39. Okresní soud další trvání vazby odůvodnil trváním skutečností uvedených v předchozím rozhodnutí (u vazebního zasedání nezazněly dle něj žádné nové námitky). Nadále u stěžovatele trvá dle okresního soudu hrozba uložení nepodmíněného trestu, a tedy riziko stěžovatelovy snahy se trestnímu stíhání vyhýbat, zvláště měl-li již zajištěn pobyt v zahraničí. Jeho úmysl vycestovat do Kostariky je dle soudu jednoznačný. Operativně zjištěné skutečnosti (z úředních záznamů) jsou nadále dle soudu věrohodné a není třeba provádět další důkazy. Stěžovatel je lékař specialista a může se snadno uplatnit i mimo Českou republiku. Důležité jsou i jeho finanční možnosti a aktuální psychický stav, o němž se zmiňují uvedené úřední záznamy. Krajský soud pak tyto důvody rozšířil o výše uvedenou interpretaci "protokolu o vyhodnocení tel. hovoru ze dne 18. 8. 2016". Takové odůvodnění rozhodnutí o nutnosti trvání vazby neobstojí.
40. Předně je takový postup v rozporu s doktrínou tzv. zesílených důvodů, jak byla rozpracována v judikatuře Ústavního soudu [srov. zejména nálezy ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545), ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 (N 85/77 SbNU 247) nebo ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16 (N 178/82 SbNU 727)]. Ta je založena na požadavku, aby v případě vzetí do vazby na základě ne zcela úplně či dostatečně zjištěného skutkového stavu (např. se nepodařilo vyslechnout všechny svědky či prověřit důkladně všechny důležité okolnosti) orgány činné v trestním řízení důkazní situaci při trvajícím podezření podložily dalšími důkazy ve prospěch pokračování ve vazebním stíhání. Nelze pouze mechanicky přebírat několik měsíců staré názory a ponechávat důkazní situaci v nejasnosti.
41. Právě taková situace v posuzované věci nastala. Přestože vzetí stěžovatele do vazby opřely obecné soudy o jeho prokázaný úmysl vycestovat do Kostariky na konkrétní zájezd (soudy to označily za "zajištění pobytu v zahraničí"), což však nebyl dle předchozího rozhodnutí okresního soudu důvod pro zákaz vycestování, a o výpovědi neznámé osoby, zaznamenané toliko v úředních záznamech, nedokázaly po několika měsících soudy ani vysvětlit, z jakého důvodu trvá nebezpečí vycestování po "propadnutí" zájezdu (a tedy ztrátě vybudovaného zázemí), z jakého důvodu nepostačuje v takové chvíli uložení zákazu vycestování, a především nijak neposílily důkazní situaci ohledně dvou v podstatě nepřezkoumatelných úředních záznamů. Bylo proto zcela namístě v nové situaci danou anonymní osobu vyslechnout, zvláště k obsahu zcela konkrétních námitek stěžovatele. Za splnění podmínek podle trestního řádu mohla vystupovat i jako tzv. utajený svědek. Orgány činné v trestním řízení však ani po relativně dlouhém vyšetřování nepoukázaly na jedinou skutečnost, pro kterou by případným svědkům mělo hrozit jakékoliv nebezpečí. Ostatně stěžovatel se k podstatě jednání, které je mu kladeno za vinu, doznal. Rozporuje vlastně jen jeho právní kvalifikaci. Dva narychlo sepsané úřední záznamy o výpovědi neznámé osoby, nereagující navíc na konkrétní stěžovatelovy námitky a důkazní návrhy, nemohou dle Ústavního soudu postačovat pro rozhodnutí o trvání vazby vydané několik měsíců po jejich sepsání. Soudy však v tomto směru nevyvinuly žádnou aktivitu a aktivitu stěžovatele v podstatě bezdůvodně odmítly. Toliko pro úplnost lze pak doplnit, že samotnou profesí stěžovatele a dispozicí s finančními prostředky, které mohou a byly ve velké míře zajištěny, nelze bez dalšího odůvodnit trvání vazby. Podrobněji se rovněž soudy měly vypořádat se stěžovatelovými námitkami ohledně závažných zdravotních problémů, postihujících jeho i jeho dceru, a možnostmi obstarání si léčby v zahraničí.
42. Za další pochybení je třeba označit skutečnost, že soudy nijak neupřesnily podstatné znaky vyšetřované trestné činnosti, která je velmi specifická. Přestože stěžovatel logicky namítal, že znak trestného činu spočívající ve výši škody nebyl naplněn tak, jak uvádí policejní rozhodnutí, soudy této podstatné okolnosti nevěnovaly vůbec žádnou pozornost, a to ani při jejich odhadech očekávaného trestu. V této fázi trestního stíhání není pochopitelně nutné stanovit škodu zcela přesně. K námitce obviněné osoby je však třeba se zabývat tím, zda poškozeným nějaká škoda vůbec vznikla, což stěžovatel fakticky rozporuje, a určit alespoň orientačně její řád. Bez takové odůvodněné úvahy jsou závěry soudů ohledně hrozícího trestu nepřípustnými spekulacemi, zvláště ve spojení s velmi emocionálními vyjádřeními státního zástupce (znovu stěžovatelem rozporovaných) o stěžovatelově "kořistění z utrpení druhých". Určitá specifičnost trestné činnosti nezbavuje soudy povinnosti co možná nejlépe popsat všechny relevantní úvahy ohledně její právní kvalifikace a mechanismů, jakými došlo k jejímu naplnění.
VI. Závěr
43. Z důvodů výše uvedených tedy Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelovy osobní svobody podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Přesto, že stěžovatel již byl z vazby propuštěn, přikročil Ústavní soud v souladu se svou judikaturou ke zrušení napadených rozhodnutí [srov. zejména stanovisko pléna ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08 (ST 25/49 SbNU 673)].
44. K ústavnosti postupu, který nemohl být posuzovanou ústavní stížností napaden, tedy postupu při řešení výše peněžité záruky, se Ústavní soud bez náležitého návrhu vyjadřovat nemůže.
45. Ústavní soud tedy bez nařízení ústního jednání podané ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.