36. Této možnosti využil první a druhý stěžovatel. Ve svém vyjádření se odvolali na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, dle níž pro nabytí vlastnictví od "nevlastníka" v dobré víře není zapotřebí uplynutí vydržecí lhůty. Zopakovali svou předchozí argumentaci ohledně posouzení doručení správního rozhodnutí o odnětí předmětných nemovitostí obecnými soudy, odmítli názor Nejvyššího soudu, že uplatnění nároku cestou určovací žaloby mimo restituční rámec je přípustné, přičemž princip, že podávání určovacích žalob je obcházením restitučních předpisů, nutno použít i na souzenou věc. Vedlejší účastníci restituční žalobu proti nim ani neuplatnili, ač to právní předpis výslovně upravoval (§ 4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb.), a domáhali se určení vlastnictví podle obecných předpisů, a to za situace, kdy JUDr. Karel Mruzek, který uplatňoval práva i jménem ostatních restituentů, byl soudcem krajského soudu. Předmětné nemovitosti nabyli v dobré víře, neboť vedlejší účastníci vlastnické právo advokátní poradny nezpochybňovali, a i po 1. 1. 1990 považovali odnětí za nepochybný fakt a domáhali se jejich vydání restituční žalobou proti ČAK, v řízení pak soudkyně JUDr. Kristina Žídková vyjádřila pochybnosti o doručení správního rozhodnutí a žalobu zamítla. Vzhledem k tomu, jakož i ke skutečnosti, že JUDr. Karel Mruzek byl soudcem krajského soudu, který sídlil ve stejné budově jako okresní soud, považovali tuto soudkyni za podjatou. Zmínili rovněž, že ČAK prodávala nemovitosti advokátům v nich sídlícím, a to všem, kteří o to projevili zájem, takže byli přesvědčeni, že je oprávněna na ně nemovitosti převést za cenu podle znaleckého posudku, přičemž převod byl realizován za standardních podmínek, a o tom, že nemovitosti nebyly řádně odňaty, se bývalí vlastníci ani neformálně nezmiňovali před členy advokátní poradny. Zopakovali svou argumentaci, že dobrá víra druhého stěžovatele nebyla zpochybněna, neboť nebylo prokázáno, že by se druhý stěžovatel s dopisem ze dne 7. 8. 1991 seznámil, a jeho obsah byl z tohoto hlediska irelevantní. Odmítli jako nesprávný názor, že nelze vydržet jednotlivé podíly, s tím, že se tak mohlo stát právě alespoň u druhého stěžovatele, a dále že dobrou víru všech stěžovatelů mohl zpochybnit výslech prvního stěžovatele na Krajské prokuratuře v Ostravě, neboť mu bylo sděleno, že důvodem trestního oznámení je antedatování kupní smlouvy, dané tvrzení bylo nesmyslné a věc byla odložena. Vyjádřili nesouhlas s názorem vedlejších účastníků, dle něhož pozbyl-li někdo věc v době nesvobody, nemůže být nabyvatel jednající v dobré víře řádným držitelem věci, navíc advokátní poradna a její právní nástupci nebyli součástí státní ani veřejné moci ani organizačními či jinými složkami státu, sami křivdu nespáchali, stejně jako stěžovatelé. A jestliže vedlejší účastníci poukázali na to, že krajské sdružení advokátů dosáhlo vlastnictví protiprávním (a dokonce lstivým) jednáním, uvedené sdružení nemovitosti nabylo od předchozího vlastníka a zápis v evidenci nemovitostí nebyl k převodu nutný.
V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
37. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
VI. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
38. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
39. Jde-li konkrétně o proces interpretace a aplikace "podústavního práva" obecnými soudy, ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
40. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
41. Krajský soud v napadeném rozsudku přiléhavě poukázal na to, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu šlo o věc netypickou a komplikovanou a že proto bylo jeho povinností hledat - v rovině interpretace a aplikace tzv. podústavního práva - spravedlivé řešení, a to i za použití § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Tyto jeho úvahy vycházejí z judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647), obdobně Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému; spravedlnost musí být přítomna vždy v procesu, kterým soudce interpretuje a aplikuje právo jako hodnotový činitel, přičemž pojem "dobré mravy" nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou; to ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti [nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367)]. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy je nutno vykládat i jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům. Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou [viz nálezy ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 3403/11 (N 142/70 SbNU 333), ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3653/11 (N 118/65 SbNU 553)].
42. Netypický je daný případ především tím, že v posuzované věci postup vedlejších účastníků a rozhodování obecných soudů byly do značné míry ovlivněny předchozím postupem orgánů veřejné moci, tedy obecných soudů i katastrálního úřadu, ve věcech týkajících se předmětných nemovitostí (viz výše), přičemž o správnosti těchto rozhodnutí lze důvodně pochybovat. Nutno ale poznamenat, že katastrální úřad rozhodoval o vkladu vlastnického práva vedlejších účastníků na základě výsledku dědického řízení, a zřejmě (viz sub 18) pod vlivem místopředsedkyně soudu. Současně je třeba vzít v úvahu, že bylo rozhodováno v době zásadních společenských změn, kdy restituční zákonodárství bylo na samém počátku, nešlo o jednoduchou problematiku, ale také k ní v podstatě neexistovala žádná judikatura, a pokud ano, prošla od 90. let do současnosti poměrně zásadním vývojem, což platí nejen pro judikaturu obecných soudů, ale i Ústavního soudu (také ke vztahu restitučních a určovacích žalob). Ústavní soud přitom není oprávněn daný postup orgánů veřejné moci přezkoumávat, neboť k tomu nejsou splněny zákonné podmínky. Jde však o jednu ze skutečností vypovídající o tehdy panující situaci v právní oblasti, jež může mít význam z hlediska aktuálního právního posouzení věci.
43. Jde-li o důvody, jež je třeba dle Ústavního soudu pokládat za zřetele hodné, a tudíž za určující z hlediska interpretace a aplikace tzv. podústavního práva, ty lze spatřovat především v tom, za jakých okolností stěžovatelé předmětné nemovitosti nabyli, a to i vzhledem k právnímu vývoji v historickém kontextu. Předmětné nemovitosti původně měly být v "socialistickém společenském vlastnictví jiné socialistické organizace", nejprve Advokátní poradny č. 1 v Ostravě, následně Krajského sdružení advokátů v Ostravě, poté měly sice přejít na ČAK, jakožto právnickou osobu a právního nástupce (mj.) krajského sdružení advokátů (§ 46 odst. 1 zákona č. 128/1990 Sb.). V této souvislosti však nutno zdůraznit, že šlo o osobu veřejného práva, jež získala od státu určitý majetek, se kterým nebyla oprávněna nakládat "libovolně"; zatímco movitý majetek sloužící k výkonu advokacie mohl/měl být převeden na advokáta, který ho užíval (§ 49 odst. 1 zákona č. 128/1990 Sb.), nemovitý majetek měl být ponechán ve vlastnictví ČAK (§ 48 zákona č. 128/1990 Sb.). ČAK jakožto jeden z klíčových subjektů působících v právní oblasti sotva mohla přehlédnout, že po změně režimu v roce 1989 byl v České republice zahájen rehabilitačně-restituční proces, když již před převodem (dne 23. 4. 1990) byl schválen zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a byl - vedle dalších restitučních předpisů - připravován zákon č. 403/1990 Sb., schválený zanedlouho po převodu (dne 2. 10. 1990), jenž výslovně řešil majetkové křivdy způsobené postupem státu (právě a jen) podle vl. nař. č. 15/1959 Sb., na jehož základě byly vedlejším účastníkům nemovitosti odňaty.
44. Za tohoto společenského (a právního) stavu lze sotva za etické, nejde-li přímo o rozpor s § 48 zákona č. 128/1990 Sb., považovat to, že se ČAK pustila do jakési "privatizace" majetku od státu získaného, a to svým vlastním členům, zvláště pak takového, u něhož bylo možno předpokládat, že bude dotčen restitučním zákonodárstvím, navíc v daném případě pouze na základě "rozhodnutí" místopředsedy ČAK, jenž zastupoval v té době nepřítomného předsedu. Toliko na dokreslení tehdy panující situace možno poukázat na výpověď svědka JUDr. Milana Skalníka, tehdejšího předsedu Krajského sdružení advokátů v Ostravě (do 1. 7. 1990), z níž plyne, že jej s ohledem na jeho funkci navštívil JUDr. Karel Mruzek a informoval ho o odnětí domu podle vl. nař. č. 15/1959 Sb. a že spolu hovořili o připravovaných restitučních předpisech. Minimálně v obecné rovině nepochybně šlo o známou a diskutovanou problematiku, která sotva mohla pozornosti stěžovatelů uniknout.
45. Stěžovatelé argumentovali tím, že k převodům nemovitostí z ČAK na advokáty běžně docházelo. Zda toto tvrzení v obecné rovině odpovídá skutečnosti, není dle názoru Ústavního soudu podstatné. Stěžovatelům jako členům ČAK a osobám práva znalým musely být výše uvedené skutečnosti zřejmé, stejně tak jim musely být známy - alespoň rámcově - poměry, jež ohledně předmětných nemovitostí panovaly, a že tedy k nim bude (může být) ze strany vedlejších účastníků uplatněn restituční nárok, minimálně by bylo možno jim důvodně vytknout, že si nepočínali dostatečně obezřetně, když si potřebné informace, tedy zda mohou být předmětné nemovitosti v budoucnu dotčeny restitučními nároky, neopatřili. Spíše však vše nasvědčuje tomu, že stěžovatelé o této možnosti věděli, a "využili" krátkého právního vakua, jež po změně režimu nastalo. K převodu došlo totiž nedlouho před přijetím zákona č. 403/1990 Sb. za - byť stěžovatelé tvrdí opak - "nestandardních" okolností. Jak bylo v soudním řízení zjištěno, soudní znalec byl stěžovateli o vypracování odhadu ceny nemovitostí požádán dne 23. 7. 1990, ještě téhož dne provedl prohlídku, posudek vyhotovil dne 24. 7. 1990, a ráno jej předal JUDr. Alfonsi Miketovi, v dopoledních hodinách byla vypracována a podepsána kupní smlouva všemi kupujícími a již odpoledne předána v Praze místopředsedovi ČAK, který ji druhý den podepsal a předal ve stejný den zpět kupujícím, dne 30. 7. 1990 byl podán státnímu notářství návrh na registraci, o níž bylo rozhodnuto den následující (viz str. 8 napadeného rozsudku krajského soudu).
46. Kromě toho je třeba přihlédnout k závažnosti zásahu do práv stěžovatelů, a to v porovnání s vedlejšími účastníky. Vedlejším účastníkům byla v minulosti způsobena závažná majetková újma, resp. křivda, vůči ČAK by jim nepochybně svědčil restituční titul podle zákona č. 403/1990 Sb., posléze byli orgány veřejné moci opakovaně utvrzováni v jejich vlastnickém právu; v této souvislosti nutno připomenout, že jejich žaloba na vydání věci podle uvedeného zákona byla zamítnuta z toho důvodu, že podle názoru soudu vedlejší účastníci nikdy své vlastnické právo k předmětným nemovitostem nepozbyli (viz řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 32 C 203/92), a zamítnuta byla i jejich žaloba na určení, že jsou vlastníky nemovitosti, a to z důvodu absence naléhavého právního zájmu vyvozované z toho, že v mezidobí byli zapsáni jako vlastníci v katastru nemovitostí na základě výsledku dědického řízení (viz věc vedená u stejného soudu pod sp. zn. 32 C 283/1992).
47. Oproti tomu stěžovatelé nemovitosti získali na základě kupní smlouvy do svého vlastnictví za výše uvedených okolností, příslušné nebytové prostory užívali (stejně jako předtím) jako kanceláře za účelem výkonu advokátní praxe, v pozici údajných vlastníků pak byli poměrně krátce, neboť je v průběhu let 1993 až 1995 vyklidili. Jak plyne z napadených rozsudků, stěžovatelé - až na JUDr. Šárku Kahánkovou, která to odmítla učinit - požádali ČAK o vrácení kupní ceny a ta jim také byla vrácena. Na svých právech tak nemohli být - ve srovnání s vedlejšími účastníky - podstatně dotčeni.
48. Jestliže obecné soudy konstatovaly absolutní neplatnost kupní smlouvy, na jejímž základě měli stěžovatelé nabýt své vlastnické právo, a to z důvodu neexistence vlastnického práva státu, neboť příslušné správní rozhodnutí o přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí podle § 5 vl. nař. č. 15/1959 Sb. nebylo původním vlastníkům doručeno, a proto nenabylo právní moci, a tudíž k převodu na stát nedošlo, nejeví se být tyto závěry očividně nepřiměřenými. Obecné soudy se touto otázkou zabývaly, přičemž dostatečně vysvětlily, proč se s názorem stěžovatelů nemohly ztotožnit. Nadto - i s přihlédnutím k výše uvedenému - Ústavní soud má za to, že by v dané věci bylo možno posoudit předmětnou kupní smlouvu jako neplatnou podle § 39 občanského zákoníku přinejmenším z důvodu, že odporovala dobrým mravům.
49. Stěžovatelé dále namítli, že obecné soudy vadně posoudily jejich námitku vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, s tím, že ke ztrátě jejich dobré víry, jde-li o jejich držbu během vydržecí doby, nedošlo. V této souvislosti stěžovatelé zejména zpochybnili jak (faktické) doručení výzvy vedlejších účastníků ze dne 7. 8. 1991, tak i způsobilost (z hlediska jejího obsahu) jejich dobrou víru narušit. Ústavní soud však skutkové závěry obecných soudů nemůže považovat za libovolné (tj. ve smyslu absence či zásadních nedostatků odůvodnění, jde-li o hodnocení provedených důkazů) ani za "extrémní" z věcného hlediska (tj. kdy v důsledku zjevných věcných vad či logických nesprávností dochází ke zjevnému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry z nich vycházejícími). K tomu možno podotknout, že se za daných okolností jeví zcela nepravděpodobné, že by se některý ze stěžovatelů (ať už jakoukoliv cestou) v rozhodné době nedozvěděl o tom, že vedlejší účastníci uplatňují své nároky k předmětným nemovitostem, a tudíž nemá důvod pochybovat ani o věcné správnosti jejich skutkových závěrů (byť to není podstatné). Jde-li o posouzení obsahu dané výzvy, stěžovatelé v ústavní stížnosti - byť v jiné souvislosti - obecným soudům vytýkají "formalistický přístup", ovšem právě takovému se zde tyto soudy očividně snažily vyhnout, když uvedenou výzvu hodnotily s ohledem na další prokázané skutečnosti (zejména ty, jež plynou z předchozí korespondence mezi nimi a vedlejšími účastníky), navíc bylo dle názoru Ústavního soudu namístě přihlédnout k tehdejšímu stavu společnosti a právnímu prostředí (viz výše). Napadají-li stěžovatelé právní posouzení věci (zejména Nejvyšším soudem), obsahem ústavní stížnosti je polemika s řádně odůvodněnými závěry v rovině tzv. podústavního práva, jež nedosahuje ústavní roviny. Není již významné, že Ústavní soud není ani přesvědčen o tom, že stěžovatelé s ohledem na to, za jakých okolností předmětné nemovitosti nabyli, mohli (vůbec) být "dobrověrnými" držiteli.
50. Stěžovatelé se dále dovolávají právního názoru vysloveného (mimo jiné) plénem Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.). Činí tak ovšem nepřiléhavě, neboť jak již vysvětlil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, žalobu na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem nepodali vedlejší účastníci, ale oni sami.
51. Namítá-li třetí stěžovatel, že příslušný podíl na nemovitostech vydržela jeho manželka, nutno jeho námitku odmítnout. Důvodem je, že toliko stěžovatel vystupoval jako vlastník daného podílu (a pouze on se také domáhal určení svého vlastnického práva), přičemž vedlejším účastníkům ani jinak nemohl být vznik bezpodílového spoluvlastnictví manželů znám, a proto nutno existenci dobré víry na její straně odvíjet od dobré víry stěžovatele. A odvozuje-li stěžovatel - oproti tomu - své vlastnické právo od práva své manželky, nelze pominout, že ta se ani určení vlastnického práva nedomáhala.
52. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli i to, že v dané věci existuje překážka věci zahájené (první a druhý stěžovatel) a že v řízení před soudem prvního stupně rozhodovala vyloučená soudkyně (ostatní stěžovatelé). Tyto námitky lze podřadit pod tzv. zmatečnostní vady [§ 229 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) o. s. ř.], k jejichž eventuální nápravě je určena žaloba pro zmatečnost, přičemž z ničeho neplyne (srov. i § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), že by stěžovatelé tento mimořádný opravný prostředek podali, resp. "vyčerpali". Z tohoto důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v této části (v těchto námitkách) jako nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
53. S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud, že by napadená rozhodnutí byla zřetelně způsobilá porušit ústavně zaručená základní práva či svobody, jak bylo stěžovateli tvrzeno, a tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu