22. Podobně musí Ústavní soud odmítnout obsáhlou polemiku stěžovatele s právním hodnocením dané věci. Připomíná, že není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Proto Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností.
23. Ani v tomto směru Ústavní soud porušení základních práv a svobod stěžovatele neshledal, neboť právní závěry obecných soudů se nevyznačují libovůlí, napadeným rozhodnutím neschází smysluplné odůvodnění, a tato rozhodnutí netrpí ani přepjatým formalismem. Obecné soudy především přesvědčivě uvedly, na základě jakých skutečnostní dospěly k učiněným právním závěrům, přičemž v této souvislosti Ústavní soud plně odkazuje též na již výše řečené. Pokud stěžovatel uvádí, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu ustanovení § 240 trestního zákoníku, musí Ústavní soud konstatovat, že této otázce se obecné soudy dostatečně věnovaly, kdy pro úplnost lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího (ve stručnosti viz s. 269-274 napadeného rozsudku), odvolacího (viz především s. 51-54), tak i dovolacího soudu (viz s. 14-25 napadeného usnesení). Pokud se pak jedná o stěžovatelem nejvíce zpochybňovanou problematiku simulovaných právních úkonů, tak i s touto otázkou se obecné soudy vypořádaly dostatečně pečlivě (viz v souhrnu s. 224 a násl. rozsudku nalézacího soudu či bod 34 usnesení dovolacího soudu), pročež v jejich závěrech Ústavní soud neshledal žádná pochybení, pro která by byl nezbytný jeho derogační zásah. Stejné platí též o závěrech soudů ohledně jednání obžalovaných v rámci organizované zločinecké skupiny, včetně jejich podílu na činnosti této skupiny (viz především s. 261-269 rozsudku nalézacího soudu, s. 46-51 a s. 54-56 rozsudku odvolacího soudu a bod 54-59 usnesení dovolacího soudu), tak i o způsobu určení rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty (viz za všechny bod 33 usnesení dovolacího soudu). Ani na těchto právních závěrech přitom nemá Ústavní soud důvod nic měnit, neboť tyto nepředstavují svévolnou aplikaci norem podústavního práva a plně dopadají na zjištěný skutkový stav věci.
24. Pokud se pak jedná o námitky stěžovatele napadající způsob získání informací o IP adrese, ze které byly uskutečňovány finanční převody, konstatuje Ústavní soud, že tyto údaje byly dle rozhodnutí soudu I. stupně získány plně v souladu se zákonem, neboť byly sděleny orgánům činným v přípravném řízení po splnění předchozích zákonných podmínek peněžními ústavy (viz s. 140 a násl. napadeného rozsudku), kdy především KB, a. s. vždy originálním přípisem reagovala na žádost policejního orgánu a sdělovala, jaké materiály, v jakém rozsahu či jakého obsahu předkládá. Již krajský soud zdůraznil, že takto zjištěné údaje byly hodnoceny ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, na základě čehož dospěl soud k závěru, že tyto údaje jsou v plném souladu s popisem průběhu skutkového děje, kdy samy o sobě byly pouze jedněmi z mnoha důkazů svědčícími skutkovému stavu věci. V uvedeném postupu krajského soudu Ústavní soud neshledal žádné pochybení. Jestliže se stěžovatel dovolává zásahu do svých osobnostních práv, uznává Ústavní soud, že též údaj o IP adrese může být chápán za součást širokého práva na ochranu soukromí a důvěrnosti komunikace zaručené čl. 13 Listiny. Tomu ostatně odpovídá skutečnost, že údaje o IP adrese lze řadit mezi tzv. provozní a lokalizační údaje, které určují zeměpisnou polohu koncového zařízení uživatele služby elektronických komunikací, což ostatně vyplývá již z vyhlášky č. 357/2012 Sb. o uchovávání, předávání a likvidaci provozních a lokalizačních údajů, v níž je IP adresa přímo zmíněna. Přesto však Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelovi, že by pouze na základě této skutečnosti musel soud vždy při získání údajů o IP adrese postupovat dle ustanovení § 88a trestního řádu, neboť mezi jednu z podmínek aplikace tohoto ustanovení (resp. institutu zjišťování údajů z telekomunikačního provozu dle cit. ustanovení trestního řádu) náleží také podmínka tzv. subsidiarity, dle níž k využití tohoto institutu lze přistoupit, pokud sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak nebo by jinak bylo jeho dosažení podstatně ztížené. Touto formulací zákon vyjadřuje soulad se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti vymezenou v ustanovení § 2 odst. 4 trestního řádu, shodně jako u odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (ustanovení § 88 odst. 1 trestního řádu) či u použití operativně pátracích prostředků dle ustanovení § 158b odst. 2 věta druhá trestního řádu. Právě tato podmínka přitom nebyla v případu stěžovatele splněna, neboť z napadeného rozhodnutí krajského soudu se podává, že požadované údaje orgány činné v trestním řízení získaly jiným legálním způsob, pročež nebyl dán žádný důvod k vydání příkazu ke zjištění údajů z telekomunikačního provozu dle ustanovení § 88a trestního řádu, jak v ústavní stížnosti žádal stěžovatel. Zde uvedené však nikterak nepopírá, že k takto získaným údajům musí orgány činné v trestním řízení přistupovat velmi citlivě a obezřetně, neboť se jedná o údaje soukromé povahy (žádné pochybení ani v tomto smyslu však Ústavní soud nezjistil).
25. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku ohledně opomenutí některých důkazů. Již z výše uvedeného se totiž podává, že skutkový stav věci byl zjištěn řádně a dostatečně tak, aby nevzbuzoval důvodné pochybnosti. Pokud stěžovatel zmiňuje další důkazy, které dle jeho názoru měly být provedeny a zohledněny při rozhodování soudů, musí Ústavní soud konstatovat, že tyto důkazy nemohly již nic změnit na skutkovém stavu věci a ani na jeho právním hodnocení. Zde ostatně nyní rozhodující senát odkazuje na odůvodnění krajského soudu, který uvedl (viz s. 36 napadeného rozsudku), že obžalovaní zejména prostřednictvím svých obhájců pravidelně předkládali nové a nové důkazy a navrhovali neustále doplnění dokazování, přičemž v okamžiku, kdy soud I. stupně prohlásil dokazování za skončené, neakceptoval další návrhy na doplnění dokazování, neboť zaujal stanovisko, že skutkový děj posléze popsaný ve skutkové části výroku tohoto rozhodnutí byl dostatečně ze všech hledisek objektivizován a nejsou o něm důvodné pochybnosti. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů totiž posoudil, nakolik se jeví návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými), a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Podobně vrchní soud zamítl další návrhy obžalovaných na doplnění dokazování (vyjma jejich výslechu k jejich majetkovým poměrům) jako nadbytečné a ani neshledal důvody pro vrácení věci soudu I. stupně z důvodu nutnosti dalšího doplnění dokazování (viz s. 34 napadeného rozsudku), neboť další dokazování ve věci by zjevně přesahovalo jeho nezbytný rozsah ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu, přičemž se konkrétně též předloženým návrhům věnoval. Pokud tedy soudy (ke stanovisku dovolacího soudu viz bod 42 napadeného usnesení) dospěly k závěru, že skutkový stav byl zjištěn způsobem více než dostatečným a další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by pro objasnění skutkového stavu ničeho nového přinést, nelze hovořit o stěžovatelem navrhovaných důkazech jako o opomenutých.
26. Závěrem musí Ústavní soud odmítnout též námitku stěžovatele, že v jeho věci nebyla dodržena zásada totožnosti skutku, a to především při srovnání skutkové věty v usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele na jedné straně, a v obžalobě a rozsudku soudu prvního stupně na straně druhé. Podle judikatury Ústavního soudu totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou a mezi obžalobou a rozhodnutím obecného soudu bude zachována - samozřejmě vedle naprosté shody jednání i následku - tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu usnesení [usnesení sp. zn. II. ÚS 143/02 ze dne 17. 7. 2002 (U 21/27 SbNU 261)]. Z uvedeného však vyplývá, že totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem popsaným v žalobním návrhu, resp. mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu, musí být úplná shoda. Na zachování totožnosti skutku totiž nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek, to znamená, že úprava popisu skutku k porušení požadavku na zachování totožnosti skutku nevede (viz též usnesení sp. zn. II. ÚS 1724/08 ze dne 30. 7. 2009). Uvedené nastalo též v případě stěžovatele, neboť vymezené jednání stěžovatele a dalších obžalovaných zůstávalo totožné, přičemž v průběhu daného řízení bylo pouze v dalších rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení konkretizováno (a to včetně vyvolaného následku). Jak také uvedl dovolací soud (viz bod 46-47 napadeného usnesení), povinnost zachovat totožnost skutku stanoví trestní řád jako procesní právní normu (viz ustanovení § 176 odst. 2 a § 220 odst. 1 trestního řádu), takže se toto pravidlo nijak netýká posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva ani jiného hmotně právního posouzení, přičemž Ústavní soud nemá ve shodě s Nejvyšším soudem pochybnosti o tom, že v dané věci byla totožnost skutku zachována.
27. Ústavní soud tedy souhrnně konstatuje, že dotčené trestní řízení lze jako celek považovat za spravedlivé, kdy z provedených důkazů bylo možno učinit závěr, že stěžovatel je pachatelem (ve smyslu spolupachatelství) předmětných trestných činů. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří ucelený celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud se s učiněnými skutkovými i právními závěry plně ztotožňuje. Za této situace nemíní nikterak přehodnocovat vyřčené závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pokračující polemiku s obecnými soudy (tomu ostatně svědčí stále se opakující argumentace, kterou již uplatnil v rámci odvolacího i dovolacího řízení), jíž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Právo na spravedlivý proces totiž není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněných, nýbrž je jím pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jak vyplývá z výše řečeného, uvedené nastalo v případě stěžovatele, přičemž samotný nesouhlas stěžovatele s napadenými rozhodnutími soudů nelze ztotožnit s tvrzeným zásahem do jemu zaručených základních práv a svobod.
28. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
29. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu