24. Jakkoli se Ústavní soud ztotožňuje i přes námitky stěžovatele se závěrem soudů obou stupňů, že místo obvyklého pobytu nezletilého bylo v době jeho zadržení stěžovatelem ve Francii, v obci S. L., a že stěžovatel bez souhlasu matky nezletilého neoprávněně zadržuje nezletilého na území České republiky, závěr odvolacího soudu, že nejsou v projednávané věci dány podmínky pro aplikaci článku 13 písm. b) Haagské úmluvy Ústavní soud za správný nepovažuje. Vzhledem ke skutečnosti, že závěry soudů stran místa obvyklého bydliště nezletilého jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně a srozumitelně ústavně souladným způsobem odůvodněny, Ústavní soud na ně zcela odkazuje a soustředí se dále na problematiku aplikace článku 13 písm. b) Haagské úmluvy.
25. Článek 13 Haagské úmluvy stanoví, že bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že:
a) osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nebo souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadržením, nebo
b) je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.
Soudní nebo správní orgán může také odmítnout nařídit návrat dítěte, zjistí-li se, že dítě nesouhlasí s návratem a dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet k jeho stanoviskům.
Při hodnocení okolností uvedených v tomto článku soudní a správní orgány musí přihlédnout k informacím týkajícím se sociálního postavení dítěte poskytnutým ústředním orgánem nebo jiným příslušným orgánem obvyklého bydliště dítěte.
26. Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí odmítl aplikaci článku 13 písm. b) Haagské úmluvy v podstatě s odůvodněním, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno, když dostatečným způsobem neprokázal vznik újmy, jež by nezletilému návratem nastala. Ústavní soud souhlasí s odvolacím soudem v tom, že důvody ve smyslu článku 13 písm. b) Haagské úmluvy nelze spatřovat ve stěžovatelem tvrzené nestabilní bezpečnostní situaci ve Francii či způsobu života a školního vzdělání místní židovské komunity v S. L. či nijak neprokázaném sexuálním zneužívání nezletilého.
27. Naproti tomu se nelze ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že ve stěžovatelem předložených lékařských zprávách týkajících se zdravotního stavu nezletilého není uvedeno žádné konkrétní psychické onemocnění či léčba takového charakteru, které by právně odůvodňovaly aplikaci článku 13 písm. b) Haagské úmluvy. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (Macready proti České republice č. 4824/06, č. 15512/08 ze dne 22. 10. 2010) a dovozuje, že by se muselo jednat o závažné psychické onemocnění, jako je schizofrenie, maniodepresivní psychóza, bipolární porucha, autismus apod. Takové závěry však z citovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva nevyplývají. V uvedené věci Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že právo na respektování rodinného života stěžovatele nebylo chráněno, a to s ohledem na délku soudního řízení, během něhož stěžovatel nemohl řádně uplatňovat svá rodičovská práva, a obnova statu quo ante po uplynutí takové doby již prakticky nebyla myslitelná, neboť dítě by muselo být přemístěno do prostředí, z něhož bylo uneseno ve věku jednoho a půl roku a které již neznalo. V této souvislosti pak Evropský soud pro lidská práva pouze zmiňuje jako "přitěžující" okolnost příznaky autistické poruchy vyžadující stabilitu a dodržování jistých stereotypů.
28. Ústavní soud je přesvědčen, že bylo pouze na odvolacím soudu, aby zvážil konkrétní okolnosti věci a na základě předložených lékařských zpráv dovodil, zda v nich popsaný zdravotní (psychický) stav nezletilého zavdává důvody k aplikaci článku 13 písm. b) Haagské úmluvy, popř. zda je k vytvoření takového úsudku zapotřebí zadání znaleckého posudku. To nic nemění na požadavku vysloveném ve shora citovaném rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, že takový postup soudu musí být v řízení o navrácení dítěte "urychlený" (viz článek 11 Haagské úmluvy). Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud ve shora citované věci (Macready) projednávané pod sp. zn. II. ÚS 1445/07, kdy v usnesení ze dne 27. 9. 2007 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že pokud jde o zjišťování aktuálního psychického a fyzického stavu nezletilého, "je na obecných soudech samotných, aby pro účely rozhodnutí konkrétní věci určily rozsah prováděného dokazování, což v konkrétním případě znamená i rozsah znaleckého posudku, jeho doplňků a výslechů znalců, to vše, pokud jejich postup není svévolný. Odvolací soud se dokazování ve vztahu k situaci nezletilého pečlivě věnoval a shromáždil dostatek podkladů pro vyslovení závěru o tom, že by přemístění nezletilého do USA pro něj v současnosti znamenalo nesnesitelnou situaci. Ústavní soud tedy má za to, že důkaz znaleckým posudkem byl i z hlediska formálního, ve vztahu ke zjištěním nezbytným pro rozhodnutí projednávané věci, v souladu se zákonem, a je tudíž zákonný a použitelný". Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že "výklad pojmů ,fyzická či duševní újma' a ,nesnesitelná situace' a zhodnocení, zda určitý skutkový stav dané pojmy naplňuje, včetně toho, zda konkrétní hrozící újma je újmou v mezích tolerance, jak uvádí stěžovatel - ,imanentní' přemístění dítěte, či zda již jde o újmu excesivní, na niž dopadá čl. 13 Úmluvy, je otázkou právní. Neobstojí zde tedy námitka stěžovatele, že soud svévolně dovozoval, kdy se jedná o nesnesitelnou újmu, a prováděl rekvalifikaci závěrů znalce. Naopak, právě závěr, zda situace nezletilého po přemístění do bývalého obvyklého bydliště je pro něj nesnesitelnou, bylo pouze a jen úkolem obecných soudů. Ke skutkovému posouzení věci bylo třeba odborných znalostí, a proto byl v souladu s § 127 o. s. ř. vypracován znalecký posudek ...".
29. Odvolacímu soudu byla předložena k důkazu následující lékařská vyjádření. Ze zprávy PhDr. Jany Procházkové, klinické psycholožky, ze dne 9. 8. 2016 se podává, že "u chlapce jsou zřetelné projevy, které v souhrnu svědčí pro trauma ze situací zážitků spojených s matkou. Násilné umístění chlapce do péče matky je pro něj aktuálně zcela nevhodné, je proti jeho zájmu a výrazně ohrožuje jeho další zdravý vývoj, kdy jeho současný stav svědčí pro psychické trauma a viktimizaci způsobené i nejistotou ohledně jeho výchovného prostředí - resp. hrozbou jeho změny od otce k matce". Ve zprávě ze dne 5. 10. 2016 PhDr. Jana Procházková zaznamenává emoční reakci nezletilého na telefonát matky, kterou nezletilý odmítá, a opět prohlašuje, že "zásadní změna prostředí je pro dítě a jeho další vývoj zcela jistě ohrožující a z odborného psychologického hlediska je riziko těžké traumatizace dítěte vysoce pravděpodobné". MUDr. Dana Janotová, CSc., psychiatr, ve své zprávě ze dne 10. 10. 2016 konstatuje, že předání do jiného výchovného prostředí, umístění mimo republiku, považuje za ohrožující pro duševní vývoj nezletilého.
30. Krajský soud v Brně vzal výše uvedená odborná vyjádření na vědomí, konstatoval však, že byla zajištěna zcela jednostranně na žádost otce a vyšetření byla provedena bez interakce matky s nezletilým. Navíc z těchto zpráv dle soudu nevyplývá, že by byl nezletilý nějak léčen, a to ani medikamentózně. Odvolací soud taktéž zdůraznil, že ke zhoršení postoje nezletilého k návratu do Francie, k matce, došlo až po vydání rozsudku soudu prvního stupně, z čehož soud usoudil, že v dané věci jde spíše o vyhrocený rodičovský konflikt, který logicky působí též negativně na psychiku nezletilého.
31. Ústavní soud má za to, že shora uvedenými závěry odvolací soud svůj názor o neaplikovatelnosti článku 13 písm. b) Haagské úmluvy na danou věc dostatečným způsobem neodůvodnil. Lékařské zprávy vyslovují jednoznačné závěry o riziku těžké traumatizace dítěte a ohrožení jeho duševního vývoje, a měl-li soud pochybnosti o jejich vypovídací hodnotě s ohledem na skutečnost, že byly podány otci nezletilého jako v té době pečující osobě, mohl si vyžádat další odborná vyjádření či zadat vypracování znaleckého posudku. Skutečnost, zda je nezletilý léčen či nikoli, není přitom ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy určující. Obdobně není rozhodné, jak se nezletilý vyvíjel ve Francii v době, kdy se otec přestěhoval na delší dobu do Prahy a ponechal jej samotného s matkou. Stejně tak lze rozumět skutečnosti, že traumatické postoje začal zaujímat nezletilý až poté, co soud prvního stupně nařídil jeho vrácení do Francie, když je důvodné se domnívat, že nezletilý do té doby spoléhal na to, že zůstane v péči otce, v prostředí, ve kterém se již za dobu jednoho roku adaptoval. V tomto smyslu vyjádřil nezletilý své přání při výpovědi před soudem prvního stupně. Pokud byl v době rozhodování soudu stav nezletilého takový, že dle lékařských zpráv navrácení do Francie ohrožuje jeho zdravý vývoj a zakládá s vysokou pravděpodobností riziko těžké traumatizace, je naprosto nerozhodné, co či kdo způsobil tuto situaci, nýbrž je třeba důkladně posoudit, zda tento stav nenaplňuje předpoklady stanovené článkem 13 písm. b) Haagské úmluvy. Této své povinnosti soudy nedostály, a to nejen odvolací soud, jak bylo již konstatováno, ale ani soud prvního stupně, který pouze uvedl, že v řízení nebylo žádným způsobem prokázáno, že by navrácení nezletilého do místa jeho posledního obvyklého bydliště ve Francii mělo za následek pro něj fyzickou nebo duševní újmu či by se měl dostat do nesnesitelné situace, a odkázal na řízení před francouzskými úřady, pokud jde o údajné zneužívání nezletilého. Také soudu prvního stupně přitom byly předloženy k důkazu zprávy psycholožky PhDr. Jany Procházkové, z nichž se podává, že s ohledem na stav nezletilého je jakákoli změna ve výchovném prostředí bez přítomnosti otce, k němuž má úzkou emocionální vazbu, zdravý vývoj dítěte ohrožující (zprávy ze dne 4. 3. 2016, 20. 3. 2016, 4. 4. 2016). Také opatrovník - městská část Praha 1 ve své zprávě ze dne 12. 4. 2016 nedoporučuje návrat nezletilého. Z podání stěžovatele ze dne 4. 7. 2016 založeného ve spise na č. l. 124 se podává, že stěžovatel navrhuje důkaz výslechem psycholožky PhDr. Jany Procházkové, která s nezletilým i rodinou dlouhodobě pracuje, s tímto důkazním návrhem se soud prvního stupně nijak nevypořádal.
32. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) uvedl, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy.
33. Tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy odvolací soud z předložených důkazů nevyvodil odpovídající závěry, pouze se spokojil s vysvětlením o jednostrannosti lékařských zpráv a stav v nich popisovaný připisoval působení stěžovatele na nezletilého po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Jinými slovy, odvolací soud k námitkám stěžovatele nevyvrátil, že nehrozí vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace, jak předpokládá článek 13 písm. b) Haagské úmluvy, resp. jeho odůvodnění není v tomto smyslu přesvědčivé a není podloženo dostatečně zjištěným skutkovým stavem. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na svůj nález sp. zn. III. ÚS 440/2000 ze dne 7. 12. 2000 (N 185/20 SbNU 285), ve kterém uvedl, že "jestliže je dětem obecně zaručena ochrana nejen zákonná (§ 32 a násl. zákona č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ale nadto také ochrana ústavní (čl. 32 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod), je nutno tyto zákonné a ústavní garance při jejich aplikaci v konkrétní věci podložit co nejpečlivěji zjištěným skutkovým stavem a stejně pečlivě z něj odvozeným právním posouzením; z hlediska aplikace Úmluvy (jejího čl. 13) to znamená, že jak eliminující důvody návratu dítěte do místa bydliště otce (čl. 3 Úmluvy) musí být zjištěny a objasněny natolik dostatečně, aby hrozba vážného nebezpečí fyzické nebo duševní újmy, příp. nesnesitelná situace z přikázaného návratu byly s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti vyloučeny ...". Nelze se přitom ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno, neboť obdobně jako ve věcech opatrovnických, i v řízení o navrácení nezletilého ve věcech mezinárodních únosů dětí, v rámci svého přezkumu Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, resp. při uplatnění unijního práva čl. 24 Listiny základních práv Evropské unie, a zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud. Uvedené vyplývá taktéž z § 21 zákona č. 292/2013 Sb., podle kterého soud pro své rozhodnutí získává skutková zjištění a provádí důkazy zásadně ze své úřední povinnosti a bez ohledu na aktivitu účastníků.
34. Ke shora uvedenému Ústavní soud dodává, že odvolací soud při svém rozhodování o aplikaci článku 13 písm. b) Haagské úmluvy zjevně upřednostnil požadavek na restriktivní využití citovaného článku před zájmy nezletilého za situace, kdy, jak vyplývá z lékařských vyjádření, v případě návratu do místa jeho posledního obvyklého bydliště ve Francii hrozí nezletilému riziko těžké traumatizace. Této skutečnosti si na základě provedeného dokazování musel být odvolací soud vědom, konstatoval však bez dostatečné důkazní opory, že hrozba fyzické nebo duševní újmy či vystavení nezletilého nesnesitelné situaci v případě jeho návratu do Francie nedosahuje intenzity, kterou předpokládá článek 13 písm. b) Haagské úmluvy. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je přitom zřejmé, že soud ve svých úvahách kladl značný důraz na prvek vzájemnosti při dodržování Haagské úmluvy ze strany jejích signatářů, ten však není relevantní při uplatňování Nařízení. Naopak se odvolací soud ani soud prvního stupně dostatečným způsobem nevypořádaly nejen se závěry shora citovaných lékařských zpráv, ale ani s námitkou stěžovatele, že návrat do Francie by nezletilého vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo jej jinak dostal do nesnesitelné situace, když nezletilý je v České republice adaptovaný, má zde pevné rodinné a sociální zázemí, navštěvuje základní školu, dorozumí se se svými spolužáky, vrstevníky, na rozdíl od Francie, jejíž jazyk neumí, nemá tam žádné vrstevníky a dle svého vyjádření se do tohoto prostředí nechce vrátit. Uvedený postup obecných soudů spolu se skutečností, že nezletilý by byl v případě navrácení do Francie odtržen od v současné době o něj pečující osoby (otce) a vůbec širší rodiny v České republice, opětovně zakládá pochybnost o "snesitelnosti" situace, do které by se nezletilý ve věku sedmi let dostal. Na uvedeném nic nemění představa odvolacího soudu, že by měl stěžovatel alespoň dočasně přesídlit do Francie s nezletilým a umožnit mu tam adaptovat se, když ve skutečnosti je, jak vyplývá z obsahu spisu, takový postup nereálný.
VII. Závěr
35. Ústavní soud nemůže než souhlasit s Krajským soudem v Brně v tom, že aplikace článku 13 písm. b) Haagské úmluvy by měla přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech. Tato skutečnost však nezbavuje soudy povinnosti důkladně zkoumat podmínky pro případné naplnění dikce tohoto ustanovení, zvláště tehdy, uvádí-li účastník řízení konkrétní okolnosti směřující k takovému závěru a podloží je důkazy či důkazy k prokázání svých tvrzení navrhuje provést. Odkazuje-li odvolací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti na případy z posledních let, kdy odmítl navrácení dítěte na základě jednoznačné lékařské diagnózy, zužuje tímto hypotézu článku 13 písm. b) Haagské úmluvy pouze na závažné onemocnění dítěte, ačkoli fyzická nebo duševní újma, popř. pro dítě nesnesitelná situace může nepochybně spočívat i v jiných skutečnostech. V projednávaném případě proto bude třeba důkladně zvážit, zda konkrétní a do značné míry netypické okolnosti věci nepovedou k závěru o nutnosti článek 13 písm. b) Haagské úmluvy aplikovat a popřípadě nenařídit navrácení dítěte.
36. Ústavní soud uzavírá, že postupem prvostupňového i odvolacího soudu bylo z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nedostatku řádného odůvodnění v projednávané věci porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele (a ve svém důsledku i nezletilého) na spravedlivý proces, neboť mu bylo zabráněno, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Jak již přitom Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (N 114/9 SbNU 7), právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem.
37. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci, jehož projednání náleží obecným soudům, ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2016 č. j. 20 Co 337/2016-277 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2016 č. j. 40 Nc 2502/2016-209 zrušil.