici Rapotice s dotazem, zda jsou v rámci této věznice vytvořeny podmínky pro styk odsouzených s nezletilými dětmi, a obdržel kladné vyjádření (viz č. l. 289 spisu), nicméně toto v odůvodnění rozsudku pouze konstatoval a žádný další závěr již z této skutečnosti nevyvodil.
VII.
38. Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že výrok V rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2016 č. j. 13 Co 165/2015-330 z hlediska ústavněprávního přezkumu neobstojí vzhledem k deficitům, které v důsledku nerespektování požadavku na řádné odůvodnění vykazuje.
39. Úkolem obecných soudů je, aby při zohlednění všech podstatných okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. V případě, že se jeden z rodičů nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, musí soud vzít v úvahu z této skutečnosti vyplývající omezení. Samotný výkon trestu odnětí svobody by však a priori neměl být považován za důvod upřít rodiči ve výkonu trestu přímý styk s nezletilým dítětem. Tím spíš by neměl být rodiči ve výkonu trestu odnětí svobody bez dalšího upírán alespoň nepřímý styk s dítětem, který může přímý styk s ohledem na jeho případnou nevhodnost v konkrétním případě buď dočasně nahradit, či vhodně doplnit. Především je však nezbytné, aby se obecné soudy vždy zabývaly možnostmi přímého i nepřímého styku s přihlédnutím ke specifickým okolnostem každého případu a aby svůj závěr v tomto směru také řádně zdůvodnily, a to s odkazem na relevantní důvody, a nikoliv pouze pomocí obecného konstatování, že návštěva ve vězení by pro nezletilé dítě mohla představovat trauma.
40. Bylo povinností krajského soudu vyplývající z práva stěžovatele na spravedlivý proces se návrhem na úpravu styku s nezletilými dětmi, který stěžovatel prostřednictvím své právní zástupkyně učinil při jednání odvolacího soudu, řádně zabývat a v odůvodnění svého rozsudku se s tímto návrhem také adekvátním způsobem vypořádat. Podrobnější a přesvědčivé zdůvodnění vztahující se k výroku V však v rozhodnutí krajského soudu absentuje. Krajský soud v Brně v potřebném rozsahu nezohlednil jednotlivé okolnosti podstatné pro posouzení věci a blíže nerozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil.
41. Napadené rozhodnutí krajského soudu je tak dle Ústavního soudu nedostatečně odůvodněno, což vede ve svém důsledku k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud proto ústavní stížnosti částečně vyhověl a výrok V rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2016 č. j. 13 Co 165/2015-330 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.
42. Ústavní soud takto rozhodl, aniž by chtěl jakkoliv předjímat rozhodnutí, které Krajský soud v Brně následně ve věci styku stěžovatele s nezletilými dětmi po náležitém posouzení věci a komplexním zhodnocení všech relevantních kritérií znovu učiní.
VIII.
43. Kromě rozhodnutí o styku s dětmi stěžovatel v ústavní stížnosti brojí také proti způsobu, jakým bylo rozhodnuto o výživném a dlužném výživném. S touto argumentací stěžovatele se však ztotožnit nelze.
44. Rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem změněn, a to jak pokud jde o částku, kterou je stěžovatel povinen přispívat na výživu nezletilého F., tak pokud jde o dlužné výživné na nezletilého F. i pokud jde o výživné stanovené stěžovateli na nezletilou Š. Odvolací soud dle přesvědčení Ústavního soudu vycházel ze standardního pojetí institutu výživného a kritérií pro jeho určení, přičemž okolnostem důležitým pro rozhodování o výši výživného věnoval potřebnou pozornost, své úvahy srozumitelně vysvětlil a učiněné závěry zdůvodnil. Zohlednil majetkové poměry stěžovatele a jeho další vyživovací povinnosti, jakož i poměry matky nezletilých dětí a odůvodněné potřeby dětí narůstající s postupujícím věkem. Námitce stěžovatele stran nezohlednění jeho aktuálních poměrů přisvědčit nelze. Krajský soud v Brně si byl dobře vědom toho, že stěžovatel se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, a v tomto směru zcela správně poukázal na to, že chování stěžovatele, v důsledku kterého byl odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody, nemůže negativním způsobem ovlivňovat jeho vyživovací povinnost vůči nezletilým dětem. V tomto směru lze přitom kromě nálezu sp. zn. IV. ÚS 1181/07 ze dne 6. 2. 2008 (N 32/48 SbNU 415), na který poukázal již odvolací soud, odkázat také na další rozhodnutí, v rámci kterých se Ústavní soud obdobnou tematikou v minulosti již zabýval - viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 687/08 ze dne 8. 4. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 2507/15 ze dne 22. 12. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 1939/16 ze dne 19. 7. 2016 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 869/17 ze dne 2. 5. 2017 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodnutí krajského soudu o výživném a dlužném výživném tedy za svévolné považovat nelze, přičemž vzhledem k limitům ústavněprávního přezkumu Ústavnímu soudu dále nepřísluší úvahy odvolacího soudu v tomto směru jakkoli přehodnocovat.
45. V této části byla proto ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.