35. Na základě takto shromážděných a provedených důkazů krajský soud vyvodil následující závěr o vině stěžovatele na předmětném skutku (str. 52 až 53 rozsudku): "Ze svědeckých výpovědí zaměstnanců poškozené společnosti ... je však zřejmé, že toto loupežné přepadení provedli dva pachatelé, kteří opět z hlediska typologie svých postav nevylučují, že by se mohlo jednat o obžalované. Stejný závěr lze učinit i s ohledem na záznam kamerového systému (č. l. 1505 spisu), který je důležitý i z toho důvodu, že díky tomuto kamerovému systému se odbornému vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika, podařilo identifikovat jednu ze zbraní držených pachatelem jako zbraň, která i se svým tlumičem odpovídá zbrani - samopalu vzor Škorpion 61, který byl zajištěn při jedné z domovních prohlídek a který patří obžalovanému P. N. Zásadním důkazem v této trestní věci je pak protokol o ohledání místa činu a odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví pachová identifikace, ze kterých vyplývá, že na místě činu zajištěné stopy jsou pachovými stopami obžalovaného N. a J. ... Zajištění pachových stop na výše uvedených místech je významné z toho důvodu, že zcela (podle svědeckých výpovědí) koresponduje s místy, ve kterých se obžalovaní pohybovali. Jestliže je v případě stopy č. 3 zjištěno, že se v této stopě nachází pachové stopy jak obžalovaného N., tak obžalovaného J., přičemž na místě, na kterém byla stopa zajištěna, se pohyboval pouze jeden z pachatelů, je podle názoru krajského soudu tato otázka logicky a přesvědčivě zodpovězena výslechem zpracovatele odborného vyjádření u hlavního líčení, a to s poukazem na přenos pachové stopy. Z výslechu zpracovatele je pak zřejmé, že takovýto přenos pachové stopy jedné osoby druhou na místo je možný, kdy jeho předpokladem je to, že obě osoby byly krátce před přenosem stopy a jejich zanecháním na místě činu v bezprostředním úzkém kontaktu. Takovýto bezprostřední a úzký kontakt osob, které plánují loupež, na místo činu se společně dostaví a loupež spolu provedou způsobem zjišťovaným v této trestní věci, proto logicky vysvětluje, jak došlo k přenosu této pachové stopy. Přestože neměl krajský soud k dispozici v případě tohoto skutku další důkazy, musel skutečnosti vyplývající z důkazů provedených k tomuto skutku hodnotit i v kontextu svého závěru o tom, že několik dní předtím provedli oba obžalovaní způsobem naprosto totožným (minimálně obdobným) vůči stejnému poškozenému stejné loupežné přepadení. Nepochybně samo o sobě by toto konstatování ve vztahu k usvědčení obou obžalovaných nestačilo, opět je však nutné hodnotit obě loupežná přepadení z hlediska způsobu jejich provedení (s přihlédnutím k dalším ve věci provedeným důkazům) v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu ... Sklony obžalovaného J. k páchání majetkové trestné činnosti a obstarávání si prostředků pro obživu tímto způsobem také nelze přehlédnout."
36. Z výše uvedené sumarizace důkazů, z nichž krajský soud vycházel při vyvozování viny stěžovatele stran skutku spáchaného v Praze 5 - Řeporyjích, je nepochybné, že jediným důkazem, na jehož základě bylo možno prokázat individuální shodu osoby, která byla spolupachatelem P. N. na místě činu, byla pachová stopa, která byla navíc toliko tzv. přenesená. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu, která je podrobně rozvedena výše v bodě 28, však jednoznačně vyplývá, že pro odsouzení obviněného není možno vycházet pouze z tohoto jednoho nepřímého důkazu, kterým je pachová stopa, jehož důkazní hodnota je ještě navíc oslabena tím, že zmiňovaná pachová stopa je přenesená. Všechny další důkazy, které nalézací soud ve věci provedl, byly taktéž nepřímého charakteru (stejně jako zmiňované pachové stopy), avšak tyto nepřímé důkazy samy o sobě nemohly tvořit ucelený řetězec důkazů, neboť na jejich základě nebylo možno dovodit, že osobou, která spolu s P. N. spáchala skutek v Praze 5 - Řeporyjích, byl skutečně stěžovatel. Tyto důkazy prokazovaly toliko tu skutečnost, že předmětný skutek spáchali dva muži, přičemž zejména jejich fyzická konstituce nevylučovala, že by jedním z nich mohl být stěžovatel. Pomyslnou spojnicí mezi těmito dalšími nepřímými důkazy a stěžovatelem byly právě pachové stopy, které však de facto ve věci stojí jako jediný důkaz umožňující individuální identifikaci osoby spolupachatele P. N. na předmětném skutku. Osamocenost důkazu pachovými stopami je v dané věci dána tedy zejména tou skutečností, že ostatní provedené důkazy toliko nevylučovaly (avšak zároveň ani jakkoliv neprokazovaly), že by spolupachatelem P. N. mohl být stěžovatel, což však pro utvoření uceleného řetězce nepřímých důkazů (již společně s pachovými stopami) nepostačuje a zakládá porušení zásady materiální pravdy při objasňování skutkového stavu. Za této situace je obecný soud povinen vycházet z principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího principu in dubio pro reo. Ústavní soud je dále nucen konstatovat, že skutkové závěry krajského soudu ohledně sklonů stěžovatele k páchání trestné činnosti majetkového charakteru jsou pro vyvození viny stran konkrétního skutku zcela irelevantní a jediná možnost, jak je zohlednit, je při ukládání trestu, kdy však již musí být postaveno najisto, v souladu s principem materiální pravdy, že konkrétní skutek se stal a že jej spáchal obviněný.
37. Ústavní soud v posuzované věci tedy dospěl k závěru, že skutkový stav týkající se skutku spáchaného v Praze 5 - Řeporyjích nebyl dostatečně objasněn v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu, neboť závěry krajského soudu o vině stěžovatele na předmětném skutku stále vyvolávají důvodné pochybnosti, zda se stěžovatel skutečně daného skutku dopustil. Za této situace Ústavní soud ukládá nalézacímu soudu, aby po kasačním zásahu doplnil dokazování a znovu posoudil všechny důkazy ke skutku spáchanému v Praze 5 - Řeporyjích v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu, a to tak, aby zároveň byly naplněny požadavky § 2 odst. 5 trestního řádu, tedy aby byly zejména rozptýleny důvodné pochybnosti o vině stěžovatele na předmětném skutku.
38. Ústavní soud dospěl k závěru, že nedostatečné objasnění skutkového stavu týkající se skutku spáchaného v Praze 5 - Řeporyjích, který byl stěžovateli kladen za vinu, představuje porušení principu presumpce neviny zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy a z něj vyplývajícího principu rozhodování in dubio pro reo v případě, kdy není zjištěn skutkový stav tak, že nejsou vyvráceny důvodné pochybnosti, jak to vyžaduje § 2 odst. 5 trestního řádu. Takový postup je současně porušením práva stěžovatele dle čl. 8 odst. 2 Listiny, aby byl stíhán nebo zbaven svobody pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Napadenými rozhodnutími došlo taktéž k zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť v projednávané věci je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a právními závěry z těchto zjištění vyvozenými. Z čl. 40 odst. 2 ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny také vyplývá, že vina musí být vyslovena způsobem, který zákon vyžaduje, k čemuž však v projednávané věci nedošlo.
39. Na základě všech výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou pro porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího principu in dubio pro reo zakotvených v čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, jakož i práva stěžovatele být stíhán nebo zbaven svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, které je zakotveno v čl. 8 odst. 2 Listiny, pročež jí podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadená rozhodnutí v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto nálezu zrušil.