33. V části ústavní stížnosti vymezené sub 5.d) stěžovatel v podstatě opakuje námitky z ostatních částí ústavní stížnosti, s tím, že s těmito námitkami se soudy dostatečně nevypořádaly. Část těchto tvrzení ohledně odůvodnění vazebních rozhodnutí již Ústavní soud posoudil výše. Na tomto místě nutno zdůraznit i stěžovateli známý závěr, že soudy se nemusí explicitně vypořádat s každou z uplatněných námitek (kritérium relevance). Rozhodující soud má především povinnost vypořádat se se všemi pro předmět řízení relevantními námitkami, a to takovým způsobem, aby bylo z jeho rozhodnutí pro dotčeného účastníka řízení snadno odvoditelné, z jakého důvodu nemůže ostatní, jím uplatněná argumentace obstát [srov. např. rozsudek ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk vs. Nizozemí, stížnost č. 16034/90, § 61, nebo nález ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1534/08 (N 225/51 SbNU 807)]. Konkrétní podoba této povinnosti vyplývá z několika důležitých kritérií. Mezi hlavní patří předmět řízení, fáze trestního řízení a schopnost jeho účastníka (zejména skrze odborné právní zástupce) pochopit text a kontext konkrétních rozhodnutí. S přihlédnutím k předmětu řízení, fázi trestního řízení a úrovni stěžovatelova právního zastoupení, jsou dle Ústavního soudu rozsah i podrobnost odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečné. Není porušením stěžovatelových ústavních práv, když soudy nereagovaly na celou řadu irelevantních, spekulativních a nekonkrétních námitek stěžovatele (viz např. výše popsaná problematika vyloučení orgánů činných v trestním řízení z důvodu jejich "kolegiality" či jednání úředních osob ve zcela odlišném trestním řízení).
34. Na výše uvedené závěry k otázce vyloučení orgánů činných v trestním řízení lze pak částečně odkázat při posouzení stěžovatelových námitek v části sub 5.e) jako rovněž zjevně neopodstatněných. Stěžovatel dovozuje podjatost soudců krajského soudu ze tří výše uvedených důvodů (sub 14, 29 n.). Předně je třeba uvést, že tuto argumentaci stěžovatel neuplatnil v řízení před samotným krajským soudem. Naopak mu adresoval svou velmi obsáhlou stížnost, v níž navrhoval toliko zrušení napadeného usnesení městského soudu, nikoliv vyloučení soudců či odnětí věci krajskému soudu. Tím výrazně snížil možnost zásahu Ústavního soudu, neboť není-li obecným soudům, jako prvotním ochráncům základních práv a svobod (srov. čl. 4 Ústavy), dána bezprostředně možnost vypořádat se s námitkami ohledně jejich porušení, lze jim jen stěží vytýkat, že proti takovému porušení nezasáhly. Ústavní stížnost pak slouží především jako subsidiární prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto zpravidla nepřistupuje k zásahu do řízení před obecnými soudy, není-li ústavní závadnost těchto řízení namítána zavčas. To platí zejména u prvních dvou závěrů, jimiž stěžovatel odůvodňuje podjatost rozhodujících soudců.
35. Prvním důvodem je skutečnost, že 27 z 29 trestních soudců tohoto soudu podpořilo vyjádření soudce JUDr. Aleše Flídra v podobě článku nazvaném "Vyjádření místopředsedy krajského soudu k reportážím na TV Prima a TV Nova ohledně kauz soudce Mgr. Aleše Novotného" (dostupný z: http://www.ceska-justice.cz/blog/vyjadreni-mistopredsedy-krajskeho-soudu-k-reportazim-na-tv-prima-tv-nova-ohledne-kauz-soudce-mgr-alese-novotneho/). Ten se týkal různých veřejných kritických vyjádření vůči práci soudce Aleše Novotného, který byl toho času předsedou senátu rovněž ve stěžovatelově trestní věci. Ústavní soud však na základě této skutečnosti k závěru o podjatosti soudců krajského soudu nedospěl. Samotnému mu v tomto řízení nepřísluší hodnotit obsah tohoto prohlášení z hlediska podjatosti podepsaných soudců v případě vedeném pod sp. zn. 46 T 5/2015 či z hlediska případné kárné odpovědnosti. V obecné rovině je k tomu možno odkázat na závěry judikatury ESLP týkající se státních zaměstnanců, jako např. rozsudek velkého senátu ze dne 12. 2. 2008 ve věci Guja v. Moldavsko, stížnost č. 14277/04, § 70-71, rozsudek velkého senátu ze dne 26. 9. 1995 ve věci Vogt v. Německo, stížnost č. 17851/91, § 53; rozsudek ze dne 2. 9. 1998 ve věci Ahmed a další v. Spojené království, stížnost č. 22954/93, § 56, a rozsudek ze dne 14. 3. 2002 ve věci De Diego Nafria v. Španělsko, stížnost č. 46833/99, § 37. Touto povinností loajality a zdrženlivosti jsou vázáni i soudci (srov. např. rozsudek ze dne 26. 2. 2009 ve věci Kudeshkina v. Rusko, stížnost č. 29492/05, § 85). Svoboda projevu podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy v sobě totiž zahrnuje i povinnosti a odpovědnost (ve vztahu k svobodě projevu soudců srov. rozsudek velkého senátu ze dne 23. 6. 2016 ve věci Baka v. Maďarsko, stížnost č. 20261/12, § 162, a rozsudek ze dne 15. 9. 2011 ve věci Paskal v. Ukrajina, stížnost č. 24652/04, § 69-71). V posuzované věci je třeba poukázat na skutečnost, že uvedené vyjádření časově výrazně předchází posuzovanému vazebnímu řízení, jehož předmět je pak od starší trestní věci zcela odlišný. Nelze se ztotožnit se stěžovatelovým spekulativním názorem, že vyjádření soudců krajského soudu "automaticky" musí vést k závěru o jejich podjatosti v jakékoliv další stěžovatelově věci. Vyjádření soudce v jedné věci jej nevylučuje z rozhodování v jiných skutkově a právně odlišných případech týchž osob, nejsou-li pro to dostatečné důkazy. Tento závěr pak zůstává nezměněn dokonce i v případech, kdy se předchozí názory ukázaly být jako chybné. V předmětném vyjádření neshledává navíc Ústavní soud nic, co by mělo vyjadřovat podjatost uvedených soudců pro všechna řízení týkající se stěžovatele. Vyjádření se stěžovatele v podstatných částech netýká, neboť směřuje k obhajobě postupu soudce Novotného v jiné trestní věci a je reakcí na útoky vůči jeho osobě. Stěžovatelova tvrzení ohledně názorů a motivů podepsaných soudců zůstávají v ústavní stížnosti nepodložena.
36. Jako druhý důvod podjatosti uvádí stěžovatel skutečnost, že soudce Novotný má být dle orgánů činných v trestním řízení obětí aktuálně projednávané trestné činnosti, a proto jsou podjatí všichni soudci krajského soudu. I v této části platí výše uvedené o neuplatnění této námitky v řízení před samotným krajským soudem. Zde je tato skutečnost o to důležitější, že jméno soudce Novotného není vůbec obsaženo v tzv. skutkových větách usnesení o zahájení trestního stíhání, jež tvoří základní podklad pro rozhodování vazebního soudu. Toto usnesení se v podstatě týká "znevěrohodňování" a pomlouvání toliko policistů (případně dalších svědků). Postavení soudce Novotného jakožto poškozeného tedy nebylo ve fázi rozhodování o vazbě předmětem daného trestního řízení. V takové situaci nebylo pak dle Ústavního soudu pochybením, když krajský soud nepočal sám obsáhle řešit otázku své podjatosti, a to zvláště v případě vazebního řízení. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvádí poněkud nesrozumitelnou větu, že v předmětném trestním řízení jde rovněž o kriminalizaci soudce Novotného. Tímto nepřesným vyjádřením překročil sice formálně meze skutkového vymezení, dané mu usnesením o zahájení trestního stíhání, zároveň to však nečiní napadené rozhodnutí protiústavním. Jeho závěry v tomto usnesení jsou totiž jinak zcela přiléhavé a k osobě soudce Novotného se pak nedovozuje nic dalšího, z čeho by se takový závěr o podjatosti mohl konkretizovat. Ústavní soud nemůže ani jednoznačně přisvědčit stěžovatelovu závěru, že ve vazebním řízení je třeba vyloučit všechny soudce konkrétního soudu tehdy, je-li potenciálním poškozeným jeden ze soudců tohoto soudu. Stěžovatel tento svůj názor opírá pouze o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 Tz 19/1993, které však chybně opakovaně označuje za rozhodnutí Nejvyššího soudu. Toto rozhodnutí, týkající se navíc rozhodování v hlavním líčení, nemá žádnou závaznost pro rozhodování krajského soudu. Dokonce pozdější judikatura téhož vrchního soudu klade již, jde-li o osobní vztahy soudců, větší důraz na schopnosti soudce rozhodnout věc nestranně (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006 sp. zn. 9 To 32/2006, nebo kupř. judikatura uvedená v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. 11 Tvo 3/2016). Bez dostatečného projednání této otázky před samotným krajským soudem nemůže tedy Ústavní soud dospět k závěru ohledně podjatosti rozhodujících soudců. K porušení stěžovatelových práv tak v tomto směru nedošlo.
37. Konečně, ztotožnit se nelze ani se stěžovatelovým tvrzením, že nestrannost krajského soudu byla reálně zpochybněna porušením principu presumpce neviny, konkrétně užitými vyjádřeními. Dle Ústavního soudu krajský soud v napadeném rozhodnutí pouze vyjádřil (a to po zhodnocení důkazů) skutkovou konstrukci, podepřenou provedenými důkazy, která odůvodňuje existenci důvodného podezření. Na str. 3 napadeného usnesení uvádí, že právě to je úkolem vazebního soudu. Jen těžko by tak mohl krajský soud na jednu stranu řádně vymezit svůj úkol, jímž je posouzení existence důvodného podezření, a následně "plnit" úkol jiný, jímž je konečné posouzení stěžovatelovy viny. Stěžovatelem kritizovaná vyjádření lze tak chápat nanejvýš jako stylisticky nepřesná či nevhodná, avšak nejsou projevem svévole při rozhodování o stěžovatelově vazbě a vyjadřují pouze závěr krajského soudu ohledně existence důvodného podezření na stěžovatelovo zapojení do projednávané trestné činnosti.
38. Jde-li o stěžovatelovy obsáhlé námitky stran důvodů pro uvalení vazby [část sub 5.g) ústavní stížnosti], což by mělo být jádrem posuzované věci, musí Ústavní soud v první řadě připomenout závěr své judikatury, týkající se rozsahu přezkumu takových námitek. Zrušení vazebních rozhodnutí zásahem Ústavního soudu je vyloučeno v situaci, obstojí-li jejich závěry při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu, bez ohledu na závěry týkající se důvodů dalších (srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2682/16, ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1816/13 nebo ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 3165/16). Tudíž i v případech, kdy odůvodnění soudů ohledně naplnění jednoho z vazebních důvodů neobstojí, nezruší Ústavní soud vydaná rozhodnutí, je-li nutnost vazby legitimně podepřena důvodem jiným. Ústavní soud tak ve stěžovatelově případě nepřikročil k podrobnému posouzení velké části námitek, konkrétně týkajících se tzv. útěkové a předstižné vazby, neboť shledal, že napadená rozhodnutí obstojí z hlediska odůvodnění tzv. vazby koluzní. Proto se Ústavní soud rovněž nezabýval námitkami sub 5.h) týkajících se diskriminace stěžovatele (s ohledem na jeho původ), neboť ty byly vázány výlučně na vzetí do tzv. útěkové vazby. V části ústavní stížnosti týkající se tzv. koluzní vazby stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýkal neuvedení konkrétních skutečností, jak by měl mařit trestní řízení (např. jména konkrétních svědků), a z čeho tak soudy dovozují. Dále stěžovatel vyjádřil názor, že vzetí do této vazby bylo užito jako nástroje ke "zlomení" obviněných. S těmito názory se však Ústavní soud neztotožňuje.
39. Naopak je toho názoru, že uvalení tzv. koluzní vazby bylo dostatečně odůvodněno popsáním rozhodných okolností případu v napadeném usnesení městského soudu. Klíčovou roli v tomto směru hraje nutnost výslechu všech obviněných a svědků, případně jejich opětovných výslechů tzv. procesně použitelným způsobem (tedy zejména za přítomnosti obhájců s možností pokládat doplňující otázky, apod.), k posílení důkazní situace (ať už přitěžujícím nebo polehčujícím směrem), vyplývající toliko především z nepřímých důkazů získaných např. sledováním obviněných, apod. Zvýšené ohrožení řádného provedení těchto procesních úkonů pak v daném případě vyplývá zejména z povahy předmětné trestné činnosti. Té lze z usnesení o zahájení trestního stíhání přisoudit charakter vysoké organizovanosti, opakovanosti, jakož i jisté "konspirativnosti". Především je však třeba zdůraznit, že podstata této trestné činnosti spočívala právě v přímém a vědomém ovlivňování svědků v jiném trestním řízení. Dospěly-li za výše popsané důkazní situace obecné soudy k závěru, že existuje hrozba opakování takové trestné činnosti ze strany obviněných osob, je tím dle Ústavního soudu ústavně konformně odůvodněna tzv. koluzní vazba, která se navíc u takovéto trestné činnosti bude nutně částečně překrývat s tzv. vazbou předstižnou. Klíčové okolnosti jsou dle Ústavního soudu v napadeném usnesení uvedeny dostatečně konkrétně, neboť zejména vyplývají z popisu nejdůležitějších svědeckých výpovědí a dalších nepřímých důkazů. Právě prověření jejich věrohodnosti bude představovat hlavní úkol pro osoby provádějící další procesní úkony. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, nepodložily soudy své závěry pouze "procesními" důvody (např. fází trestního řízení, nebo stěžovatelem poukazovaným výkonem práv obviněných), ale hrozbu naplnění vazebního důvodu dovodily také z dalších podkladů obsažených v trestním spise (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 297/12). Závěr soudu o tom, že by řádné provedení těchto úkonů bylo ohroženo ponecháním stěžovatele na svobodě, tak z ústavněprávního hlediska obstojí.
40. Důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti nemohou být ani námitky uplatněné v doplněních ústavní stížnosti. Ohledně části namítající porušení stěžovatelova práva na urychlené vazební řízení lze stěžovatele odkázat na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1811/17 (viz body 30 a 31), ve kterých se vypořádal s v podstatě totožnými námitkami. Ani v posuzované věci III. senát Ústavního soudu neshledal žádný důvod se od uvedených závěrů odchýlit. Namítá-li stěžovatel porušení téhož práva v řízení před Ústavním soudem, pak tato námitka jde mimo předmět řízení o ústavní stížnosti, jímž je postup obecných soudů. Z hlediska předmětu ústavní stížnosti je pak stejně irelevantní argumentace týkající se tvrzeného porušení práv zachování tajnosti komunikace mezi obhájcem a jeho klientem (podpořené závěrem stálé komise). Stěžovatel ani v ústavní stížnosti, ani v jejím doplnění neuvádí, jakým způsobem se toto údajné pochybení mělo promítnout do posuzování otázky ústavnosti rozhodování o vazbě. Tato námitka je spíše obecným hodnocením (ne)ústavnosti postupů vyšetřovacích orgánů v přípravném řízení, avšak vazebního rozhodování se bez dalšího netýká. Proto se ani Ústavní soud nezabýval obsahem předloženého důkazu (usnesení stálé komise - viz sub 18) a procesem jeho vzniku. Stejně tak nebylo třeba rozhodovat o návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti, neboť o věci bylo (s ohledem na rozsah a důkladnost argumentace, stejně jako doplňování ústavní stížnosti) rozhodnuto v rámci možností urychleně.
41. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu