36. Přesto si však Ústavní soud nemohl nepovšimnout určitého pochybení, které se v dané věci vyskytlo a jež spočívalo v nesprávném užití odebraného pachového vzorku, kdy nebyl použit vzorek ze dne 6. 9. 2013 získaný v dotčené věci (viz č. l. 71), nýbrž k pachové identifikaci byl užit vzorek odebraný dne 2. 7. 2013 stěžovateli v jiné trestní věci (viz například č. l. 930). Tento postup nelze považovat za správný; zároveň však Ústavní soud připomíná, že zákon nezapovídá možnost využití důkazu opatřeného v jiné trestní věci v souvislosti s objasňováním skutkových okolností v trestní věci odlišné, pokud jsou splněny podmínky, za nichž takové užití důkazu umožňuje (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 6 Tdo 1507/2014). Tyto podmínky byly v dané věci splněny (viz výše), a proto samotný poukaz stěžovatele, že využitý pachový vzorek byl opatřen v jiné jeho trestní věci, nemůže relevantním způsobem zpochybnit jeho procesní využitelnost. Ke stejnému závěru ostatně dospěl též Nejvyšší soud již při prvním posouzení dovolání stěžovatele, kdy uzavřel, že není žádný reálný důvod k tomu, aby výsledek použité metody pachové identifikace nebyl akceptován jako důkaz (viz s. 4 citovaného usnesení). S tímto závěrem se Ústavní soud plně ztotožňuje, a musí tak odmítnout tvrzení stěžovatele, že informace získané z provedené metody pachové identifikace nelze vůbec považovat za relevantní.
37. Co se pak týče důkazní síly výsledků získaných metodou pachové identifikace, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi použití pachových stop jako nepřímého nebo také podpůrného důkazu opakovaně připustil, resp. nezpochybnil obecnou věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou. Stejně tak ale připomněl, že na základě tohoto důkazu je obecně možno dospět pouze k závěru, že se určitá osoba v blíže neurčené době s největší pravděpodobností nacházela na určitém místě. Nelze tedy pouze z něj jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že se taková osoba též dopustila trestného činu, který se na daném místě stal; musí naopak existovat další skutečnosti, které vytvoří uzavřený řetězec důkazů, resp. nesmí existovat žádná jiná reálná možnost, že by se činu mohl dopustit někdo jiný než osoba obviněná či později obžalovaná [srov. např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179), sp. zn. II. ÚS 418/99 ze dne 3. 8. 2000 (N 116/19 SbNU 113), sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), sp. zn. II. ÚS 90/04 ze dne 27. 5. 2004 (v SbNU nepublikováno), sp. zn. II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 82/49 SbNU 185) a sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)]. Jinak řečeno, aby důkaz pachovou identifikací byl dostačující, je třeba, aby tento důkaz nebyl pro uznání viny důkazem jediným, osamoceným.
38. Jak totiž podrobně vyložil Ústavní soud již v opakovaně citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, metoda pachové identifikace musí být provedena nejméně za použití shora citovaných standardů plynoucích z "Pokynu ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 9/2009 ze dne 1. 7. 2009". Tyto standardy, které byly v nyní projednávané věci respektovány, ovšem představují jen určité minimum požadavků na použití tohoto důkazu. Přísnost, kterou je nutno na dodržování těchto standardů klást, je přitom v konkrétní věci větší za situace, kdy důkazní situace není jednoznačná a kdy vedle tohoto nepřímého důkazního prostředku neexistují jednoznačné důkazy další. Ve shora označeném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 proto Ústavní soud také poukázal na praxi Spolkové republiky Německo (kterou označil jako příklad evropské praxe), podle které mohou být výsledky nasazení vyhledávacích psů použity jako samostatné důkazní prostředky pro přítomnost podezřelého na místě činu najisto jen při splnění následujících předpokladů: nasadit lze jen psy, kteří absolvovali příslušnou policejní zkoušku způsobilosti; pachová stopa musí náležet jedné konkrétní osobě; jako srovnávací nosič stopy mají být proto použity jen stěry učiněné bezprostředně z těla příslušné osoby; získávání nosiče stopy musí být zdokumentováno v protokolu; příslušní dva vyhledávací psi musejí najít tu samou stopu na sobě nezávisle a bez účasti příslušného psovoda; jen při shodném výsledku je dána potřebná objektivita; každé nasazení psa je třeba filmově dokumentovat, aby bylo umožněno dodatečné provedení důkazu před soudem za účasti znalce. Z obsahu spisu v nyní projednávaném případě se přitom podává, že způsob provedení důkazu zmíněným požadavkům této "evropské praxe" zcela neodpovídá, a to zejména potud, že nebylo filmově dokumentováno.
39. Lze tak shrnout, že jakkoliv postup orgánů činných v trestním řízení v nyní projednávané věci při provádění důkazu metodou pachové identifikace z hlediska požadavků kladených právní úpravou i judikaturou obstojí, vede toto konstatování pouze k závěru, že pachové stopy představovaly nepřímý a podpůrný důkaz, na jehož výlučném základě však nebylo možno dospět k uznání viny stěžovatele.
V. 3. b) K dalším důkazům údajně usvědčujícím stěžovatele
40. Naposledy uvedenému ostatně plně odpovídají také závěry Nejvyššího soudu učiněné při prvním projednání dovolání stěžovatele, dle nichž samotné pachové stopy z místa činu nepostačují k usvědčení stěžovatele. Proto se Ústavní soud zaměřil na další důkazy, které měly svědčit o jeho vině, resp. které měly dle názoru obecných soudů jednoznačně prokázat, že se dopustil žalovaného skutku; bez nich by totiž bylo možno konstatovat toliko to, že se stěžovatel v inkriminované době (sic v rozporu s jeho výpovědí) nacházel v nemovitosti obývané poškozenou, případně že se dostal do kontaktu s předměty, z nichž byly stopy sejmuty (tak jak tvrdí v ústavní stížnosti).
41. Takto soudy při konstatování viny stěžovatele vyšly především z výpovědi svědka K. (dříve utajený svědek vystupující pod jménem Novák). K samotnému odtajnění tohoto svědka nemá Ústavní soud důvod se vyjadřovat, neboť daná otázka nebyla předmětem ústavní stížnosti a ani v podaných vyjádřeních účastníci řízení (či vedlejší účastníci) tuto otázku nenastolili jako zásadní pro rozhodnutí ve věci. Proto Ústavní soud ve svých úvahách vyšel především z výpovědi svědka učiněné v rámci druhého projednání před nalézacím soudem, již jen z toho důvodu, že v tomto případě byla více chráněna práva obhajoby na slyšení svědka a na kontradiktornost řízení.
42. K této výpovědi (viz č. l. 1472 a násl.) však musí nyní Ústavní soud uvést, že tvrzení v ní obsažená jsou na více místech nejednoznačná a sám svědek zpochybňuje některé závěry, které (mimo jiné) z jeho výpovědi učinily obecné soudy. Takto považuje Ústavní soud za nezbytné vyzdvihnout především dvě jeho odpovědi. Zaprvé na otázku předsedy senátu, zda stěžovatel přímo řekl "já jsem něco udělal" nebo naopak řekl "je mi kladeno za vinu, že jsem měl něco udělat" odpověděl, že "tak nepřímo se možná zmínil, je možné, že jsem tu odpověď špatně pochopil" (viz č. l. 1476). Podobně na otázku obhájce stěžovatele, zda je schopen subjektivně rozlišit, jestli informace, které sděloval soudu dne 14. 1. 2015, jsou od stěžovatele nebo od někoho jiného, odpověděl: "To tak schopen rozlišit nejsem. Ale hodně věci byly řečeny od pana E." (č. l. 1482). Především tyto pasáže (a pak také další odpovědi, které jsou nejednoznačné či nepřesné) dle Ústavního soudu významně snižují relevanci dané výpovědi a podrývají věrohodnost skutečnosti, že se stěžovatel skutečně tomuto svědkovi doznal a že toto doznání bylo pravdivé a bylo myšleno vážně. Jakkoliv Ústavní soud uznává, že určité nepřesnosti v dané výpovědi mohly být způsobeny především výraznou časovou prodlevou mezi sdělením, o němž vypovídal, a samotnou výpovědí v pozici (již nikoliv utajovaného) svědka, nejednoznačnost jeho tvrzení je natolik podstatná, že významně snižuje možnost, aby z ní byly vyvozeny zásadní skutkové závěry, což však učinily obecné soudy, a byly tak podle nich rozptýleny pochybnosti ohledně viny stěžovatele. Na uvedeném nic nemění, pokud po přečtení jeho původní výpovědi prohlásil, že dříve vypovídal pravdu (viz č. l. 1475), neboť zde mu byla jasně předestřena odpověď, kdy navíc toto konstatování následně zpochybnil (viz výše k druhé citované otázce).
43. Ústavní soud přitom nehodlá a priori a absolutně podrývat věrohodnost výpovědi tohoto svědka skutečností, že vystupoval jako osoba podávající vysvětlení v pozici svědka i v dalších trestních věcech (viz č. l. 1208/A), včetně souvislosti s jeho špatným psychickým stavem při omezení osobní svobody (viz odpověď na otázku na č. l. 1480). Přesto však i tato okolnost může dle Ústavního soudu do určité míry svědčit námitkám obhajoby, že některé odpovědi při prvním projednání věci mohly být účelové či přinejmenším nepřesné, včetně okolností (a důvodů) toho, že se tento svědek údajně sám přihlásil jako svědek obžaloby. Právě tato skutečnost může mít dopad i na hodnocení jeho druhé svědecké výpovědi.
44. Všechny zde zmíněné okolnosti tedy ve své podstatě dle Ústavního soudu jednoznačně vznáší pochybnosti nad celkovou relevancí dané výpovědi a snižují též možnost, aby tato výpověď rozptýlila pochybnosti nad pachatelstvím stěžovatele, a to i v případě spojení s provedenými pachovými zkouškami. K prokázání viny stěžovatele by tedy bylo nezbytné připojit ještě další přímé důkazy či nepřímé důkazy tak, aby tvořily řetězec, jehož jednotlivé články by byly v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností a posloužily k jednoznačnému závěru o vině [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11)]. K tomu však ve stěžovatelově věci dle Ústavního soudu nedošlo.
45. Takto především nelze za zásadní považovat informace získané výslechem policistů (č. l. 1503 a násl.), kterým se měl svědek K. svěřit, neboť ti uvedené informace získali zprostředkovaně, přičemž za situace, kdy jejich zdroj následně svá tvrzení v nemalé míře zpochybnil (a tím fakticky zpochybnil i svá původní tvrzení), tak zároveň snížil relevanci obsahu výpovědi těchto policistů. Rovněž tyto výpovědi proto nemohou vyvrátit pochybnosti ohledně viny pachatele a představovat klíčový důkaz, který by spolu s informacemi získanými z pachové identifikace mohl vést k odsouzení stěžovatele.
46. Co se pak týče ostatních usvědčujících materiálů, musí Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem a jeho závěry v prvním projednání dovolání stěžovatele (při derogaci tehdy napadených rozhodnutí) konstatovat, že ty mají k otázce, zda stěžovatel je pachatelem činu, tak vzdálený vztah, že nejsou způsobilé kompenzovat nedostatečnost vyplývající z toho, že stěžovatel je údajně usvědčován jen pachovými stopami a výpovědí utajeného (později již nikoli utajeného) svědka.
47. Zde se jedná v prvé řadě o způsob uložení jména stěžovatele v telefonu poškozené jako "HONZA-stud,ne", který může mít množství interpretací, přičemž lze velmi pochybovat o tom, že interpretace učiněná nalézacím soudem je jediná možná. Navíc, i pokud by bylo možno výkladu nalézacího soudu přisvědčit, dokládal by tento způsob uložení kontaktu především a pouze negativní vztah poškozené ke stěžovatelovi, avšak žádný přímý (či relevantní nepřímý) důkaz o pachatelství daného činu by nepřinesl. Podobné platí též o uskutečněných (či neuskutečněných) telefonických hovorech v inkriminované době mezi stěžovatelem a poškozenou, neboť ani z nich nelze činit žádné relevantní závěry pro účely objasnění trestného činu vraždy.
