41. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - obdobně jako v dané věci - komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině "podústavního" práva je nutné vždy posuzovat individuální okolnosti daného případu ve všech souvislostech za účelem dodržení shora uvedených ústavněprávních principů [srov. mutatis mutandis např. nález ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345)]; pokud obecné soudy tímto způsobem nepostupují, poruší právo účastníka řízení na spravedlivý proces zaručené ustanoveními čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
42. Jelikož Ústavní soud nemůže předjímat výsledek dalšího řízení před obecnými soudy, pouze upozorňuje na skutečnost, že integrální součástí práva na spravedlivý proces jsou i výroky o nákladech řízení. Pokud by proto obecné soudy po vrácení věci dospěly z nějakého - ústavně souladného - důvodu k závěru, že žaloba prvních dvou vedlejších účastníků je přes výše uvedené skutečnosti důvodná, je namístě trvat na tom, aby právě tyto Ústavním soudem rekapitulované skutečnosti byly vzaty do úvahy v rámci rozhodování o nákladech řízení (což se v první ústavní stížností napadených rozhodnutích zjevně nestalo).
V. c)
43. V tomto procesním kontextu je proto třeba hledět na druhou ústavní stížnost ze dne 27. 10. 2015 jako na podání zjevně neopodstatněné, neboť právní důvod žalob na určení zástavního práva ke druhé nemovitosti v důsledku kasace ve výroku II tohoto nálezu uvedených soudních rozhodnutí (přinejmenším dočasně) odpadl. Ústavní soud se proto druhou ústavní stížností meritorně vůbec nezabýval, neboť k takovému posouzení není v danou dobu žádný důvod, přičemž pokud obecné soudy budou respektovat v tomto nálezu vyslovené závěry (čl. 89 odst. 2 Ústavy), měl by být spor o existenci zástavního práva ke druhé nemovitosti z podstaty věci vyřešen.
VI. Závěr
44. Na základě uvedených skutečností (v jejich souhrnu) dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud nerespektoval princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (jde o projev zásady potius valeat actus quam pereat), přestože jde o princip, který vychází z povahy soukromoprávních vztahů a z potřeby jejich rozumného uspořádání. V době uzavření předmětných smluv sice nebyl výslovně upraven, nicméně jeho platnost dovodil Ústavní soud [srov. nález ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157) nebo nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1783/11 (N 64/69 SbNU 197) a řadu dalších] a de lege lata je výslovně vyjádřen v ustanovení § 574 občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Nerespektují-li obecné soudy - bez vážného a řádně argumentačně podloženého důvodu - tento princip, postupují způsobem odporujícím ústavní zásadě autonomie vůle smluvních stran (čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 2 odst. 4 Ústavy), a tedy zatěžují svá rozhodnutí tzv. kvalifikovanou vadou.
45. Z důvodu porušení ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 2 odst. 4 Ústavy Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti ze dne 2. 12. 2013 směřující proti ve výroku II uvedeným rozhodnutím vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a městského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
46. Ústavní stížnost ze dne 27. 10. 2015 Ústavní soud odmítl z důvodu uvedeného sub 43 podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.