35. Vzhledem k citlivosti této problematiky však Ústavní soud jako obiter dictum poznamenává následující. Obžalovaný nemusí soudu sdělovat, kdo podle jeho názoru s obsahem pořízených odposlechů manipuloval. V tomto směru musí naopak stát prokázat, že k neoprávněné manipulaci nedošlo. Dle Ústavního soudu přitom nelze vyloučit, nebo je dokonce přitom nezbytné, aby v průběhu trestního řízení k určité manipulaci s pořízenými nahrávkami docházelo, např. jejich "ustřižením" na počátku a konci rozhovorů osob, které jsou předmětem zájmu vyšetřujících orgánů, nejde-li právě o doložení autenticity nahrávky a jejího obsahu (okolnosti dokládající obsah, místo a čas a další skutečnosti). Je však úkolem obžaloby prokázat, že systém pořizování odposlechů provádění neoprávněné manipulace vylučuje nebo alespoň nakládání s nahrávkou eviduje. Pokud toho není schopna, nečiní to nahrávky jako celek nepoužitelným důkazem, je třeba však jejich sporné části hodnotit se zvláštním přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo. Především však konkrétní, a dokonce znalecky vyjádřené námitky stran možného "sestříhání" rozhovorů nelze odbýt tajností postupů speciálního policejního útvaru. Jednak by se činnost takového policejního útvaru fakticky ocitla mimo kontrolu soudů a jednak by tím v konkrétním trestním řízení došlo k porušení zásady kontradiktornosti řízení a "rovnosti zbraní" [viz např. nález ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.)]. Ta sice není v judikatuře Ústavního soudu brána jako nástroj absolutní rovnosti stran trestního řízení, avšak musí vždy obhajobě dávat reálnou možnost přesvědčit se o legalitě pořízení a obsahu usvědčujících důkazů. A to tím spíše, jedná-li se o důkaz klíčový pro odsouzení. Jinak řečeno, není možné, aby byla obviněná osoba odsouzena na základě tajných nebo tajně pořízených důkazů, jejichž obsah nebo legalitu jejich pořízení rozumným způsobem zpochybňuje, např. prostřednictvím znaleckých posudků. V takové chvíli mohou soudy buď odtajnit zpochybňované skutečnosti, nebo pomocí dalšího znaleckého zkoumání vyvrátit tvrzení obhajoby, anebo k takovým důkazům nesmí v řízení před soudem přihlížet a tyto se tak mohou stát nanejvýš pomocným prostředkem vyšetřujících orgánů, které způsob jejich opatřování tají. Veřejná žaloba nemůže nechat tvrzení obhajoby, podepřená navíc závěry nezávislých odborníků, bez přiměřené odezvy, např. v podobě vlastních, podrobnějších znaleckých zkoumání, vyvracejících namítanou manipulaci s podstatným obsahem tajně pořízených důkazů. Za relevantní a přípustný argument přitom Ústavní soud nepovažuje tvrzení, že manipulaci s nahrávkami ze strany policejních orgánů by žádný znalec stejně nemohl poznat.
VI.c Vypořádání zbývajících námitek
36. Stěžovatel dále namítal (sub 12), že soudy dospěly ke svým rozhodnutím na základě dvou podkladů, jež neprovedly jako důkazy, čímž se měly dopustit překvapivého rozhodnutí a dalšího porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. V tomto ohledu však stěžovatelova tvrzení nejsou důvodná. Co se týče výše (sub 12) zmiňovaného plánku prostorového uspořádání výslechové místnosti, je sice pravda, že není jasné, za jakých okolností byl tento podklad do spisu založen. Faktem však zůstává, že důkaz o tom, že představy znalkyně Svobodové o prostorovém uspořádání těchto místností a způsobu odposlechu byly zkreslené, vyplývá nejen z protokolů z ústních jednání, na kterých byla znalkyně přítomna, ale i logicky z faktu, že znalkyně věznici nenavštívila, nebyla seznámena s metodou odposlouchávání a své představy o uspořádání odvíjela pouze od sluchové analýzy nahrávek. Tento podklad sám o sobě tak stěží může, i přes jeho nejasný původ, zakládat porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu. Totéž platí i o nepřesném přepisu rozhovoru, na který stěžovatel v tomto ohledu poukazoval. S touto námitkou se ústavně konformním způsobem vypořádal Nejvyšší soud (srov. str. 17 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
37. Dalšího porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (viz sub 9) se měl dopustit krajský soud tím, že zejména ve svých usneseních ze dne 3. 11. 2010 sp. zn. 3 To 405/2010 a ze dne 1. 7. 2011 sp. zn. 3 To 171/2011 přikázal soudu prvního stupně, jakým způsobem má hodnotit výpovědi poškozeného a jeho manželky (sub 9), což je v rozporu s ustanovením § 263 odst. 7 trestního řádu. Toto ustanovení trestního řádu je promítnutím ústavněprávní zásady bezprostřednosti trestního řízení, jejímž základním požadavkem je, aby skutkový stav byl hodnocen tím soudem, který důkazy provádí, a je tak o jejich obsahu a vzájemných souvislostech nejlépe informován. Tímto způsobem dochází i k předcházení tzv. překvapivým rozhodnutím, jelikož obhajoba může na provádění důkazů (resp. související otázky či poznámky soudu směřující k potenciálnímu hodnocení prováděných důkazů) bezprostředně reagovat. Z judikatury Ústavního soudu k této otázce vyplývá, že je nepřípustné, aby odvolací soud důkazy hodnotil, aniž je předtím sám provedl (viz již sub 9 zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 1980/13), či dosáhl stejného výsledku tím, že soudu prvního stupně výslovně udělí závazné pokyny, jak důkaz vyhodnotit [viz nález ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 608/06 (N 79/49 SbNU 153), nepřímo rovněž nález ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 15/14 (N 12/80 SbNU 151; 71/2016 Sb.)]. Ani k jednomu však v případě stěžovatele nedošlo. V prvním výše zmíněném usnesení odvolací soud činí dokonce opak toho, co mu stěžovatel vyčítá, neboť sám několikrát konstatuje výsostné právo soudu prvního stupně hodnotit důkazy. V daném usnesení krajský soud vyslovuje toliko závazný právní názor o použitelnosti důkazu záznamu získaného prostorovým odposlechem, který následně musel soud prvního stupně vzít v potaz i při hodnocení zmiňovaných výpovědí. V druhém zmíněném rozhodnutí sice odvolací soud poukazuje na určité problematické aspekty hodnoticích úvah soudu prvního stupně, avšak následně jasně deklaruje, že soud prvního stupně je vázán právním názorem krajského soudu toliko v otázkách použitelnosti prostorových odposlechů a toho, zda jednání stěžovatele dospělo do stadia pokusu. Důkazy vždy hodnotil soud, který je provedl, přičemž stěžovatel měl před soudem možnost se k těmto důkazům vyjádřit. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tak v tomto ohledu nedošlo.
38. Stěžovatel dále namítal (viz sub 10), že se v jeho věci obecné soudy dopustily porušení zásady zákazu reformationis in peius. Změny v neprospěch stěžovatele měly spočívat mj. ve vypuštění věty popisující činnost stěžovatele jako obhájce poškozeného ("poskytoval poškozenému potřebnou právní pomoc, ve snaze dosáhnout obnovy řízení"), v přeformulování účelu, na který měly být poskytnuté peníze použity (z "především na ovlivňování svědků" na "na zajištění a ovlivnění svědků"), a také doplnění věty specifikující způsob, jakým stěžovatel s penězi naložil ("si částku ponechal pro vlastní potřebu"). Zásada zákazu reformationis in peius je jednou ze základních zásad spravedlivého trestního řízení, která obviněným z trestných činů garantuje, že se jejich postavení nemůže zhoršit pouze z důvodu využití opravného prostředku. Jde o garanci svobody odvolacího práva, jež je jako součást práva na obhajobu hodna ústavněprávní ochrany. Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že nedodržení zákazu reformationis in peius v rámci procesu před obecnými soudy posouvá spor do ústavněprávní roviny [viz nálezy ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. II. ÚS 254/08 (N 197/51 SbNU 393), ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 304/04 (N 117/41 SbNU 469) a ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 525/15 (N 210/83 SbNU 341)]. K zhoršení postavení obviněného pak může dojít nejen z hlediska uloženého trestu, ale i v rovině skutkových zjištění [srov. nález ze dne 24. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 670/05 (N 88/41 SbNU 127)]. Výše zmíněné však nebrání tomu, aby došlo k pouhému zpřesnění skutkových zjištění odvolacím soudem, zejména ve chvíli, kdy nedochází k zhoršení postavení obviněného (není mu např. kladen za vinu další skutek, příp. skutek odpovídající přísněji trestanému činu či dalšímu vývojovému stadiu trestného činu) a zpřesnění se drží zcela v mezích závěrů soudu prvního stupně obsažených v odůvodnění daného rozsudku.
39. V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ke zhoršení postavení stěžovatele nemohlo vést vypuštění věty popisující jeho aktivitu jako obhájce poškozeného, která ve svém důsledku ani nepopisovala skutek, kterého se měl stěžovatel dopustit, ale toliko přibližovala vztah mezi stěžovatelem a poškozeným. Další namítané změny měly pak toliko zpřesňující charakter. Z obou stěžovatelem porovnávaných verzí skutkových zjištění tak jasně vyplývá, že stěžovatel neměl v úmyslu získané prostředky využít tak, jak se s poškozeným dohodli. Nelze tak hovořit o tom, že by stěžovateli byl na základě jeho odvolání následně kladen za vinu další skutek či skutek závažnější. Ani v obecné rovině nelze hovořit o jakémkoliv viditelném zhoršení stěžovatelova postavení v rámci daného řízení. Stěžovatelova tvrzení tak v tomto ohledu neshledal Ústavní soud jako opodstatněná.
40. Stěžovateli tak není možno přisvědčit, že by se soudy dopouštěly tzv. deformace důkazů a v jejich hodnocení provedených důkazů existoval tzv. extrémní rozpor. K takovému pochybení dle judikatury Ústavního soudu dojde tehdy, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a především lze vždy seznat, z jakého provedeného důkazu soudy odvozují každý konkrétní závěr. Soudy provedly dokazování v zřejmě maximálním možném rozsahu. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi vypovídajícími svědky, pak nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů.
41. V provedeném důkazním řízení obecné soudy prokázaly naplnění znaků trestného činu podvodu. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli, že by z pořízených nahrávek byly dovozovány skutečnosti, které by z jejich obsahu nevyplývaly, zvláště s přihlédnutím k ostatním provedeným důkazům. Z hlediska dodržení ústavních práv je tedy podstatné, že každý dílčí závěr soudu je podepřen konkrétním důkazem, v dané věci zejména výpověďmi poškozeného a jeho manželky, doplněnými pořízenými odposlechy. Otázce věrohodnosti a obsahu těchto důkazů věnovaly soudy dostatečný prostor (a to hned v několika rozhodnutích). Zároveň soudy neporušily princip in dubio pro reo, neboť žádnou důkazy nepodloženou skutečnost, jichž bylo ostatně jen velmi málo, nehodnotily v neprospěch stěžovatele. Závěry soudů jsou pak přesvědčivé i v otázce uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima ratio. V podrobnostech lze stěžovatele odkázat na závěry všech nezrušených rozhodnutí.
VII. Závěr
42. Jak vyplývá z výše uvedeného, nebyl zjištěn zásah do základních práv a svobod, kterých se stěžovatel výslovně dovolává (viz sub 1), avšak ani zásah do jeho dále odposlechy dotčených práv a svobod podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny, stejně jako do jeho práv spojených s výkonem jeho povolání advokáta podle čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny, ač se jich výslovně nedovolával, neboť svou ústavní stížnost založil na argumentaci, která by však příslušela jeho klientovi, v rozporu s jehož zájmy však v této věci stěžovatel postupoval.
43. Ústavní soud proto bez nařizování ústního jednání podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.