48. Ohledně znaleckých posudků zkoumajících osobnost stěžovatele a závěrů v nich obsažených pak nezbývá než konstatovat, že tyto Ústavní soud nikterak nerozporuje. Zároveň ale považuje za nezbytné zdůraznit, že ani z nich nelze dospět k závěru o tom, že stěžovatel spáchal žalovaný skutek. Lze z nich pouze dovodit, že stěžovatel mohl mít duševní predispozice k jeho spáchání, což však nemá ve vztahu k označení pachatele tohoto konkrétního činu významnější konsekvence.
49. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že nelze pomíjet ani skutečnost, že na místě činu byly nalezeny též další stopy, jež však nebyly v průběhu dokazování nikterak spojeny s osobou stěžovatele, pročež i tento fakt dle Ústavního soudu zvyšuje pochybnosti stran toho, zda žalovaný skutek spáchal stěžovatel, resp. zda jej nemohla spáchat osoba jiná. V této souvislosti nelze rovněž pominout, že modus operandi daného trestného jednání vede k závěru, že by stěžovatel jako pachatel na místě činu pravděpodobně zanechal více stop vedoucích k jeho identifikaci nežli pouze stopy následně odhalené metodou pachové identifikace, což představuje další střípek pochybnosti, který se musí nezbytně projevit při zohlednění zásady in dubio pro reo. Podobně nelze ignorovat informace plynoucí z dalších provedených důkazů, které svědčily obhajobě a přinášely pochybnosti stran skutkového stavu věci vymezeného obecnými soudy (viz za všechny např. výslechy dalších prostitutek, s nimiž měl stěžovatel v inkriminované době pohlavní styk).
VI. Závěr
50. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené připomíná, že aby bylo možno trestní řízení jako celek považovat za spravedlivé a z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo učinit závěr, že obžalovaný je pachatelem skutku uvedeného v obžalobě, nesmí existence pochybností zcela zásadním způsobem narušovat koherenci argumentu o logicky propojeném řetězci nepřímých důkazů. Provedenými důkazy tak musí být jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat (tj. nebylo prokázáno mimo rozumnou pochybnost), prokázáno, že to byl obžalovaný, kdo se dopustil předmětného trestného činu [srov. a contrario nález sp. zn. I. ÚS 3622/10 ze dne 16. 6. 2011 (N 114/61 SbNU 669)].
51. Za dané situace Ústavní soud vážil, respektuje zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, zda je nezbytné vyhovět ústavní stížnosti v plném rozsahu a zrušit všechna napadená rozhodnutí obecných soudů, anebo zda je namístě zrušit pouze rozhodnutí poslední, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.
52. S ohledem na konkrétní okolnosti nyní rozhodovaného případu dospěl Ústavní soud k závěru, že postačuje pouze zrušení tohoto rozhodnutí posledního. K tomuto závěru došel především na základě toho, že (jak plyne i ze shora provedené narace) Nejvyšší soud nejprve podanému dovolání stěžovatele vyhověl (viz citované usnesení ze dne 6. 1. 2016) a zrušil obě předchozí rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně. Důvodem vyhovění podanému dovolání byla - stručně vyjádřeno - okolnost, že samotné pachové stopy z místa činu nepostačují k usvědčení obviněného, výpověď utajovaného svědka trpěla výrazným deficitem záruk spravedlivého procesu a zbývající důkazy mají k otázce, zda je obviněný pachatelem činu "tak vzdálený vztah, že nejsou způsobilé kompenzovat nedostatečnost vyplývající z toho, že obviněný je usvědčován jen pachovými stopami a výpovědí utajovaného svědka". Nejvyšší soud proto zavázal Krajský soud v Brně, aby - ukáže-li se, že nejsou žádné další důkazy, jimiž by bylo možné objasnit otázku viny stěžovatele - znovu vyslechl původně utajovaného svědka, případně provedl i další důkazy potřebné k ověření jeho věrohodnosti, a umožnil přitom uplatnění práv obhajoby.
