Nález
Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 16. května 2017 sp. zn. II. ÚS 3122/16 ve věci ústavní stížnosti J. I. E., zastoupeného JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem, AK se sídlem Slavíkova 19, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2016 č. j. 32 Co 180/2016-136 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. 2. 2016 č. j. 11 Nc 707/2014-95, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení otcovství, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce jako účastníků řízení a 1. S. R. a 2. B. R., obou zastoupených Mgr. Lucií Petránkovou, advokátkou, AK se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
I. Rekapitulace průběhu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 9. 2016, stěžovatel napadl výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze (dále též jen "krajský soud"). Krajský soud tímto rozsudkem potvrdil taktéž výše specifikovaný rozsudek Okresního soudu v Nymburce (dále též jen "okresní soud"). Tím okresní soud zamítl žalobu stěžovatele na určení otcovství k nezletilé R. J. R. (dále jen "nezletilá"). Stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva" nebo "EÚLP" v citacích z literatury nebo judikatury), právo na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Navrhuje proto zrušení napadených rozsudků obecných soudů.
2. Vedlejší účastnice S. R. (dále jen "matka nezletilé") prožívala v roce 2012 tíživé období. Zemřel jí syn. Její manželství s B. R. (dále také "matrikový otec") kvůli tomu procházelo krizí. Matka nezletilé se v tomto období na internetu seznámila se stěžovatelem, který pochází z Nigérie. Měla s ním minimálně dvakrát sexuální styk. Otěhotněla. Během těhotenství pak s navrhovatelem jednala ohledně jeho styku s nezletilou. Přijímala od něj finanční prostředky. Zaslala mu také CD se záznamem ultrazvukového vyšetření s vlastnoručním popisem: "Our Babygirl, 26th week, 4D ultrasound, ..., videos & photos ¦." Dne X. se jí narodila nezletilá. O skutečnosti, že jejím biologickým otcem mohl být stěžovatel, svědčí její tmavá pleť. Stěžovatel se však nestal jejím právním otcem. Vzhledem k tomu, že se nezletilá narodila do existujícího manželství, stal se podle tzv. první zákonné domněnky otcovství jejím otcem B. R. Toho bohužel v minulosti taktéž postihla nešťastná životní událost. Po těžké autonehodě utrpěl vážná zranění. Má poruchu řeči, špatně mluví a používá i jiné způsoby komunikace. Píše na tabletu nebo na počítači. Netrpí však žádnou duševní chorobou a má plnou svéprávnost. Pohybuje se díky invalidnímu vozíku.
3. Stěžovatel se se vzniklou právní situací nechtěl smířit. Dne 31. 10. 2014 proto podal žalobu na určení svého otcovství k nezletilé. Tvrdil, že je jejím biologickým otcem. Na základě tzv. první domněnky otcovství se právním otcem nezletilé stal matrikový otec [viz § 51 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o rodině"), který byl účinný v době narození nezletilé; shodně ji upravuje i § 776 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen "obč. zák.")]. Matka nezletilé ve vyjádření k žalobě popírala její oprávněnost. Naopak tvrdila, že ji stěžovatel nutil jít na potrat a choval se vůči ní agresivně. Měl jí údajně posílat výhružné SMS zprávy. Popírala také tvrzení stěžovatele o finanční podpoře pro nezletilou. Upozorňovala, že stěžovatel bral dceru jako "celoživotní vstupenku" do České republiky. Mělo mu tehdy skončit studium a vznikly pochybnosti o oprávněnosti jeho dalšího pobytu v České republice. Mohl se podle jejího tvrzení stýkat s nezletilou v její přítomnosti, ale odmítl. Matka nezletilé dále spekulovala o skutečných úmyslech stěžovatele, protože podle ní nejprve neměl v úmyslu se s nezletilou stýkat. Určité kroky v tomto směru podniká až téměř po dvou letech.
4. Okresní soud při dokazování zjistil, že se matka nezletilé v době rozhodné pro její početí se stěžovatelem sexuálně stýkala. Zjistil také, že se matrikový otec přes svá zdravotní omezení zapojuje do péče o nezletilou v rozsahu, v jakém mu to dovoluje jeho zdravotní stav. Nezletilá jej podle slov své matky považuje za otce a on se k ní jako otec chová. Mají mezi sebou citový vztah.
5. Stěžovatel při výslechu uvedl, že po narození nezletilé přispíval na její výživu. Několikrát nezletilou viděl. Jeho styk s ní však ustal, protože si ho její matka dále nepřála. Vypověděl, že neplánoval s ní a dcerou společný život. Nemá ani v úmyslu dítě vytrhovat z rodinného prostředí. Jen se chce se s nezletilou stýkat. Okresní soud nevyjasnil, jaký byl postoj stěžovatele k těhotenství matky nezletilé. Rovněž zcela neobjasnil, za jakým účelem matka nezletilé přijímala od stěžovatele peníze. Jednoznačně z dokazování nevyplynulo, kdo pro nezletilou vybral její jméno a zda byla matka nezletilé v kontaktu s rodinou stěžovatele. Matrikového otce okresní soud nevyslechl ani nepodrobil jeho zdravotní stav znaleckému zkoumání. Podle okresního soudu by prokázání těchto skutečností nepřineslo žádné informace, které by měly vliv na jeho rozhodnutí. Veškeré zásadní skutečnosti totiž okresní soud zjistil z rodného listu nezletilé a z výpovědí účastníků.
6. Okresní soud ve svém rozsudku zdůraznil, že pokud se dítě narodí za trvání manželství, určuje se otcovství podle první domněnky právě narozením. Proto se zde nelze následně domáhat určení otcovství k dítěti soudní cestou. Může nastat situace, že matrikové otcovství neodpovídá faktickému stavu. Pro takové případy zákon dává matrikovým rodičům možnost otcovství popřít. Právo popřít otcovství však ponechává pouze matce a matrikovému otci (viz § 59 odst. 2 a § 57 a násl. zákona o rodině; nyní § 789 a § 785 odst. 1 obč. zák.). Aktivní legitimaci k podání žaloby na popření otcovství nemá muž, který není matrikovým otcem a označuje se za biologického otce. Popěrná lhůta oběma aktivně legitimovaným subjektům v daném případě navíc uplynula. Okresní soud proto žalobu zamítl.
7. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání. Krajský soud však rozsudek okresního soudu potvrdil. Ohledně zjištěného skutkového stavu krajský soud uvedl, že matka nezletilé nepopírala intimní styky s navrhovatelem a jednala s ním o jeho styku s nezletilou. Od navrhovatele také podle krajského soudu přijímala výživné. I během řízení před okresním soudem matka o stěžovateli jako o otci hovořila. Soud uvedl, že základním předpokladem pro řízení o určení otcovství je skutečnost, že rodný list dítěte neuvádí otce. V posuzovaném případě však otec v rodném listě nechybí. Další zákonné domněnky otcovství (souhlasné prohlášení rodičů, určení otcovství soudem) mají své místo, jen pokud otcovství nelze určit podle předchozích domněnek (v zákonem dané posloupnosti). Okresní soud proto nepochybil, pokud návrh na určení otcovství stěžovatele k nezletilé zamítl. Nepochybil ani po procesní stránce. Výslech matrikového otce by totiž vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nemohl vést ke změně rozhodnutí okresního soudu. Tu podle krajského soudu nemohly přivodit ani další námitky stěžovatele, týkající se práva nezletilé znát svého biologického otce a práva samotného stěžovatele na soukromý a rodinný život. Ani námitka týkající se (ne)uplynutí objektivní lhůty k popření otcovství již neměla relevanci. V tom, že matka nezletilé přivedla na svět dítě jako vdaná žena a věděla, že rodný list nebude uvádět biologického otce, ačkoliv s ním jako s otcem v určitém směru jednala, krajský soud viděl důvody zvláštního zřetele hodné, pro které matrikovým rodičům nepřiznal náhradu nákladů řízení.
II. Obsah ústavní stížnosti
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že sama matka nezletilé pokládala stěžovatele za otce. Již od zjištění těhotenství se stěžovatelem v tomto smyslu komunikovala, domlouvala s ním nákup výbavičky a řešila s ním svou rodinnou situaci. Informovala ho o tom, že žije se svým manželem a že dítě bude žít s nimi. Přijímala od něj ale finanční pomoc. Nezletilá dostala křestní jméno po sestře stěžovatele a dle jeho přání ji i pokřtili. Matka několikrát umožnila stěžovateli kontakt s dítětem v místě svého bydliště. Stěžovatel nemá důvod si myslet, že nezletilá není jeho biologickou dcerou, protože je tmavé pleti. Matka nezletilé nikdy neuvedla ani nedoložila žádný důkaz o tom, že by stěžovatel otcem nezletilé nebyl. Za otce však podle svých slov považuje svého současného manžela. Stejně matrikového otce podle matky údajně vnímá i samotná nezletilá.
9. Stěžovateli však nelze upírat právo na soukromý a rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy) a právo na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy. O svou dceru jeví opravdový zájem, hradil na ni výživné a evidentně mu záleží i na tom, aby dceři nic nechybělo. Jde mu především o její blaho. Přes první zákonnou domněnku otcovství by právo mělo chránit i práva biologického otce, který má o své dítě zájem. Zatajení pravdy vede k zásahu do práv nezletilé ji znát, pokud jde o její původ. Opak by vedl k oslabování a rozpadu rodiny.
10. Obecné soudy také podle stěžovatele pochybily v rámci procesu dokazování. Stěžovatel nadále považuje za nezbytné provést jím navržené důkazy. Soudy vyšly pouze z výpovědi matky nezletilé. Tím, že stěžovatel neměl možnost vyslechnout matrikového otce, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Sama matka nezletilé uvedla, že její manžel je schopen komunikovat a dorozumívá se. Jeho vnímání je podle ní naprosto v pořádku. Stěžovatel však při jedné z návštěv nezletilé viděl, že matrikový otec vůbec nekomunikuje a je odkázán na cizí péči. Nebyl schopen se ani sám najíst. Stěžovatel považuje za žádoucí, aby byl matrikový otec vyslechnut minimálně z důvodu objasnění těchto skutečností, třeba i v místě bydliště. Pokud je jeho zdravotní stav natolik vážný, těžko se může nezletilé věnovat a působit na ni jako zdravý člověk (např. jezdit na výlety, hrát si s ní, pomáhat jí s úkoly ve škole apod.). Vliv otce na vývoj nezletilého dítěte je stejně důležitý jako vliv matky nebo ostatních členů rodiny.
11. Stěžovatel připouští, že jeho postavení je extrémně slabé z důvodu nedostatečné ochrany, kterou mu poskytuje zákon. V tomto případě je vše závislé na libovůli matky. Rozhodla se ponechat si dítě počaté se stěžovatelem a vychovávat je se svým manželem. Biologického otce chtěla násilně vytěsnit nejen ze svého života, ale i ze života jejich dcery. Obecné soudy ji v tom podporují, aniž by vzaly v úvahu práva biologického otce a především samotného dítěte. Stěžovatel také již několik let matce nezletilé finančně přispívá na výchovu dcery. Matka od něj převzala i peníze na uhrazení soudního poplatku za podání uvažovaného návrhu na popření otcovství. Tím de facto uznala, že stěžovatel je biologickým otcem nezletilé.
12. Matka nezletilé navíc nyní brání jakémukoliv kontaktu dítěte se stěžovatelem. Tím porušuje právo nezletilé znát svého biologického rodiče a právo na styk s ním. Nezletilá tím ztrácí možnost poznat kulturu země, ze které pochází její otec. Nebude moci pochopit své kořeny a vše, co ovlivňuje její identitu. Přitom lze důvodně předpokládat, že vzhledem k jiné barvě pleti bude po svém otci a svém původu pátrat. Mělo by proto dojít k uznání otcovství, aby dítě, které by se po dlouhé době mohlo stýkat se svým biologickým otcem, mohlo realizovat svá práva. Postup podle první domněnky otcovství, pokud matrikový otec není schopen se vyjádřit ve věci popření otcovství a prakticky pečovat o nezletilou či ji vychovávat, vede k porušení výše zmíněných základních práv stěžovatele, zejména jeho práva na respektování soukromého a rodinného života. Postup okresního soudu ve věci, v níž převažuje lidský aspekt, je velmi formalistický a nerespektuje Úmluvu o právech dítěte, čl. 8 Úmluvy a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
III. Vyjádření dalších účastníků řízení a replika stěžovatele na tato vyjádření
13. Krajský soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Veškeré námitky, kterými stěžovatel odůvodnil svoji stížnost, uplatnil již v předchozím řízení. Krajský soud se s nimi v rámci odvolání vypořádal. Od svých závěrů nemá důvod se odchýlit. V rodném listě nezletilé je uveden otec, jehož otcovství vzniklo na základě první domněnky. Příslušné zákonné ustanovení je kogentní. Skutečnost, zda je zapsaný otec i biologickým otcem dítěte, je v takovém případě irelevantní. Ke změně zápisu otce v rodném listě by mohlo dojít pouze v případě, že by bylo otcovství matrikového otce popřeno. Aktivní legitimaci k popření otcovství však má pouze matka a manžel matky, případně soudem jmenovaný opatrovník manžela matky, byla-li svéprávnost manžela před uplynutím popěrné šestileté lhůty omezena tak, že sám otcovství popřít nemůže (§ 785 odst. 2 obč. zák.). K popření otcovství však nedošlo a žádný z matrikových rodičů ani nemá v úmyslu otcovství popírat, a nebyla-li svéprávnost matrikového otce omezena, nepřichází v úvahu ani postup podle § 785 odst. 2 obč. zák. I v případě, že by byl stěžovatel biologickým otcem nezletilé, je nutné respektovat, že jako otec je v jejím rodném listě zapsán matrikový otec, a jemu proto náleží veškerá práva a povinnosti otce dítěte.
14. Matka a matrikový otec namítají, že nezletilá od narození žije v úplné rodině. Matrikového otce vnímá jako svého otce. Je na něho psychicky vázána a říká mu "tati". Matrikový otec se také cítí být jejím otcem a k nezletilé tak přistupuje. Zájem na jistotě právního postavení nezletilé musí převážit nad všemi dalšími okolnostmi, tedy i nad domnělým zájmem stěžovatele. Rodiče uvádějí, že požadavek shody právního a biologického otcovství nelze považovat za absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu. Postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi matrikovým otcem a dítětem sociální a citová vazba, která z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života rovněž požívá právní ochrany. V této věci však ani nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl biologickým otcem nezletilé. Stěžovatel navíc matku a její rodinu šikanuje a jedná pouze ve svém osobním zájmu s cílem poškodit úplnou rodinu nezletilé. Matka má obavy, že by mohl odvézt nezletilou do Nigérie, odkud už by se nikdy nemusela vrátit.
15. Vyrůstá-li nezletilá s invalidním otcem, je to pro ni jedině přínosem a ponaučením do budoucího života. Bude se vždy umět k takovým lidem chovat a bude k nim mít úctu. Naopak stěžovatel se o nezletilou začal zajímat až v poslední době a vzhledem k jeho pobytové situaci lze o jeho úmyslech pouze spekulovat. Peníze, které posílal do září 2015, matka nezletilé nebrala jako výživné, ale jako splácení dluhu. Dříve mu totiž půjčila na léčbu jeho nemocné matky v Nigérii. Nikdy ho neoznačila jako otce své dcery ani tak s ním nejednala. Jakákoliv změna v rodinných poměrech nezletilé by jí velmi ublížila psychicky. S ohledem na výše uvedené proto oba matrikoví rodiče navrhují, aby Ústavní soud tuto stížnost zamítl.
16. Stěžovatel v následné replice zdůraznil, že je nepopiratelným faktem, že je biologickým otcem nezletilé. Plyne to i z odůvodnění rozsudku krajského soudu. Stěžovatelova snaha o uznání otcovství nezletilé není motivována tím, že by chtěl jakkoli narušovat současný styl života rodiny dítěte. Nehodlá žádat o svěření dcery do své péče. Chce se pouze domoci svého práva na styk se svojí dcerou. V současné chvíli je v jejím životě cizincem, přestože matka, soudy i sociální pracovníci vědí, že právě on k ní má biologický vztah. Stěžovatel zdůrazňuje, že "lež nemůže být základem rodinného života".
17. Okresní soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Městský úřad Lysá nad Labem, který v řízení před obecnými soudy vystupoval jako kolizní opatrovník nezletilé, se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal.
IV. Formální předpoklady projednání ústavní stížnosti
18. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení. Ústavní stížnost včas podal oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání věci příslušný. Stěžovatel má potřebné právní zastoupení v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
19. K přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud stručně uvádí, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To se v projednávané věci striktně vzato nestalo. V souladu s ustanovením § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, totiž platí, že "[d]ovolání není přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek (...) o určení nebo popření rodičovství (...)". Z toho plyne, že v této konkrétní věci, v níž stěžovatel podal žalobu na určení otcovství, bylo přípustné dovolání. Stěžovatel ho nepodal.
20. Ústavní soud však nemůže přehlédnout, že stěžovatel jednal zcela v souladu s poučením, které mu v závěru svého rozsudku krajský soud poskytl. Stěžovatel sice byl zastoupen advokátem, který měl vědět, že v dané věci mohl být nedostatek poučení zhojen dovoláním podaným v prodloužené době tří měsíců (viz § 240 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Z pohledu ústavního přezkumu je však nutné akcentovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž nelze klást k tíži stěžovatele pochybení soudu při poučení o opravném prostředku, jestliže z něj stěžovatel vyšel (viz např. rozsudek Gajtani proti Švýcarsku ze dne 9. 9. 2014 č. 43730/07, § 61-77, včetně konkurenčního stanoviska soudců Lemmense, Kurise a Spana; viz také Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 663-664). Odmítnutí stěžovatelovy stížnosti pro nepřípustnost by tak znamenalo porušení jeho práva na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
21. Ústavní soud nadto došel k názoru, že ústavní stížnost splňuje podmínky § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle něj Ústavní soud neodmítne ústavní stížnost, i pokud nesplňuje podmínku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně základního práva stěžovateli poskytuje, jestliže tato svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní stížnost je v tomto smyslu včasná. Podstatný přesah vlastního případu stěžovatele pak Ústavní soud spatřuje v tom, že jde o typovou věc týkající se problematiky postavení tzv. putativních otců. Její právní úprava v českém soukromém právu totiž vyvolává několik ústavněprávních otazníků (viz Šínová, R. Popírání otcovství - Komentář k § 785. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek IV/1. § 655-793. Praha: Leges, 2016, s. 951). Tento nález proto bude mít širší dopad i na další případy z oblasti ochrany rodinného života mužů, kteří nejsou matrikovými otci, ale tvrdí o sobě, že jsou otci biologickými. Nález Ústavního soudu nabízející ústavněprávní odpovědi na otázky, které zde vyvstávají, doposud v jeho judikatuře chybí. Proto ústavní stížnost stěžovatele podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy a Ústavní soud ji shledal přípustnou.
V. Právní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
V. a) Relevantní česká zákonná úprava
22. Podle § 3028 odst. 2 obč. zák. platí, že se ustanoveními tohoto zákona řídí i "právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů". Otcovství k nezletilé tedy určilo ustanovení § 51 odst. 1 zákona o rodině, podle něhož platí: "Narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství nebo po jeho prohlášení za neplatné, považuje se za otce manžel matky." V podstatě shodně upravuje první domněnku otcovství ustanovení § 776 obč. zák., podle něhož dnes platí: "Narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne poté, co manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, anebo poté, co byl manžel matky prohlášen za nezvěstného, má se za to, že otcem je manžel matky." Jak stanoví § 783 odst. 1 obč. zák., soud může určit otcovství na návrh muže, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, jen pokud nedojde k určení otcovství podle § 776-779 obč. zák.
23. V otázce popírání otcovství nepostrádal do konce roku 2013, kdy bylo nezletilé X měsíců a dní, ještě stále relevanci tehdejší zákon o rodině. Podle jeho ustanovení § 57 platilo, že: "(1) Manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy mu vzniknou důvodné pochybnosti o tom, že je otcem dítěte, popřít u soudu otcovství. Nejpozději však může popřít otcovství do tří let od narození dítěte. (2) Jestliže manžel pozbyl způsobilost k právním úkonům a tato nezpůsobilost vznikla před uplynutím popěrné lhůty, může otcovství popřít jeho opatrovník, a to do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví o narození dítěte, nebo věděl-li o jeho narození již dříve, do šesti měsíců po svém ustanovení." Podle § 59 odst. 2 zákona o rodině pak platilo, že: "Matka může do šesti měsíců od narození dítěte popřít, že otcem dítěte je její manžel. Ustanovení o popěrném právu manžela platí tu obdobně." Ustanovení § 62 zákona o rodině navíc stanovilo: "Vyžaduje-li to zájem dítěte, podá nejvyšší státní zástupce návrh na popření otcovství vůči otci, matce a dítěti, pokud lhůta stanovená pro popření otcovství některému z rodičů uplynula. (2) Je-li vzhledem ke všem okolnostem zřejmé, že muž považovaný za otce dítěte otcem není, a uplynula-li lhůta stanovená pro popření otcovství některému z rodičů, podá nejvyšší státní zástupce návrh na popření otcovství, ledaže zájem dítěte výjimečně vyžaduje, aby k popření otcovství nedošlo."
24. Nové soukromé právo je však restriktivnější. Podle ustanovení § 785 odst. 1 věty první obč. zák. může "[m]anžel (...) do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte, které se narodilo jeho manželce, popřít své otcovství u soudu, nejpozději však do šesti let od narození dítěte". Oprávnění k popření otcovství založeného první domněnkou dává obč. zák. i matce. Podle § 789 odst. 1 obč. zák. "[m]atka může do šesti měsíců od narození dítěte popřít, že otcem dítěte je její manžel. Ustanovení o popření otcovství manželem platí obdobně". Nikdo jiný však v případě první domněnky otcovství nemůže otcovství popřít. Odpadla i možnost nejvyššího státního zástupce podobný návrh podat. Jen v případě, že otcovství určilo souhlasné prohlášení rodičů (§ 779 obč. zák.), může soud i bez návrhu zahájit řízení o popření otcovství, jestliže to vyžaduje zřejmý zájem dítěte a mají-li být naplněna ustanovení zaručující základní lidská práva. Podmínkou je, že otec dítěte určený souhlasným prohlášením rodičů nemůže být jeho otcem. Soud v takovém případě zpravidla současně pozastaví výkon rodičovské odpovědnosti.
V. b) Obecné principy plynoucí z ústavního práva
25. Stěžovatel se ve své argumentaci opírá zejména o čl. 10 odst. 2 Listiny, který stanoví, že "[k]aždý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života". Odkazuje i na čl. 8 Úmluvy, podle něhož má "[k]aždý (...) právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. 2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných". Úmluva je jako mezinárodní lidskoprávní smlouva součástí českého ústavního pořádku [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)]. Článek 10 odst. 2 Listiny je třeba vykládat společně s paralelním čl. 8 Úmluvy a související judikaturou ESLP. České soudy přitom musí pracovat se širší normativní závazností judikatury ESLP, která se vztahuje nejen na rozhodnutí vůči České republice, ale i na rozhodnutí proti jiným smluvním státům Úmluvy. Povinnost zohledňovat judikaturu ESLP při vnitrostátní aplikaci Úmluvy je nejenom mezinárodněprávním závazkem České republiky, ale také vnitrostátně uloženou ústavní povinností plynoucí z čl. 10 a čl. 1 odst. 2 Ústavy. To tím spíše, že Listina odpověď na řešení rozhodné právní otázky nedává (viz čl. 32 odst. 1 a čl. 41 odst. 1 Listiny), a je třeba ji hledat, kromě podústavních norem, právě v Úmluvě a její interpretaci.
26. Z judikatury ESLP plyne, že pojem "rodinného života" ve smyslu čl. 8 Úmluvy se neomezuje pouze na rodiny založené na manželství. Může zahrnovat i další faktické vztahy. Biologický vztah mezi rodičem a dítětem bez jakýchkoliv dalších právních nebo faktických elementů, které by byly známkou blízkých osobních vazeb, však pod ochranu ustanovení čl. 8 nespadá (srov. rozsudek ve věci L. proti Nizozemí ze dne 1. 6. 2004 č. 45582/99, § 37). Aby byl určitý vztah nazván rodinným životem, zpravidla se vyžaduje, aby spolu dotčené osoby žily. Jen ve výjimečných případech mohou i jiné faktory nasvědčovat tomu, že vztah je dostatečně stálý, aby vedl k de facto rodinným vazbám (viz rozsudek Kroon a ostatní proti Nizozemí ze dne 27. 10. 1994 č. 18535/91, § 30, a L. proti Nizozemí, citováno výše, § 36).
27. ESLP ve své judikatuře nicméně dovodil, že zamýšlený rodinný život může výjimečně spadat do působnosti čl. 8 Úmluvy, obzvláště pokud nebyl doposud plně utvořen z důvodů, které nelze přičítat stěžovateli (viz rozsudek Pini a ostatní proti Rumunsku ze dne 22. 6. 2004 č. 78028/01 a 78030/01, § 143 a 146). Zejména tam, kde to vyžadují okolnosti, musí pojem rodinného života zahrnovat i potenciální vztah, který se může rozvinout mezi dítětem narozeným mimo rámec manželství a jeho biologickým otcem. Skutečnou existenci blízkých osobních vazeb lze v praxi zjistit na základě několika faktorů. Těmi jsou povaha vztahu mezi biologickými rodiči a prokazatelný zájem a oddanost otce vůči dítěti před jeho narozením i po něm (viz rozhodnutí o nepřijatelnosti ve věci Nylund proti Finsku ze dne 29. 6. 1999 č. 27110/95; ve věci Nekvedavicius proti Německu ze dne 19. 6. 2003 č. 46165/99; L. proti Nizozemí, citováno výše, § 36; a ve věci Hülsmann proti Německu ze dne 18. 3. 2008 č. 33375/03; srov. také rozsudek ve věci Różański proti Polsku ze dne 18. 5. 2006 č. 55339/00, § 64).
28. ESLP k obdobným případům zdůrazňuje, že čl. 8 Úmluvy nechrání pouze rodinný, ale také soukromý život. Z přístupu orgánů Úmluvy tradičně plyne, že vztahy, které nespadají pod pojem rodinného života, obecně mohou spadat pod rozsah života soukromého (viz např. rozsudek Znamenskaya proti Rusku ze dne 2. 6. 2005 č. 77785/01, § 27 s dalšími odkazy na příslušnou judikaturu). ESLP proto ve věcech určování nebo popírání otcovství opakovaně shledal, že určení právních vztahů muže a jeho právního nebo domnělého dítěte se může týkat jeho rodinného života, ale že tato otázka může zůstat otevřená, protože v těchto věcech je vždy nepochybně dotčen soukromý život muže ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Ten zahrnuje důležité aspekty osobní identity jednotlivce (viz rozsudek ve věci Rasmussen proti Dánsku ze dne 28. 11. 1984 č. 8777/79, § 33, rozhodnutí o nepřijatelnosti ve věci Nylund, citováno výše; či ve věci Yildirim proti Rakousku ze dne 19. 10. 1999 č. 34308/96, a rozsudek ve věci Backlund proti Finsku ze dne 6. 7. 2010 č. 36498/05, § 37). Podle Ústavního proto lze i v této věci čl. 8 Úmluvy aplikovat.
