Jak již Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 2955/10 (N 64/64 SbNU 735), z příslušné právní úpravy § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. vyplývá, že rozhodnutí o mimořádném zvýšení odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění přísluší soudu, který na základě posouzení všech okolností případu konstituuje právo poškozeného na zvýšení náhrady v mezích svého soudcovského uvážení, přičemž § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou, umožňující soudu posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za újmu na zdraví je v konkrétním případě přiměřené. Proto podřazení postupu podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. pod výjimku podle § 153 odst. 2 občanského soudního řádu - které implicitně vyplývá ze závěru Ústavního soudu obsaženého v nálezu sp. zn. I. ÚS 3367/13 - odpovídá shora uvedeným charakteristickým rysům případů, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Tento výklad umožňující v případě postupu podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. překročit celkovou částku, jejíhož přisouzení se žalobce domáhal, považuje Ústavní soud za ústavně souladný a naplňující požadavky na přiznání náhrady škody z titulu újmy na zdraví ve smyslu judikatury Ústavního soudu, podle které musí soudy z hlediska ochrany ústavnosti dbát o to, aby přiznaná výše náhrady újmy na zdraví byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou újmou existoval vztah přiměřenosti (např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 2955/10).
Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že konkurující úvahy Nejvyššího soudu jej nepřesvědčily o potřebě modifikovat vlastní rozhodovací praxi opírající se o ústavněprávní výklad řešené problematiky. K tomu je nutno dodat, že konkurující úvahy mohou být takto nabízeny jenom jednou. Jakmile Ústavní soud po zralé úvaze odmítne konkrétní argument, který soud nabízel jako konkurující úvahu, nemohou jej soudy už znovu přednést; a fortiori by tato úvaha již nepředstavovala ospravedlnitelný důvod neposkytovat jednotlivci soudní ochranu jeho subjektivních základních práv (nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05).
Jak Ústavní soud zjistil ze zapůjčeného spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 16 C 140/2009, stěžovatelka žalobou podanou soudu prvního stupně dne 4. 5. 2009 uplatnila nárok na odškodnění bolesti ve výši 195 360 Kč. Odvolací soud shledal s ohledem na zvláště obtížné a bolestivé způsoby léčení stěžovatelky (byla v několikadenním bezvědomí, podrobila se mnoha operacím v obličejové části i ústní dutině, tracheotomii, utrpěla zhmoždění stěny hrudníku, traumatický pneumotorax a kontuzi plic s tím, že některá zranění byla s následnými zánětlivými komplikacemi), důvod pro navýšení základního bodového hodnocení bolestného (představovaného částkou 127 920 Kč) ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve výši trojnásobku na 383 760 Kč. S ohledem na shora uvedené však odvolací soud pochybil, jestliže následně dospěl k závěru, že při postupu podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. byl vázán žalobou stěžovatelky, a z tohoto důvodu bylo žalobě v nároku na bolestné vyhověno "pouze" do částky 195 360 Kč. Ve světle shora uvedeného má Ústavní soud za to, že v žalobě podané dne 4. 5. 2009 definovaný nárok je zcela dostatečným základem i pro mimořádné zvýšení na trojnásobek, tedy 383 760 Kč, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě své zákonem mu přiznané úvahy postupem podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.
B. K výši odškodnění ztížení společenského uplatnění
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s tím, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací vyšel při posuzování jejího nároku na odškodnění ztížení společenského uplatnění z toho, že zde sice jde o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a že existují důvody pro zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., přiměřeným však shledal takové zvýšení, které považuje stěžovatelka za nepřiměřeně nízké.
Krajský soud v Praze v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatelce náleží odškodnění za ztížení společenského uplatnění v celkové výši 592 200 Kč (výrok II rozsudku). Při rozhodování o této otázce posoudil krajský soud samostatně nárok stěžovatelky na odškodnění ztížení společenského uplatnění v podobě psychických následků a nárok stěžovatelky na odškodnění "ostatního" ztížení společenského uplatnění. Přitom ve svém závěru vyšel ze zjištění, že ztížení společenského uplatnění, pokud jde o psychické následky, bylo ohodnoceno v rozsahu 1 000 bodů, což při hodnotě 120 Kč za 1 bod základním hodnocením představuje částku 120 000 Kč. Krajský soud v Praze však s ohledem na věk žalobkyně a skutečnost, že má dvě malé nezletilé děti, považoval za přiměřené navýšení této částky postupem podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na trojnásobek, tedy na částku 360 000 Kč, neboť ze závěrů znalců vyplynulo, že psychické problémy u stěžovatelky přetrvávají, projevují se ve zvýšené úzkosti, nesoustředěnosti, nervozitě a součástí následků prožitého traumatu jsou i změny v sexuální oblasti. Pokud jde o výši nároku na odškodnění "ostatního" ztížení společenského uplatnění, Krajský soud v Praze vyšel z ohodnocení lékařem 215 body s tím, že bylo navrženo 50% navýšení v souladu s § 6 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Základní ohodnocení tohoto ztížení společenského uplatnění při hodnotě 120 Kč za jeden bod tedy představovalo částku 38 700 Kč, kterou s ohledem na mimořádné okolnosti Krajský soud v Praze mimořádně navýšil na šestinásobek, tedy na částku 232 200 Kč, neboť stěžovatelka má v důsledku prodělaných zranění trvalé následky v podobě jizev, které z kosmetického a estetického hlediska se jistě s ohledem na její věk projevují ve sníženém sebevědomí a jde současně o místo nervově postižené, je tedy bolestivé i při doteku, může vyvolávat i pocity na zvracení. Výší odškodnění ztížení společenského uplatnění se zabýval ve svém napadeném rozsudku i dovolací soud, který v této otázce dospěl k závěru, že právní posouzení zjištěného skutkového stavu krajským soudem (jež dovolacímu přezkumu nepodléhá), odpovídá právním závěrům vyplývajícím z ustálené judikatury.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 350/03 ze dne 29. 9. 2005 (N 186/38 SbNU 499) dospěl k závěru, že mu nepřísluší posuzovat, v jaké konkrétní výši by náhrada za ztížení společenského uplatnění měla být přiznána, s tím, že je věcí úvahy obecných soudů, jaký násobek podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (a § 388 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015) má být v mimořádných případech použit; z hlediska ústavnosti je však nutno dbát na to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti [shodně nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 2955/10 (N 64/64 SbNU 735)]. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3122/15 ze dne 2. 2. 2016 (N 23/80 SbNU 275) Ústavní soud konstatoval, že navýšení základní bodové sazby podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. musí být takové, aby výsledná částka odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený v důsledku úrazu utrpěl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nezpochybnila správnost či úplnost skutkových závěrů krajského soudu týkajících se poškození zdraví a jeho následků, a proto Ústavní soud zkoumal, zda postup odvolacího a dovolacího soudu, které s ohledem na zjištěné skutečnosti shledaly případným odškodnění ztížení společenského uplatnění (jen) ve výši 592 200 Kč, neměl za následek stanovení daného odškodnění ve zjevně nepřiměřené výši.
S ohledem na shora uvedené odůvodnění Krajského soudu v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutí soudů o náhradě za ztížení společenského uplatnění, resp. o jeho konkrétní výši, se nějakým zásadním (extrémním) způsobem nevymykají určitým standardům, jež lze s ohledem na rozhodovací činnost soudů při posuzování nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění a její výše vysledovat, a že by se tak úvaha soudů jevila jako projev libovůle. S ohledem na svou funkci soudního orgánu ochrany ústavně zaručených základních práv tak nemohl přisvědčit argumentaci stěžovatelky, podle níž z hlediska ústavních kautel práva na spravedlivý proces jsou rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu v části týkající se nároku na odškodnění ztížení společenského uplatnění neakceptovatelná. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Nesouhlasí-li stěžovatelka se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
V. Závěr
Na základě shora uvedeného (část "IV. A") dospěl Ústavní soud k závěru, že výrokem I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016 č. j. 25 Cdo 222/2015-710, ve spojení s opravným usnesením ze dne 7. 6. 2016 č. j. 25 Cdo 222/2015-737, a výrokem I rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014 č. j. 30 Co 344/2013-624, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016 č. j. 25 Cdo 222/2015-710, ve spojení s opravným usnesením ze dne 7. 6. 2016 č. j. 25 Cdo 222/2015-737, ve výroku I a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014 č. j. 30 Co 344/2013-624, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013 ve výroku I zrušil. V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby věc v otázce promlčení mimořádného odškodnění posoudil ve světle závazného právního názoru Ústavního soudu.
Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014 č. j. 30 Co 344/2013-624, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013 rovněž v rozsahu výroků o náhradě nákladů řízení, závislých na výsledku soudního řízení, tj. jeho výroky V, VI, VII, VIII, IX, X, XI, XII a XIII, a v této souvislosti Ústavní soud zrušil také výrok III rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016 č. j. 25 Cdo 222/2015-710 a v návaznosti na něj vydané usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016 č. j. 30 Co 344/2013-745, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013, kterými bylo rovněž rozhodnuto o nákladech řízení v projednávané věci, neboť při novém projednání věci bude muset Krajský soud v Praze o nákladech řízení vzniklých v průběhu celého řízení znovu rozhodnout. Výrok II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016 č. j. 25 Cdo 222/2015-710 zrušil Ústavní soud z důvodu právní jistoty, neboť i v této části citované usnesení Nejvyššího soudu ztratilo (zčásti) svůj právní podklad.
Pokud jde o ústavní stížnost stěžovatelky proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014 č. j. 30 Co 344/2013-624, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013 Ústavní soud na základě důvodů vyložených v části "IV. B" rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí této části ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud ve věci neshledal okolnosti, pro něž by vedlejšímu účastníkovi 3 bylo možno přiznat náhradu nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, které se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti domáhal. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že náklady řízení před Ústavním soudem si hradí každý účastník nebo vedlejší účastník řízení zásadně sám (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), přičemž výjimky z tohoto pravidla je třeba aplikovat restriktivně [srov. např. nález ze dne 17. února 1999 sp. zn. II. ÚS 53/97 (N 26/13 SbNU 195) nebo nález ze dne 21. června 2011 sp. zn. I. ÚS 562/11 (N 120/61 SbNU 741)]. Důvody pro přiznání náhrady nákladů vedlejšímu účastníku 3 v nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, neboť se nadto neztotožnil ani s jeho návrhem na odmítnutí ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného, ale naopak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.