53. Krajský soud nicméně žádné další usvědčující důkazy nezjistil a výpověď původně utajeného svědka, kterou v prvním svém rozhodnutí označil z hlediska jeho relevance jako "poslední (i z hlediska možné důkazní síly)", po jeho odtajnění hodnotil již "výrazně výše", neboť umožnil jeho kontradiktorní výslech. Jak se však podává výše, v jeho průběhu tento svědek svoje předchozí výpovědi (přinejmenším) značně relativizoval, takže je zcela zřejmé, že se důkazní situace z hlediska prokázání viny stěžovatele nijak nezhoršila, ba spíše naopak. K věrohodnosti tohoto svědka přitom krajský soud zjistil, že již v několika jiných případech podával policii vysvětlení v pozici svědka, nicméně tato okolnost údajně nesnižuje jeho věrohodnost. Přitom i z obsahu napadeného rozsudku krajského soudu plyne, že tento soud měl řadu výhrad k průběhu vyšetřování a výslovně poukázal na některé jeho chyby, jako např. na chybnou fyzickou likvidaci některých zajištěných pachových stop ještě před jejich vyhodnocením, na odebrání pachového vzorku stěžovateli dne 5. 9. 2013 po jeho zadržení bez záznamu ve spisovém materiálu a jeho následné nepředání na pachové středisko k řádnému uložení, a zejména vytkl, že "v rámci přípravného řízení existovaly osoby, které měly podobné predispozice pro dané jednání a kontakty s poškozenou, kdy u těchto nedošlo zejména k odběru, případně srovnání pachových stop".
54. Pokud za tohoto stavu věci Nejvyšší soud dovolání odmítl jen proto, že bylo údajně podáno z jiného než zákonného důvodu, porušil základní práva stěžovatele. Z obsahu podaného dovolání (č. l. 1618 a násl.) se totiž podává, že uplatněným důvodem dovolání bylo nesprávné právní posouzení skutku podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a jeho obsahem tvrzený rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry a zejména porušení zásady in dubio pro reo. Závěr, který v dané věci učinil Nejvyšší soud, a to za shora popsaných specifických okolností předchozího řízení, přičemž ve věci nyní rozhodl odmítacím usnesením, a nikoliv meritorním rozhodnutím, považuje Ústavní soud za protiústavní odepření přístupu k soudu. Ústavní soud ostatně nemohl ani přehlédnout, že z porovnání obsahu obou dovolání stěžovatele (ze dne 10. 11. 2015 a 19. 9. 2016) plyne jejich značná obsahová podobnost (některé odstavce jsou dokonce zcela identické). Je proto značně překvapivé, pokud v prvním případě Nejvyšší soud podané dovolání věcně projednal (když připustil, že sice nezasahuje do skutkových zjištění, není-li ovšem zjištěn extrémní rozpor mezi nimi a provedenými důkazy) a dokonce mu vyhověl, zatímco v případě druhém je odmítl bez meritorního projednání jen s poukazem na absenci zákonného důvodu, ačkoliv i v tomto případě stěžovatel tvrdil zmíněný "extrémní rozpor" mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
55. Jakkoliv Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, zdůrazňuje, že ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování, a jehož neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci. Tento "fair" proces je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu, přičemž v nyní projednávané věci Ústavní soud shledal ze strany Nejvyššího soudu jeho porušení, a to ve smyslu nerespektování stěžovatelova práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a zásady in dubio pro reo vyplývající z presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
56. Ústavní soud tak uzavírá, že je především na Nejvyšším soudu, jehož úkolem je chránit základní práva v trestním řízení a sjednocovat trestní judikaturu, aby rozhodl v této věci znovu, a odstranil tak všechny shora popsané deficity. Za tím účelem mu Ústavní soud tímto částečně vyhovujícím nálezem vytváří potřebný procesní prostor. Proto také Ústavní soud ve zbytku ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
57. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil; ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Úkolem Nejvyššího soudu bude posoudit danou věc znovu, přičemž je vázán shora vysloveným právním názorem v tom smyslu, že se musí podaným dovoláním zabývat meritorně a vypořádat se s tím, zda krajský soud skutečně dostál svojí povinnosti rozhodnout o vině a trestu stěžovatele na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a v souladu se zásadou in dubio pro reo.