29. Z čl. 8 Úmluvy pro stát neplynou jen negativní závazky spočívající v zákazu státu zasahovat do soukromého a rodinného života až na případy předvídané v čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Plynou z něj také závazky pozitivní (viz rozsudek ve věci Marckx proti Belgii ze dne 13. 6. 1979 č. 6833/74, § 31; či rozsudek ve věci X a Y proti Nizozemsku ze dne 26. 3. 1985 č. 8978/80, § 23). Ty v konkrétních okolnostech mohou od státu vyžadovat i aktivní konání, např. v podobě přijetí legislativy, která umožní efektivní realizaci soukromého a rodinného života jednotlivce (viz Bartoň, M. a kol. Základní práva. 1. vyd. Praha: Leges, 2016, s. 61). Například v uvedené věci Marckx ESLP shledal porušení pozitivního závazku státu, protože belgická legislativa neuznávala nemanželské dítě jako součást matčiny rodiny, a tudíž znemožňovala takovému dítěti "vést normální rodinný život" (viz Marckx, citováno výše, § 31 a 36). Jak ovšem ve své judikatuře ESLP mnohdy upřesňuje, hranici mezi pozitivními a negativními závazky státu nelze přesně definovat (viz např. rozsudek ve věci Von Hannover proti Německu ze dne 24. 6. 2004 č. 59320/00, § 57). ESLP se proto často omezí pouze na konstatování, že principy posuzování porušení Úmluvy jsou v obou případech podobné (viz např. rozsudek ve věci Nunez proti Norsku ze dne 28. 6. 2011 č. 55597/09, § 69). V obou kontextech je totiž hlavní nutnost dosažení spravedlivé rovnováhy mezi soupeřícími zájmy (viz rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Odievre proti Francii ze dne 13. 2. 2003 č. 42326/98, § 40). Stěžovatel se v této věci dovolává právě splnění pozitivního závazku, který spatřuje v aktivním konání státu v podobě jeho zápisu do matriky jako skutečného otce nezletilé. Ústavní soud proto projednávanou věc posuzuje zejména perspektivou pozitivních závazků plynoucích z čl. 8 Úmluvy.
30. Poznatky k aplikaci pozitivních závazků poskytuje též komentářová literatura: "V případě pozitivních závazků se analýza, zda stát porušil své závazky pod čl. 8, zužuje v zásadě do jednoho kroku. Stěžovatel namítne, že stát neochránil jeho právo pod čl. 8, tedy nesplnil nějaký svůj pozitivní závazek, a Soud poté zkoumá, zda takový pozitivní závazek pod čl. 8 existuje. Přitom porovnává na jedné straně zájmy stěžovatele, jednotlivce, a na druhé straně opačný zájem společnosti, tedy zátěž, kterou by takový pozitivní závazek pro stát, potažmo pro společnost jako celek, přinesl. Jde tedy o jisté poměřování protichůdných zájmů podobné poslednímu kroku testu proporcionality při zkoumání negativních závazků. (...) Z hlediska váhy individuálního zájmu je nejpodstatnějším faktorem důležitost požadovaného konání pro stěžovatelův zájem pod čl. 8 (tedy např. soukromý život). Šance, že bude pozitivní závazek shledán, stoupá, čím víc je požadované konání pro stěžovatelův zájem pod čl. 8 důležité. Jak bylo již řečeno, toto poměřování připomíná poměřování při posuzování proporcionality pod posledním krokem analýzy negativních závazků pod čl. 8. Na rozdíl od analýzy negativních závazků, kdy Soud poměřuje zásah do již ustanoveného práva oproti obecnému zájmu, zde jde o rozhodování o samotném obsahu práva pod čl. 8 odst. 1 EÚLP. V obou případech však na misky vah vstupují veškeré okolnosti daného případu. Proto také jakékoli generalizace nejsou jednoduché a posuzování existence pozitivního závazku, stejně tak jako ,nezbytnost v demokratické společnosti' u negativních závazků, je třeba činit na základě konkrétních skutkových okolností." (viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 884-886).
31. Judikatura ESLP je ve vztahu k problematice určování či popírání otcovství poměrně bohatá. S jejími obecnými principy lze pracovat nezávisle na tom, k jaké konkrétní domněnce otcovství se vztahují. Povaha střetu právem vytvořeného ("fiktivního") vztahu a vztahu "reálného"/biologického je ve všech případech stejná. Štrasburský soud prakticky vždy zdůrazňuje, že výběr prostředků k zajištění souladu s čl. 8 Úmluvy v oblasti vztahů jednotlivců mezi sebou je v zásadě záležitostí, která spadá do prostoru posuzovací volnosti smluvních států Úmluvy. Existují různé způsoby, jak zajistit respektování soukromého života, a povaha povinnosti státu bude záviset na konkrétních okolnostech soukromého života v dané věci (viz Odievre, citováno výše, § 46).
32. V rozsudcích Ahrens a Kautzor proti Německu (rozsudky ze dne 22. 3. 2012, stížnosti č. 45071/09 a 23338/09) pak ESLP zmínil, že v členských státech existuje určitá tendence ve prospěch možnosti pro domnělého biologického otce zpochybnit otcovství právního otce. Zdá se však, že neexistuje ustálená shoda, která by zúžila prostor pro posuzovací volnost státu v této otázce (srov. také rozsudek ve věci Chavdarov proti Bulharsku ze dne 21. 12. 2010, stížnost č. 3465/03, § 47-48). ESLP vyzdvihuje právo na kontakt biologického rodiče s dítětem, který vyžaduje přísnou kontrolu, protože s sebou nese nebezpečí, že rodinné vztahy mezi malým dítětem a rodičem budou fakticky omezeny (viz rozsudek ve věci Görgülü proti Německu ze dne 26. 2. 2004, stížnost č. 74969/01, § 41-42, a Anayo, citováno výše, § 66).
33. V rozsudku Ahrens pak ESLP výslovně shrnul základní východisko své judikatury, které lze aplikovat i v této věci: "Čl. 8 Úmluvy musí být vykládán tak, že ukládá členským státům závazek zkoumat, zda je v nejlepším zájmu dítěte umožnit jeho biologickému otci založit mezi nimi vztah, např. prostřednictvím přiznání práva na styk. V souladu s tím však také platí, že biologický otec nesmí být zcela vyloučen ze života svého dítěte, ledaže jsou zde k tomu důležité důvody vyplývající z nejlepšího zájmu dítěte. To ale automaticky neznamená povinnost založit biologickému otci právo napadat status otce právního. Tento závazek nelze dovodit ani z dosavadní judikatury Soudu" (§ 74). Obdobně ve věci Marinis proti Řecku (rozsudek ze dne 9. 10. 2014, stížnost č. 3004/10) ESLP opětovně zdůraznil, že z čl. 8 Úmluvy nelze obecně dovodit právo domnělého biologického otce, aby mohl popřít otcovství matrikového otce, a stát se tak "právním" otcem namísto něj. Tato linie judikatury ESLP zmiňuje závěry staršího rozhodnutí ve věci Nylund, podle kterého tzv. první domněnka otcovství staví na právní jistotě a bezpečí rodinných vztahů. Proto je podle ESLP obecně odůvodněné, pokud vnitrostátní soudy přisuzují větší váhu zájmům dítěte a rodiny, v níž dítě žije, než stěžovatelovu požadavku na určení "biologické pravdy" (srov. Marinis, citováno výše, § 70).
34. Důležitou roli pro projednávanou věc pak hraje i rozsudek ve věci Anayo proti Německu (rozsudek ze dne 21. 12. 2010, stížnost č. 20578/07). Německé soudy odmítly povolit panu Anayo, který byl biologickým otcem dvojčat, přístup k jeho dětem, protože k nim neměl sociální a rodinný vztah. ESLP německým soudům vytkl, že ve věci takto rozhodly, aniž by posoudily, zda by kontakt mezi dvojčaty a stěžovatelem byl v nejlepším zájmu dětí. Podle ESLP německé soudy nedokázaly spravedlivě vyvážit konkurující si práva. Vzhledem k tomu, že důvody pro znemožnění kontaktu pana Anayo s jeho dětmi nebyly "dostačující", shledal porušení čl. 8 (viz Anayo, citováno výše, § 67-73).
35. Věci Anayo se podobal rozsudek ve věci Schneider proti Německu (rozsudek ze dne 15. 9. 2011, stížnost č. 17080/07). ESLP zde opět dospěl k závěru o porušení čl. 8 Úmluvy. Vytkl vnitrostátním soudům, že nezkoumaly, zda za konkrétních okolností případu nebyl styk stěžovatele s dítětem v jeho nejlepším zájmu. Také blíže neposoudily, zda stěžovatelovy zájmy skutečně nemohly převážit nad zájmy právních rodičů dítěte. Nezabývaly se ani důvody, proč stěžovatel neměl možnost vyvinout sociální a rodinné vazby, přičemž to mohly být praktické důvody, které mu v tom bránily. ESLP konstatoval, že "s ohledem na realitu rodinného života v 21. století (...) není přesvědčen, že nejlepší zájem dětí žijících se svým právním otcem, ačkoliv mají jiného biologického otce, může být opravdu určován obecnou právní domněnkou". Rodinný život podle ESLP může nabývat mnoha podob, proto je nezbytné prošetřit konkrétní okolnosti každého případu (viz § 100 rozsudku).