21. Poukazuje-li stěžovatelka na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015 č. j. 4 Afs 210/2014-57, Ústavní soud konstatuje, že v citované věci se jednalo o případ, kdy finanční orgány daňovému subjektu stanovily penále podle § 37b odst. 1 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, po nabytí účinnosti zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, na základě přechodného ustanovení § 264 odst. 13 daňového řádu. Rozšířený senát rozhodl, že penále podle § 37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010, a § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, má povahu trestu, a je proto třeba na ně aplikovat čl. 6 a 7 Úmluvy, jakož i čl. 40 odst. 6 Listiny, podle něhož se pro posouzení trestnosti činu a uložení trestu použije pozdější zákonná úprava, jestliže je to pro pachatele příznivější. Odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015 č. j. 4 Afs 210/2014-57, pokud jde o otázku porušení zásady nullum crimen sine lege, je tedy nepřípadný, neboť závěry rozšířeného senátu nemění ničeho na působnosti daňových orgánů stanovit povinnost uhradit penále, byť se jedná fakticky o peněžitou pokutu zasahující do majetku daňového subjektu, a tedy vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, tedy o trest sui generis.
22. Taktéž tvrzení o porušení čl. 11 Listiny stěžovatelka nepodložila jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentací. Pokud zásahem do vlastnického práva mělo být dodatečné vyměření daně z přidané hodnoty, lze tento zásah považovat za ospravedlnitelný, neboť k němu došlo na základě zákona. Ze shromážděných podkladů pak nevyplývá, že by při něm nebyla dodržena spravedlivá rovnováha mezi požadavky obecného zájmu chráněnými výše citovaným zákonem o dani z přidané hodnoty a ochranou základních práv stěžovatelky. Tato rovnováha by mohla být porušena, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do její finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s. r. o., proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004). V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom, že zmiňovaný zásah byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a byl respektován též výše uvedený požadavek spravedlivé rovnováhy. K porušení čl. 11 Listiny tudíž nedošlo.
23. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.