48. Ústavní soud konstatuje, že obecnými soudy provedený výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě neobstojí, neboť zcela přehlíží účel a smysl jimi stanovené finanční náhrady. Uvedená ustanovení mají zajistit, aby oprávněná osoba v případě, že není možné uspokojit její nárok vydáním věci, případně vydáním jiné věci, obdržela přiměřenou finanční náhradu. Tato finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Konkrétní způsob, jakým má být za tímto účelem určena výše finanční náhrady, stanovil zákonodárce v § 28a zákona o půdě. Za situace, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. červnu 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, ale nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Poskytnuta totiž musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná.
49. Uvedené závěry neznamenají ve své podstatě nic jiného než to, že při výpočtu finanční náhrady podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě musí být postupováno obdobně jako v případě finanční náhrady podle § 13 odst. 1 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Plně se zde uplatní právní závěry vyslovené zejména ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 130/14 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1603/2011. Ostatně neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by měl být výklad těchto ustanovení odlišný.
50. Pakliže Nejvyšší soud v napadeném usnesení poukázal na to, že zákon o půdě na rozdíl od zákona o mimosoudních rehabilitacích umožňoval vydání náhradního pozemku, tento rozdíl je v dané věci zcela bez významu. Z hlediska účelu finanční náhrady a souvisejícího požadavku její přiměřenosti a rozumnosti jde o ryze formální odlišnost. Výklad, podle něhož by se právě z tohoto důvodu měly finanční náhrady poskytovat v cenách platných k 24. červnu 1991, by naopak mohl vést k tomu, že stát oprávněným osobám fakticky přestane nabízet adekvátní pozemky a místo toho bude jejich čtvrt století trvající nárok vypořádávat prostřednictvím bagatelních částek. Poté, co dne 1. července 2018 nabude účinnosti novela zákona o půdě provedená zákonem č. 185/2016 Sb., navíc oprávněné osoby, kterým nelze vydat pozemek, již nebudou moci získat pozemek náhradní, ale jen finanční náhradu podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě.
51. Lze jen dodat, že stav, kdy Státní pozemkový úřad [dříve Pozemkový fond České republiky (dále jen "pozemkový fond")] dlouhodobě nevyhlašuje veřejné nabídky nebo tak činí v nedostatečném množství, není již řadu let nijak výjimečný. Ústavní soud v reakci na něj připustil možnost, aby si oprávněná osoba v případech svévolného postupu ze strany pozemkového fondu sama vybrala pozemek mimo cestu veřejné nabídky podle § 11a zákona o půdě a svůj nárok k němu uplatnila žalobou [především nález ze dne 4. března 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303)]. Tento postup však nevylučuje, že požadovaný pozemek bude v mezidobí vydán jiné oprávněné osobě (či jinak změní vlastníka), v důsledku čehož se žaloba stane bezpředmětnou [srovnej usnesení ze dne 25. března 2013 sp. zn. III. ÚS 508/13 (U 3/68 SbNU 515)]. Připuštění uvedené žaloby samozřejmě nijak neovlivňuje výši případné finanční náhrady.
52. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy založily svůj právní názor, jenž byl určující pro výpočet finanční náhrady, na výkladu přehlížejícím účel a smysl finanční náhrady podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě a na neodůvodněném odlišení tohoto nároku od nároku na finanční náhradu podle § 13 odst. 1 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Jejich výklad § 28a zákona o půdě je výsledkem přepjatého formalismu, v jehož důsledku napadená rozhodnutí zakládají porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelek na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve výsledku bylo zároveň porušeno i jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jehož součástí je ochrana legitimního očekávání nabytí majetku.
53. Závěr o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelek se vztahuje na tu část rozsudku městského soudu, kterým bylo rozhodnuto o částečném potvrzení rozsudku obvodního soudu. Zároveň dopadá i na napadenou část usnesení Nejvyššího soudu, který sice odmítl jejich dovolání, nešlo však o odmítnutí z procesního důvodu, nýbrž z důvodu absence předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, jejichž posouzení má povahu meritorního přezkumu [nález ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527), bod 29]. Jinak řečeno, k právnímu názoru vyslovenému v tomto nálezu měl správně dospět již Nejvyšší soud a v souladu s ním měl stěžovatelkám poskytnout soudní ochranu jejich práv. Ve zbylé části rozsudku městského soudu, kterou byl částečně změněn rozsudek obvodního soudu, by naopak nemohlo být ústavní stížnosti vyhověno ani v případě, že by v tomto rozsahu bylo možné ústavní stížnost věcně projednat. Změnou tohoto rozsudku bylo totiž žalobě stěžovatelek zčásti vyhověno, což jakýkoliv zásah do jejich ústavně zaručených práv a svobod vylučuje.
VI./d Ostatní námitky
54. Stěžovatelky nakonec namítaly nezákonnost napadených rozhodnutí z důvodu, že jim nebyl přiznán úrok z prodlení, ačkoliv vedlejší účastnice měla být v prodlení již od roku 1996. Počátek běhu prodlení se podle jejich argumentace měl odvíjet ode dne, v němž oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba plnit nehodlá. Ústavní soud se s tímto názorem ovšem neztotožňuje. Ve vztahu k této námitce postačuje poukaz na to, že po celou dobu účinnosti zákona o půdě je povinnost zaplatit finanční náhradu podle jeho § 16 odst. 1 vázána na doručení či převzetí výzvy. Právě od tohoto okamžiku počíná běžet lhůta, v níž má být finanční náhrada zaplacena. Právo na zaplacení úroků z prodlení přitom mohlo vzniknout teprve po uplynutí této lhůty. Obecné soudy se tak s otázkou úroků z prodlení vypořádaly náležitým způsobem a v této části nelze jejich rozhodnutím z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1898/2001 a 28 Cdo 995/2002, na které stěžovatelky odkazují, se týkají jiného nároku a s ohledem na odlišnou zákonnou úpravu je v dané věci nelze použít.
VII. Závěr
55. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatelek důvodnou v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu v části jeho výroku I, kterou byla odmítnuta dovolání stěžovatelek, a napadenému rozsudku městského soudu v části jeho výroku I, kterou se částečně potvrzuje rozsudek obvodního soudu. Tento závěr dopadá bez dalšího i na výroky II obou rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů příslušných řízení. Podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jí proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení částečně vyhověl (výrok I) a napadená rozhodnutí v uvedených částech podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil (výrok II). Ve zbytku Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti jako podané po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem (výrok III). V dalším řízení bude povinností obecných soudů rozhodnout o nároku stěžovatelek na finanční náhradu v souladu se závazným právním názorem vysloveným v tomto nálezu.