32. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti dospěl k závěru, že podmínky podmíněného propuštění nejsou součástí trestu (jeho funkce odplaty, ochrany společnosti a negativního hodnocení chování pachatele), což se projeví např. při hodnocení tvrdosti trestu u dvou právních úprav, obdobně jako v projednávaném případě [viz nález ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. IV. ÚS 158/2000 (N 12/21 SbNU 91)]. Nejde o rozhodnutí, kterým se vyslovuje vina a ukládá trest podle čl. 90 věty druhé Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny, nevylučuje to však, na rozdíl od vyloučení možnosti podat dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004 sp. zn. 11 Tdo 28/2004), možnost přezkumu takového rozhodnutí obecných soudů z hlediska dodržení rámce ústavnosti řízení a dodržení ústavních kautel pro převzetí výkonu trestu doživotí, a především pro přezkum hodnocení podmínek pro případné podmíněné propuštění z jeho výkonu podle § 88 odst. 5 trestního zákoníku. Dovolává-li se proto stěžovatel požadavku bavorského ministerstva spravedlnosti, aby výše trestu nebyla v České republice změněna a aby nejkratší délka trestu, kterou stěžovatel musí dle německého práva vykonat (patnáct let podle § 57a odst. 1 bodu 1 německého trestního zákoníku), byla vykonána i v České republice (sub 3), tak zaměňuje dvě různé věci. Oproti jeho očekávání to neznamená pravděpodobnost vyhovění jeho žádosti (v případě výkonu trestu v Německu), nýbrž jen první okamžik pro možnost posouzení, zda by mohl být propuštěn, což ani v Německu není "automatické". Podle kriminologických statistik [viz k tomu statistické údaje německé Kriminologische Zentralstelle se sídlem ve Wiesbadenu uváděné v práci Kindhäuser, U., Neumann, U., Paeffgen, H.-U.c (Hrsg.). Strafgesetzbuch. Kommentar. Band 1. 4. Auflage, Baden-Baden: Nomos, 2013, s. 2166-2169, dále tytéž údaje v rámci sv. 113 studií Kriminologische Gesellschaft - viz Bannenberg, B., Jehle, J.-M. (Hrsg.). Gewaltdelinquenz, lange Freiheitsentziehung, Delinquenzverläufe. Mönchengladbach: Forum Verlag Godesberg, 2011, s. 230-232, dostupné na http://idb.ub.uni-tuebingen.de/diglit/NKS_2011_113] se pro různá časová sledovaná období uvádí průměr od 17 do 19 let skutečného výkonu, v případě závažných trestných činů vraždy i daleko více. Pro srovnání jiný sousední stát Rakousko uvádí, že jedna třetina doživotně odsouzených vykoná skutečně celý trest, průměrná délka výkonu je pak 21 let (údaje dostupné na kurier.at z 9. 8. 2015).
33. S ohledem na vše uvedené je Ústavní soud toho názoru, že předvídatelnost a neměnnost podmínek podmíněného propuštění není odsouzené osobě ústavním pořádkem zaručena, stejně jako tyto podmínky nelze bez dalšího přenášet ze státu odsouzení do státu přejímajícího odsouzeného k výkonu trestu. To platí zejména v případě doživotního odnětí svobody, jehož délka je již z povahy věci ve všech státech, kde jej lze uložit, stejná. Jeho specifičnost, daná zdánlivě fatálním dopadem na lidskou důstojnost, se sice projevuje v povinnosti státu zakotvit ve svém právním řádu možnost podmíněného propuštění (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Vinter a další proti Spojenému království ze dne 9. 7. 2013, stížnosti č. 66069/09, 130/10 a 3896/10), to však dle Ústavního soudu neznamená, že by výkon celého trestu měl v konkrétní věci představovat toliko výjimku. III. senát Ústavního soudu zastává názor, že zvláštní (absolutní) povaha doživotně uloženého trestu se nutně musí projevit ve zvýšených nárocích na odůvodnění rozhodnutí, kterým se po splnění podmínek § 88 odst. 5 trestního zákoníku nevyhoví žádosti doživotně odsouzeného o podmíněné propuštění. V posuzovaném případě však o takovou situaci nešlo, protože dosud nebyla splněna první podmínka, tedy uplynutí nejméně dvaceti let výkonu trestu odnětí svobody na doživotí. Ta je mimo uvážení soudní moci vázané podle čl. 95 odst. 1 Ústavy zákonem a Úmluvou o předávání odsouzených osob. Bez splnění této podmínky, popř. bez případného zrušení tohoto ustanovení (viz ale výše), jsou námitky stěžovatele proti nevyhovění jeho žádosti bezpředmětné.
34. Hmotněprávní podmínky pro podmíněné propuštění spočívající především v záruce bezpečného návratu vězně do společnosti platí shodně i u doživotně odsouzených. Závěry uvedeného rozsudku ESLP ve věci Vinter a další proti Spojenému království (viz bod 33) byly ve stěžovatelově případě beze zbytku naplněny, zejména z hlediska jeho požadavku, aby vhodným okamžikem pro provedení přezkumu nutnosti pokračování ve výkonu trestu bylo 25 let od uložení trestu s následným periodickým přezkumem. Zde ESLP uvedl, že nebude-li takový přezkum vnitrostátní právo dovolovat, nebude uložený doživotní trest splňovat požadavky vyplývající z čl. 3 Úmluvy (viz jeho § 120, úplné znění dostupné na http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-122664). V této souvislosti lze uvést, že stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by tento rozsudek velkého senátu ESLP, na který poukazuje, označil podmínky podmíněného propuštění za součást trestu ve smyslu čl. 7 Úmluvy, a změnil tak fakticky právní názor na stěžovatelovu předchozí stížnost odmítnutou 6. 9. 2011 (viz sub 7, 29). Ústavní soud pro úplnost poznamenává, že nepovažuje za nutné zabývat se nesouhlasným rozhodnutím odvolacího soudu (Court of Appeal - Criminal Division) a vlády Velké Británie na tento rozsudek v rozhodnutí odvolacího soudu ve věci 78 R v McLoughlin [2014] EWCA Crim 188 (celé rozhodnutí dostupné na http://www.bailii.org/ew/cases/EWCA/Crim/2014/188.html).
35. Lze tedy uzavřít, že ke stanovení úpravy pro oblast výkonu trestu je nutné přihlížet k často dříve neznámým společenským okolnostem (finančním, kriminologickým, společenským), které budou zvláště v průběhu výkonu mnohaletých trestů odnětí svobody tvarovat resocializační snahy státu a společnosti do stále nových podob. Uvedené závěry platí tím spíše, dochází-li v nějakém případě ke střetu norem a hodnot dvou právních řádů, tedy střetu vůlí dvou suverénních zákonodárců. Provázanost celkového systému naší trestní nápravné politiky státu vylučuje, aby jeho dílčí prvky byly odvozeny od vůle cizího zákonodárce, není-li k tomu Česká republika zavázána mezinárodním právem. Konečně tato zásada je uznávána od první klasické práce na téma suverenita (viz Bodin, J. Six books of the commonwealth. Oxford: Basil Blackwell, 1955, zkrácený překlad z roku 1578, s. 45 - čtvrtý znak suverenity - konečné slovo suveréna v soudním rozhodování) po tzv. lisabonský rozsudek německého Spolkového ústavního soudu (viz jeho bod 252 - mezí přenosu pravomocí na Evropskou unii je mimo jiné rozhodování o trestním právu hmotném a procesním).
36. V projednávaném případě se stěžovatel dostal právě do takového "soukolí" dvou právních řádů s částečně odlišným pojetím trestní spravedlnosti, i když k tomu přispěl vlastním jednáním (útěkem z České republiky). Německý přístup upřednostňuje obligatorně co nejpřísnější trest za obecně definovaný trestný čin vraždy, avšak současně v reakci na rozsudek Spolkového ústavního soudu (viz sub 26) zakotvuje dřívější možnost vězně poukázat svým chováním na bezpředmětnost jeho dalšího výkonu (srov. ustanovení § 57a a 211 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, dostupného např. na http://www.gesetze-im-internet.de/stgb/index.html). Oproti tomu upřednostnil český zákonodárce po roce 1989 spolu se zrušením trestu smrti zcela výjimečný charakter doživotního odnětí svobody, který tak představuje sankci opodstatněnou nikoliv obecnými, nýbrž konkrétními okolnostmi každého jednotlivého zločinu, za jehož spáchání se jakýkoliv jiný trest nezdá být dostatečně přiměřenou reakcí (srov. ustanovení § 54 odst. 3 trestního zákoníku). Rozdílnost ideového pojetí obou úprav se pak naplno projeví právě při rozhodování o podmíněném propouštění k doživotí odsouzených pachatelů trestných činů. Tomu odpovídá i soudní praxe.
37. Rozdíly v právních předpisech ani praxi nejsou však pro stěžovatelova práva prvořadé, neboť za řádný výkon spravedlivě vyměřeného a uznaného trestu, včetně jeho nápravné a výchovné funkce, odpovídá stát, v němž je trest vykonáván (čl. 9 odst. 3 Úmluvy o předávání odsouzených osob - sub 23, 26). Odsouzení tak nemohou očekávat zachování stejných podmínek pro podmíněné propuštění po celou dobu výkonu trestu. Některé podmínky pro výkon trestu ve státě, kam je odsouzený předán, tak mohou být pro něj méně příznivé, a to například právě v oblasti podmínek pro podmíněné propuštění, vybavení věznic nebo pracovních možností. Jak je popsáno již výše, mohou se podmínky výkonu trestu měnit, nebude-li taková změna představovat fakticky nový trest nebo zhoršení trestu stávajícího. Vyjádří-li zákonodárce ústavně přijatelným způsobem vůli postupovat nově při další nápravě pachatelů nejzávažnějších zločinů, nespadá do kompetence soudní moci tyto jeho snahy podkopávat, neboť úkolem zákonodárce je stanovení trestu podle čl. 39 Listiny, zatímco výlučným posláním soudů (čl. 40 odst. 1 Listiny) je rozhodovat o vině a trestu (též čl. 90 věta druhá Ústavy). I v právním státě, ovládaném zásadami proporcionality zásahů do základních práv a svobod a racionality jeho činnosti, má zákonodárce v případech předání vězňů k výkonu trestu odnětí svobody na doživotí možnost upravit (ve srovnání se zahraniční úpravou) dobu, po jejímž uplynutí lze požádat o podmíněné propuštění tak, aby byla v souladu s domácí obecnou právní úpravou. Na tom nic nemění možnost převzít k výkonu trestu osobu odsouzenou i na delší dobu, než připouští náš právní řád (původně § 451 odst. 2 trestního řádu v rozhodném znění, nyní však modifikováno v § 124 odst. 6 a § 172 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních). Obdobně lze nyní poukázat na § 307 ve spojení s § 126 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, kdy může soud České republiky v rozhodnutí o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu stanovit, že budou na území České republiky dodrženy lhůty pro podmíněné propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo předčasné ukončení takového výkonu stanovené právem jiného členského státu (jde o převzetí závazku z čl. 17 Rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody za účelem jejich výkonu v Evropské unii). Samotná přísnost úpravy podmínek výkonu trestů nečiní postup demokratického zákonodárce nelegitimním [obdobně bod 32 nálezu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)], nehledě na aplikační přednost mezinárodních smluv (čl. 10 Ústavy). Na výše uvedenou otázku stran existence ústavního práva na dřívější projednání žádosti o podmíněné propuštění v případě osoby odsouzené v zahraničí je tedy z hlediska ústavního pořádku odpověď záporná již proto, že je zde rozhodováno (a to platí pro každý stát) v mezích doživotního odsouzení. Znovu je třeba zdůraznit, že předmětem byla námitka nemožnosti předčasného podmíněného propuštění z výkonu trestu uznaného Českou republikou v roce 2008, nikoli samotné okolnosti odsouzení stěžovatele ve Spolkové republice Německo a jeho předání k výkonu trestu v České republice (s ohledem na vývoj právní úpravy).
38. Obecné soudy tak aplikací ustanovení § 88 odst. 5 trestního zákoníku oproti očekávání stěžovatele neporušily stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na možnost požádat o podmíněné propuštění, neboť takové právo náš ústavní pořádek nezná. Jejich, byť zjevně velmi stručné odůvodnění odmítnutí stěžovatelových argumentů odpovídá ústavním principům popsaným výše. Stěžovatel proto nemohl na základě dřívějších rozhodnutí obecných soudů nebo mezinárodních soudních orgánů očekávat, že soudy v jeho věci přistoupí k výkladu contra legem (srov. např. také usnesení ze dne 21. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2825/13). Naopak stěžovatel sám v průběhu řízení vyjádřil přesvědčení, že jeho žádost bude zamítnuta, což využije v dalším postupu u soudů Spolkové republiky Německo a při žádosti o udělení milosti (srov. např. hodnocení vězeňské služby k žádosti o podmíněné propuštění č. l. 13 spisu okresního soudu sp. zn. 36 PP 29/2014). Nahlíží-li Ústavní soud na všechna předchozí řízení ve stěžovatelově věci jako na jeden celek, lze závěry obecných soudů jak obsahem, tak rozsahem označit jako ústavně přijatelné, neboť stěžovateli se dostalo srozumitelného, předvídatelného a ústavně konformního posouzení jeho sporného právního postavení.
39. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost - mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
40. Ústavní soud konečně pro úplnost poznamenává, že se stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž vymezuje proti rozhodnutím obecných soudů (sub 3) z roku 2008, popř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2853/08 ze dne 12. 2. 2009. O této otázce nebylo z výše uvedených důvodů (sub 13) rozhodováno, neboť stěžovatel s nimi sice vyslovil nesouhlas, ale zřejmě s vědomím, že by šlo o návrh nepřípustný (viz § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), je neučinil součástí svého návrhového žádání.