43. K problematice subjektu povinného ke kompenzaci lze připomenout, že dojde-li k omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu, "je rozumné a spravedlivé, aby omezení vlastnického práva bylo vlastníku vykompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch je k danému omezení přistoupeno, tj. společností (prostřednictvím státu)", viz nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 8/08 (N 137/58 SbNU 115; 256/2010 Sb.). Tento přístup se však obdobně promítá do vztahů horizontálních, když právě ten, kdo se na úkor druhého bezdůvodně obohatil (tj. ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1019/2010), je v daném závazkovém vztahu pasivně legitimován. Klade-li stěžovatel důraz na vztah uživatelský, lze jistě rozumět myšlence, že pozemní komunikace, resp. jejich části, které procházejí příslušnou městskou částí, zřejmě budou užívány především obyvateli příslušné městské části. S ohledem na charakter věci, tj. obecně užívané pozemní komunikace, však v obecné rovině nelze vnímat vlastnické právo stěžovatele, resp. obyvatel hlavního města Prahy, o jejichž potřeby je stěžovatel povinen pečovat, k daným pozemním komunikacím jako "nuda proprietas".
44. Konečně, k námitce týkající se výše náhrady za bezdůvodné obohacení je nutno uvést, že stěžovatelem nabízená argumentace postrádá ústavněprávní rovinu. Obecné soudy v napadených rozhodnutích své závěry o důvodnosti žalobního požadavku na stanovení regulované ceny v maximální výši dostatečně odůvodnily. Vyšly přitom z ustálených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu, přičemž tyto závěry nejsou se stěžovatelem odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. III. ÚS 2030/09 v rozporu. Poukazuje-li stěžovatel na jiná rozhodnutí obecných soudů, kdy byla obecná cena nájemného stanovena nižší než maximální částka podle cenového předpisu, nutno podotknout, že tato skutečnost je zjevně odrazem odlišnosti skutkových okolností konkrétních věcí. A proto ani v tomto ohledu, kdy stěžovatel argumentuje pouze požadavkem na jiný způsob určování výše bezdůvodného obohacení, nelze shledat důvody pro kasační zásah Ústavního soudu.
45. Lze shrnout, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, v němž nebylo shledáno porušení ústavních zásad, resp. práv, jejichž porušení stěžovatel namítal. Napadená rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti. Proto Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
46. Ústavní soud dále neshledal důvod pro to, aby vyhověl návrhu druhého vedlejšího účastníka na úhradu jeho nákladů spojených s právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem, neboť podle ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si hradí vzniklé náklady účastníci a vedlejší účastníci sami a k postupu podle odstavce 4 citovaného ustanovení Ústavní soud může přistoupit v odůvodněných případech [tj. v případech mimořádných a výjimečných, srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 180/04 (N 112/34 SbNU 157)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu