Nález
Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 31. ledna 2017 sp. zn. III. ÚS 2944/16 ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. Annou Vejmelkovou, advokátkou, se sídlem Břehová 208/8, Praha 1, proti příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody vydanému Krajským soudem v Hradci Králové dne 19. srpna 2016 č. j. 7 T 2/2013-1419, jakož i proti úkonům s vydáním tohoto příkazu úzce souvisejícím, zejména se zadržením stěžovatele a jeho dodáním do výkonu trestu odnětí svobody, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2016 č. j. 5 To 62/2014-1349, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry a odsouzen mimo jiné k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, proti jinému zásahu Krajského soudu v Hradci Králové spočívajícímu v protiprávním omezování osobní svobody stěžovatele a proti nečinnosti Krajského soudu v Hradci Králové v trestní věci vedené proti stěžovateli pod sp. zn. 7 T 2/2013, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení.
I. Příkazem k dodání do výkonu trestu odnětí svobody vydaným Krajským soudem v Hradci Králové dne 19. srpna 2016 č. j. 7 T 2/2013-1419 a jiným zásahem spočívajícím v zadržení stěžovatele dne 25. srpna 2016 bylo porušeno právo stěžovatele na zbavení osobní svobody pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručené ustanovením čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.II. Příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody vydaný Krajským soudem v Hradci Králové dne 19. srpna 2016 č. j. 7 T 2/2013-1419 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost, návrh na vydání předběžného opatření spočívajícího v zákazu nečinnosti Krajského soudu v Hradci Králové s postoupením dovolání stěžovatele Nejvyššímu soudu, s přerušením výkonu trestu odnětí svobody stěžovatele a s jeho propuštěním na svobodu a návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2016 č. j. 5 To 62/2014-1349 odmítají.
Odůvodnění
I. Vymezení napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 9. 2016, která splňuje procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a zákazu v záhlaví vymezeného zásahu s tvrzením, že příkazem k dodání do výkonu trestu odnětí svobody vydaným Krajským soudem v Hradci Králové (dále též jen "krajský soud") dne 19. 8. 2016 č. j. 7 T 2/2013-1419 a na něj navazujícími úkony nebyl respektován příkaz obsažený v čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a bylo porušeno základní právo stěžovatele na zbavení osobní svobody pouze z důvodů a způsobem stanoveným zákonem zakotvené v čl. 8 odst. 1, odst. 2 větě první a odst. 3 větě druhé Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 3. 2016 č. j. 5 To 62/2014-1349 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo stěžovatele na dodržování zásady ne bis in idem dle čl. 40 odst. 5 Listiny a právo stěžovatele na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny a zásahem krajského soudu specifikovaným v záhlaví bylo porušeno základní právo stěžovatele na zbavení osobní svobody pouze z důvodů a způsobem stanoveným zákonem garantované v čl. 8 odst. 1 a odst. 2 větě první a odst. 3 větě třetí Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel porušení těchto svých základních práv a svobod dovozuje nejen z jednotlivých dále specifikovaných vad, ale zejména z jejich souhrnu.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. K vydání napadených rozhodnutí a k tvrzenému jinému zásahu do základních práv a svobod stěžovatele došlo v průběhu trestního řízení, které je proti stěžovateli vedeno pro podezření z trestné činnosti, jíž se měl dopustit v roce 2004 jakožto správce konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti DIREKTUM, s. r. o., přičemž tato trestná činnost měla, zjednodušeně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel měl dle názoru orgánů činných v trestním řízení nakládat s prostředky v konkursní podstatě v rozporu se zákonem, čímž měl způsobit škodu ve výši cca 10 000 000 Kč. V průběhu trestního řízení došlo ke změně právní kvalifikace skutku i k zastavení trestního stíhání ohledně souvisejícího skutku (o němž stěžovatel tvrdí, že jde o tentýž skutek, viz dále), u nějž měla škoda dosahovat cca částky 20 000 000 Kč, přičemž v řízení došlo k tomu, že stěžovatel byl uznán vinným soudem prvního stupně, kterýžto závěr v zásadě aproboval i soud odvolací, a následně byla rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušena kasačním usnesením Nejvyššího soudu. Poté byl stěžovatel opět uznán vinným soudem prvního stupně, soud odvolací tento závěr opět v zásadě aproboval a k dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zrušil svým usnesením ze dne 1. 9. 2015 č. j. 6 Tdo 861/2015-I.-69 tentokráte toliko tento v pořadí druhý odsuzující rozsudek odvolacího soudu. Nejvyšší soud, stručně řečeno, dospěl v tomto usnesení k závěru, že soud odvolací ani soud prvního stupně neodůvodnily dostatečným způsobem, že finanční prostředky, které měla z účtu, na němž se nacházely prostředky jak náležející ke konkursní podstatě, tak soukromé prostředky stěžovatele, vybrat na jeho pokyn manželka stěžovatele, náležely k prostředkům z konkursní podstaty, nikoliv stěžovateli.
3. Vrchní soud jakožto soud odvolací, jemuž byla věc po vydání shora specifikovaného usnesení Nejvyššího soudu vrácena k dalšímu řízení, vydal touto ústavní stížností napadený rozsudek ze dne 30. 3. 2016 č. j. 5 To 62/2014-1349, jímž uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zpronevěry dle ustanovení § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b) a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon stěžovatele zařadil do věznice s dozorem, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce insolvenčního správce v délce trvání pěti let, přičemž poškozeného odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Jelikož proti rozsudku vrchního soudu není přípustný řádný opravný prostředek, nabyl touto ústavní stížností napadený rozsudek právní moci a stal se vykonatelným. Stěžovatel proti tomuto rozsudku dne 15. 8. 2016 podal dovolání, v němž navrhl odklad výkonu trestu, což odůvodnil tím, že jím podané dovolání je důvodné, a proto bude napadený rozsudek vrchního soudu zrušen. Krajský soud adresoval stěžovateli výzvu k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Tato výzva se nikdy nedostala do sféry stěžovatele, a ten se tak nemohl seznámit s jejím obsahem, neboť provozovatel poštovních služeb výzvu, již měl doručit stěžovateli do vlastních rukou, z důvodu nezastižení stěžovatele a neexistence poštovní schránky, kam by mohl výzvu vhodit, vrátil odesílateli. Když stěžovatel ve stanovené lhůtě výkon trestu odnětí svobody nenastoupil, nařídil krajský soud příkazem ze dne 19. 8. 2016 dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, které bylo dne 25. 8. 2016 realizováno. Dne 17. 8. 2016, tedy dva dny před vydáním předmětného příkazu, stěžovatel prostřednictvím své obhájkyně doručil krajskému soudu žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody, o níž rozhodl tento soud dne 30. 8. 2016, tedy až po dodání stěžovatele do výkonu trestu, tak, že ji zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 31. 8. 2016 stížnost a stejného dne podal vzhledem k jejímu tvrzenému odkladnému účinku i podnět k přerušení výkonu trestu odnětí svobody do 24 hodin od doručení této stížnosti. Na tento podnět reagoval dne 7. 9. 2016 předseda senátu krajského soudu sdělením, v němž uvedl, že nařízení propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody mu zákon neumožňuje, neboť toto by byl oprávněn učinit pouze tehdy, jestliže by bylo pravomocně rozhodnuto o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, případně o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku.
5. Dne 31. 8. 2016 rovněž krajský soud zaslal stěžovateli sdělení, že se neztotožňuje s podnětem k předložení dovolání stěžovatele Nejvyššímu soudu za účelem rozhodnutí o odkladu výkonu trestu, a tedy že spis Nejvyššímu soudu nepředloží. V mezidobí, dne 23. 8. 2016, stěžovatel odeslal krajskému soudu žádost o opětovné doručení předmětné výzvy k nástupu do výkonu trestu na adresu jeho trvalého pobytu a dne 24. 8. 2016 adresoval témuž soudu sdělení, v němž zpochybnil účinnost doručení zásilky a rovněž uvedl, že mu měla výzva být doručena do datové schránky, již má stěžovatel zřízenu a do níž mu zároveň byl doručen i napadený rozsudek vrchního soudu. Stěžovatel rovněž téhož dne zaslal předsedovi a místopředsedovi krajského soudu v téže věci stížnost, v níž apeloval zejména na své okamžité propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, řádné doručení výzvy k nástupu tohoto trestu, urychlené rozhodnutí o jeho žádosti o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody, urychlené postoupení dovolání Nejvyššímu soudu k vyřízení návrhu na odklad vykonatelnosti a eventuálně na umožnění stěžovateli trest nastoupit dobrovolně. Na tuto žádost reagoval dne 30. 8. 2016 místopředseda krajského soudu pro trestní úsek tak, že telefonicky stěžovateli sdělil, že u příslušného předsedy senátu věc urgoval. Stěžovatel proto prostřednictvím své právní zástupkyně téhož dne příslušného předsedu senátu telefonicky kontaktoval a bylo mu sděleno, že tento neshledal důvod k postoupení dovolání Nejvyššímu soudu a že o žádosti o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody rozhodne co nejdříve, což se stalo den poté spolu s písemným sdělením o tom, že dovolání stěžovatele nebude ve smyslu § 265h zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, předloženo Nejvyššímu soudu (viz výše).
6. Se svou ústavní stížností spojil stěžovatel rovněž návrh na vydání předběžného opatření spočívajícího v zákazu nečinnosti krajského soudu ve věci jeho propuštění na svobodu a ve věci předložení jeho dovolání spolu se spisem Nejvyššímu soudu za účelem rozhodnutí o přerušení výkonu rozhodnutí, jehož se domáhal, a zároveň návrh na odložení vykonatelnosti touto ústavní stížností napadeného rozsudku vrchního soudu. Dne 7. 9. 2016 stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu doplnění své ústavní stížnosti, k němuž připojil žádost o její přednostní vyřízení.
III. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení
7. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatele lze identifikovat následující samostatné námitky, jimiž brojí proti napadeným rozhodnutím a zásahům: 1. absence právního důvodu k odnětí svobody stěžovatele v důsledku neúčinného doručení výzvy k nástupu trestu; 2. vydání napadeného příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody bez toho, aby předtím krajský soud rozhodl o jeho žádosti o odklad výkonu trestu; 3. ignorování odkladného účinku stížnosti proti usnesení o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody; 4. vydání příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody přes podané dovolání s návrhem na přiznání odkladného účinku a jeho nepředložení s návrhem na přiznání odkladného účinku Nejvyššímu soudu; 5. protiústavnost odnětí svobody stěžovatele v důsledku nezákonnosti a protiústavnosti ústavní stížností napadeného rozsudku, jímž byl trest odnětí svobody stěžovateli uložen; 6. nezákonnost a protiústavnost napadeného rozsudku vrchního soudu.
8. Ad 1. Stěžovatel uvádí, že nebyly splněny zákonné podmínky k vydání napadaného příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, a to zejména s ohledem na to, že výzva k dobrovolnému nástupu k výkonu trestu odnětí svobody nebyla stěžovateli řádně doručena. Stěžovatel podrobně rozvádí, z jakých důvodů není možno doručení předmětné výzvy považovat za řádné, zejména poukázal na to, že se tato výzva nikdy nedostala do jeho moci, neboť byla při jeho nezastižení obratem jako nedoručená vrácena krajskému soudu, a tedy nemohlo dojít ani k fikci doručení, nadto mu neměla vůbec být doručována prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, nýbrž v souladu se závazným pořadím způsobů doručování v trestním řízení do datové schránky, kam mu ostatně byl doručen i ústavní stížností napadený rozsudek. V tomto postupu dle názoru stěžovatele nic krajskému soudu nebránilo, přičemž argumentaci příslušné vyšší soudní úřednice, že předmětnou výzvu nebylo možno odeslat datovou zprávou, neboť tato obsahuje razítko a podpis, považuje stěžovatel za lichou. Stěžovatel vyrozuměl Krajský soud v Hradci Králové o tom, že mu předmětná výzva nebyla doručena, a žádal o její opakované doručení. Uvedenému soudu rovněž adresoval návrh na vyslovení neúčinnosti doručení. Dle názoru stěžovatele je přitom vydání příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody podmíněno právě řádným doručením výzvy k nastoupení tohoto trestu, což dovozuje z dikce trestního řádu, z níž plyne, že k vydání příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody přikročí předseda senátu až tehdy, jestliže odsouzený nenastoupí k výkonu tohoto trestu dobrovolně. K tomu mu ovšem musí být řádně doručena předmětná výzva, jinak odsouzený ani neví, že má do výkonu trestu nastoupit, tedy nemůže ani nastoupit dobrovolně, pročež nemůže být naplněna ani podmínka pro vydání příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody a provedení následných úkonů směřujících k fyzickému dodání stěžovatele do výkonu tohoto trestu.
9. Ad 2. Nezákonnost vydání příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody stěžovatel dovozuje rovněž ze skutečnosti, že k jeho vydání došlo, aniž soud nejprve rozhodl o jím podané žádosti o odklad výkonu tohoto trestu. Předmětný příkaz byl proto vydán předčasně, protože krajský soud měl přednostně rozhodnout o žádosti stěžovatele o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody, neboť vyhověl-li by mu tento soud, nemohl by tento příkaz být nikdy vydán. Salienci této námitce dodává dle názoru stěžovatele rovněž skutečnost, že krajskému soudu bylo ještě před rozhodnutím o předmětné žádosti doručeno jeho dovolání, a tedy tento soud měl s vydáním příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody posečkat přinejmenším do rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto dovolání, neboť stěžovatel má za to, že dovolání je důvodné. V doplnění své ústavní stížnosti ze dne 7. 9. 2016 pak stěžovatel uvedl, že ustanovení § 325 trestního řádu o přerušení výkonu trestu odnětí svobody je nutno ústavně konformně vykládat tak, že důvodem pro toto přerušení je i situace, v níž se on nyní nachází.
10. Ad 3. S předchozí námitkou úzce souvisí i námitka odkladného účinku stížnosti proti rozhodnutí, jímž byla stěžovatelova žádost zamítnuta. Dle stěžovatelova názoru je jeho odnětí svobody nepřípustné z toho důvodu, že si podal stížnost proti usnesení, jímž krajský soud zamítl jeho žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody, která má odkladný účinek. Podle stěžovatelova mínění je irelevantní, že mezi podáním jeho žádosti o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody a vydáním usnesení, jímž byla tato žádost zamítnuta, počal stěžovatel trest odnětí svobody vykonávat, neboť stěžovatel nijak nezapříčinil, že k tomuto vývoji došlo, a nemohl ani nijak ovlivnit, kdy bude o jeho žádosti rozhodnuto. Dle jeho názoru tak odkladný účinek jím podané stížnosti musí mít za následek jeho okamžité propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť o jím podané stížnosti nebylo dosud rozhodnuto, přičemž se na odkladný účinek jeho stížnosti musí nahlížet dle právních následků, jaké by měl v situaci, kdy by o stěžovatelově předmětné žádosti soud rozhodl ještě předtím, než stěžovatel do výkonu tohoto trestu nastoupil. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na komentář k trestnímu řádu (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013), jímž podporuje své tvrzení, že stížnost proti negativnímu rozhodnutí o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody má odkladný účinek. Stěžovatel má rovněž za to, že v případě, že k negativnímu rozhodnutí o žádosti o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody dojde až poté, co byl vydán příkaz k jeho dodání do výkonu tohoto trestu, má podání stížnosti proti tomuto negativnímu rozhodnutí za následek zrušení předmětného příkazu.
11. Ad 4. Stěžovatel tvrdí, že předseda senátu krajského soudu neměl v předmětné věci vydávat příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody v situaci, kdy si byl vědom, že proti napadenému rozsudku stěžovatel podal dovolání, v němž navrhl, aby bylo dle § 265h odst. 3 trestního řádu postoupeno Nejvyššímu soudu, a kdy měl vzhledem k obsahu dovolání jednoznačně zjistit, že toto dovolání je důvodné, a napadený rozsudek vrchního soudu tak bude Nejvyšším soudem zrušen. V této situaci tak dle stěžovatelova názoru krajský soud svévolně zadržuje stěžovatelem podané dovolání, a znemožňuje tak Nejvyššímu soudu odložit na jeho základě vykonatelnost napadeného rozsudku vrchního soudu, čímž se dopouští dalšího porušení osobní svobody stěžovatele. Stěžovatel přitom dovozuje zřejmou důvodnost svého dovolání zejména z toho, že v tomto namítá mimo jiné opětovně stejnou vadu, která vedla Nejvyšší soud ke zrušení předchozího odsuzujícího rozsudku vrchního soudu, spočívající v nesprávném určení výše škody tímto soudem. Jako další zásadní pochybení, které dle stěžovatele nutně musí vést ke zrušení napadeného rozsudku vrchního soudu, je porušení zákazu ne bis in idem, spočívající v tom, že trestní stíhání proti stěžovateli bylo dle jeho názoru již dříve pravomocně zastaveno v celém rozsahu, přičemž nadále bylo vedeno ohledně neoddělitelné části skutku, na niž se proto nutně muselo zastavení trestního stíhání vztahovat rovněž. Stěžovatel také dovozuje, že předseda senátu jeho dovolání neprostudoval, a to jednak proto, že jinak by musel návrhu stěžovatele na postoupení dovolání Nejvyššímu soudu dle § 265h odst. 3 trestního řádu vyhovět, a jednak proto, že přípis ze dne 31. 8. 2016, jímž předseda senátu krajského soudu sdělil stěžovateli, že se neztotožňuje s jeho návrhem na postoupení dovolání Nejvyššímu soudu dle § 265h odst. 3 trestního řádu, byl vydán po návratu předsedy senátu z dovolené v časové tísni, neboť v předmětný den měl nařízena zasedání soudu, a tento tedy ani nemohl mít čas se s obsahem poměrně rozsáhlého dovolání seznámit.
12. Ad 5. Stěžovatel napadá výše specifikovaný rozsudek vrchního soudu proto, že je právně vadným důvodem k povinnosti stěžovatele podrobit se výkonu trestu odnětí svobody, neboť jde o rozsudek, který je nezákonný a protiústavní. Jestliže je nezákonný a protiústavní rozsudek, na jehož základě došlo k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, je nezákonné i odnětí svobody stěžovatele na základě tohoto trestu.
13. Ad 6. Shora specifikovaný rozsudek vrchního soudu stěžovatel napadá rovněž samostatně pro jeho vady, zejména porušení zákazu ne bis in idem a pro nesprávné určení výše škody. Stěžovatel rovněž dovozuje, že vzhledem k průtahům, kdy trestní stíhání je proti němu vedeno již 4,5 roku, a to z důvodu rušení předchozích rozhodnutí na základě stěžovatelem podaných opravných prostředků, s ohledem na ekonomické i osobní dopady vleklého trestního řízení na život jeho a jeho rodiny, jakož i s ohledem na průtahy působené předsedou senátu krajského soudu s postoupením jeho dovolání Nejvyššímu soudu (viz výše sub 5) k posouzení důvodů pro přerušení výkonu trestu, jsou dány podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
14. Krajský soud se s ústavní stížností neztotožnil. Uvedl, že příslušný trestní spis se v současné době nachází u Nejvyššího soudu, proto není schopen se blíže vyjádřit ke skutečnostem, které jsou uvedeny v předmětné ústavní stížnosti. Připojil však svá dřívější vyjádření ke stížnostem stěžovatele na postup krajského soudu v průběhu trestního řízení ze dnů 29. 8. 2016 a 10. 10. 2016. V těchto svých vyjádřeních rekapituluje průběh rozhodných skutečností tak, jak je ověřil z dostupných materiálů, a blíže zdůvodňuje některé okolnosti postupu krajského soudu, proti nimž se stěžovatel vymezuje. Uvedl tak, že trestní řád nestanovuje specifickou povinnost expedovat dovolání přednostně, a naopak je dle jeho názoru správný postup, je-li dovolání odesláno až poté, co byla ve věci učiněna rozhodnutí navazující na rozhodnutí o vině a trestu. K vydání předmětného příkazu k dodání do výkonu trestu pak uvedl, že se k němu nemůže blíže vyjádřit, neboť v rozhodné době čerpal příslušný předseda senátu dovolenou, nicméně s postupem vyšší soudní úřednice, která předmětný příkaz vydala, se ztotožnil, jelikož ve spise bylo založeno potvrzení pošty K. o uložení zásilky s předcházející výzvou k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Vyšší soudní úřednice tak nemohla mít pochybnosti o tom, že podmínka předchozího doručení výzvy dle ustanovení § 321 odst. 1 trestního řádu byla splněna, neboť nejde o písemnost, u níž by bylo vyloučeno náhradní doručení.
15. I vrchní soud se k věci vyjádřil s výhradou nemožnosti nahlédnout do příslušného trestního spisu krajského soudu, a tedy vycházel pouze z tzv. sběrného spisu odvolacího soudu. Ve svém vyjádření konstatoval, že k žádným pochybením nedošlo, průběh řízení zhodnotil jako řádný. Rovněž vyslovil své přesvědčení, že ani při doručování předmětné výzvy k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody krajský soud nepochybil, a tedy ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.
16. Jelikož krajský soud i vrchní soud setrvávají ve svých vyjádřeních na svých dosavadních závěrech a tato vyjádření neobsahují žádnou argumentaci, s níž by se stěžovatel neměl možnost vypořádat již v průběhu předcházejícího trestního řízení, nepovažoval Ústavní soud za účelné zasílat je stěžovateli na vědomí a k případné replice, neboť by tím toliko došlo k průtahům v řízení bez toho, aby případná replika stěžovatele přinesla ve věci něco podstatně nového.
IV. Posouzení Ústavním soudem
17. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a z nich vyplývajících pravomocí a povinností jejích orgánů jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Ve vztahu k výše specifikovanému příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody a následnému zatčení stěžovatele na jeho základě Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení základního práva stěžovatele došlo. Ohledně ostatních napadených rozhodnutí a jiných zásahů Ústavní soud však dospěl k závěru, že tyto k vlastnímu meritornímu přezkumu způsobilé nejsou, a proto musel ve zbytku ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
A. K námitkám proti příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody a k zatčení odsouzeného
18. Ústavní soud shledal částečně důvodnou námitku stěžovatele specifikovanou výše sub 8, a to v rozsahu, v němž stěžovatel tvrdí, že mu výzva k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody nebyla řádně doručena, a proto nebyl trestním řádem dán prostor k tomu, aby byl krajským soudem vydán příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu. Ustanovení § 321 odst. 1 trestního řádu stanoví, že jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, předseda senátu vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest ve stanovené lhůtě nastoupil. Ustanovení § 321 odst. 3 trestního řádu pak stanoví povinnost soudu ve vykonávacím řízení trestním nařídit dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody, jestliže tento nenastoupí trest ve lhůtě, která mu byla poskytnuta, nebo bylo-li z konkrétních skutečností zjištěno, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, či konkrétní okolnosti odůvodňují obavu, že uprchne nebo se bude skrývat. Výzva k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody je proto podmínkou vydání příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody (srov. Škvain, P. In: Šámal, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3754).
19. Ochranu osobní svobodě přiznává pak nejen Listina, ale i čl. 5 Úmluvy. Pro nyní posuzovaný případ je relevantní ustanovení jejího čl. 5 odst. 1 písm. b), které stanoví: "Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: ... b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem; ..."
20. K tomu je nutno konstatovat, že Ústavní soud, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva, přiznává ochraně osobní svobody i v rámci katalogu základních práv a svobod velmi významné postavení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci McKay proti Spojenému království ze dne 3. 10. 2008, stížnost č. 543/03, § 30). Proto Ústavní soud připomíná, že je vždy nutno trvat na splnění všech podmínek příslušné zákonné licence k zásahu do tohoto práva a na vyloučení svévole [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)], přičemž podmínky těchto licencí musí být vykládány restriktivně [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 493/05 (N 105/41 SbNU 327) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vasileva proti Dánsku ze dne 25. 9. 2003, stížnost č. 52792/99, § 33].
21. V souladu s těmito závěry je nutno trvat na požadavku, aby zbavení (resp. odnětí) svobody pro neuposlechnutí výzvy soudu vydané v souladu se zákonem bylo možné toliko tehdy, byla-li výzva adresátovi řádně doručena, a tedy tento měl možnost seznámit se s jejím obsahem (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Beiere proti Lotyšsku ze dne 29. 11. 2011, stížnost č. 30954/05, § 50, Petukhova proti Rusku ze dne 2. 5. 2013, stížnost č. 28796/07, § 58 a 59, Hammerton proti Spojenému království ze dne 17. 3. 2016, stížnost č. 6287/10, § 77, a O. G. proti Lotyšsku ze dne 23. 9. 2014, stížnost č. 66095/09, § 88). Nelze totiž po nikom spravedlivě požadovat, aby respektoval výzvu, jejíž obsah nezná a znát nemůže, a tedy ani neví, co má vlastně respektovat.
22. Jak Ústavní soud rozvede níže, výzva k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody nezakládá originárně povinnost odsouzeného strpět výkon tohoto trestu, neboť ta vzniká nabytím právní moci a vykonatelnosti odsuzujícího rozsudku. Náležitostí této výzvy je však i lhůta k dobrovolnému nastoupení do výkonu trestu. Jestliže tedy odsouzenému tato výzva není doručena, nejen že tato lhůta nepočíná běžet, ale odsouzený ani nezná její obsah, a tedy jí nemůže vyhovět tím, že včas dobrovolně do výkonu trestu odnětí svobody nastoupí, neboť neví, do kdy a v jaké věznici tak má učinit. Obecné soudy argumentovaly tím, že ve spisovém materiálu se nacházela věrohodná informace o uložení předmětné výzvy u poskytovatele poštovních služeb, a tyto tedy měly za to, že dle § 64 odst. 4 trestního řádu byla předmětná výzva po marném uplynutí desetidenní lhůty doručena, neboť v daném případě nešlo o žádnou z písemností dle § 64 odst. 5 písm. a) trestního řádu a zároveň ani předseda senátu nevyloučil náhradní doručení dle § 64 odst. 5 písm. b) trestního řádu.
23. Ústavní soud sice nemá pochyb o tom, že příslušná vyšší soudní úřednice byla při vydání příkazu k dodání do výkonu trestu přesvědčena o jeho zákonnosti i důvodnosti, nicméně se v tomto ohledu ztotožňuje s argumentací stěžovatele, že doručení předmětné výzvy nebylo provedeno řádně. Předně totiž není nijak relevantně odůvodněno, proč stěžovateli nebyla doručena výzva k nástupu do výkonu trestu v souladu s § 62 odst. 1 trestního řádu do datové schránky tak, jak mu byl doručen již předtím předmětný rozsudek. Uváděl-li krajský soud, že toto nebylo možno z toho důvodu, že předmětná výzva obsahuje otisk razítka a vlastnoruční podpis, pak tím není nijak vysvětleno, proč by měla tato skutečnost vylučovat konverzi předmětné výzvy v listinné podobě do dokumentu obsaženého v datové zprávě dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů. Z textu tohoto zákona totiž takové omezení ve vztahu k běžnému (tj. neplastickému) otisku razítka, natož vlastnoručnímu podpisu, nijak nevyplývá. Ustanovení § 62 a násl. trestního řádu přitom jednoznačně stanovují závazné pořadí způsobů doručování, a tedy bylo-li možné doručení prostřednictvím datové schránky, měl krajský soud postupovat primárně právě tímto způsobem. Nebylo-li to možné, měl sdělit důvod.
24. Rovněž se obecné soudy nijak nevypořádaly s tvrzením stěžovatele, že se o uložení předmětné výzvy v době, kdy se tak stalo, vůbec nedozvěděl. Z následného jednání stěžovatele přitom bylo zřejmé, že tento vynaložil úsilí k tomu, aby mu výzva byla doručena, a tedy nelze mít za to, že by se snažil nástupu do výkonu svého trestu vyhnout. Jistě se nabízí i možná motivace stěžovatele domoci se oddálení tohoto nástupu, to však nelze per se předpokládat. I kdyby tomu tak ostatně bylo, mohl krajský soud dosáhnout s relativně malým úsilím toho, aby nástup stěžovatele do výkonu trestu proběhl procesně řádným a nenapadnutelným způsobem i bez výraznějšího zpoždění tohoto nástupu, např. vydáním nové výzvy s lhůtou několika dnů a jejím doručením stěžovateli, který v předmětné době s řečeným soudem komunikoval.
25. Bez marného uplynutí této lhůty pak nelze dospět k závěru, že odsouzený výzvu nerespektoval, a tedy že je splněn zákonný důvod k vydání příkazu k jeho dodání do výkonu trestu, resp. že jsou splněny podmínky výjimky ze zákazu zbavení osobní svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy. Jelikož, jak bylo uvedeno výše sub 20, nelze zákonné podmínky zbavení osobní svobody interpretovat jinak než restriktivně, není přípustné překonat tento závěr poukazem na to, že výzva k nástupu do výkonu trestu nezakládá žádnou kvalitativně novou povinnost odsouzeného, a tedy že příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody je možno vydat bez ohledu na předchozí výzvu, neboť povinnost tento trest snést je založena již vykonatelným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu. Jestliže totiž § 321 odst. 3 trestního řádu podmiňuje, a to zcela jednoznačnou formulací, vydání tohoto příkazu předchozím nerespektováním výzvy odsouzeným, jakýkoliv výklad této podmínky, který by umožňoval vydání předmětného příkazu bez ohledu na její splnění, by nejenže nesplňoval požadavek restriktivnosti, ale byl by dokonce i zcela proti smyslu této konkrétní podmínky.
26. Ačkoliv již jen tento důvod by postačoval k závěru, že základní právo stěžovatele na zbavení osobní svobody jen ze zákonem stanovených důvodů a zákonným způsobem podle čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy bylo porušeno, považuje Ústavní soud za důležité zmínit i materiální aspekt celé věci. Nejde zde totiž pouze o zbytečný či přepjatý formalismus in favorem stěžovatele, ale o vyjádření kvalitativního rozdílu mezi tím, kdy odsouzený do výkonu trestu odnětí svobody nastoupí dobrovolně ve lhůtě stanovené k tomu v příslušné výzvě a kdy je odsouzený do výkonu trestu odnětí svobody dodán Policií České republiky či jiným orgánem veřejné moci. Nejen, že při dobrovolném nastoupení do výkonu trestu odnětí svobody má odsouzený možnost učinit aktuální přípravné kroky k tomuto nástupu podle svých potřeb a možností, včetně tak základních lidských věcí, jako je rozloučení se svými bližními, kterážto možnost je v případě dodání Policií České republiky značně omezena, ale odsouzený dobrovolným nástupem manifestuje i své podvolení se veřejné moci, byť je pro něj v konkrétním případě extrémně nepříjemné a byť s ním třeba i vnitřně nesouhlasí.
27. To pochopitelně neznamená, že by bylo v každém myslitelném případě nutno všem odsouzeným vždy nejprve umožnit dobrovolný nástup do výkonu trestu odnětí svobody na základě výzvy bez ohledu na okolnosti, neboť ustanovení § 321 odst. 1 in fine trestního řádu a ustanovení § 321 odst. 3 trestního řádu umožňují v některých případech předsedovi senátu nařídit dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody i bez předchozího vydání výzvy k dobrovolnému nástupu či před uplynutím lhůty k němu. V případě stěžovatele však krajský soud žádný takový důvod ve svém napadeném příkazu ani při jiné příležitosti neuvedl a je zřejmé, že k vydání napadeného příkazu přikročil právě pouze proto, že stěžovatel dle názoru krajského soudu nerespektoval výzvu k dobrovolnému nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel ostatně krajský soud informoval o tom, že mu předmětná výzva nebyla doručena a žádal o nové doručení, neboť překážka v doručování v mezidobí odpadla, přičemž zadržen Policií České republiky byl u poskytovatele poštovních služeb, kde se údajně měl pokoušet reklamovat nedoručenou zásilku s předmětnou výzvou. Je tedy zřejmé, že stěžovatel se nepokoušel skrývat či uprchnout, a tedy nebyl žádnou konkrétní skutkovou okolností odůvodněn předpoklad, že by do výkonu trestu odnětí svobody nebyl nastoupil ani tehdy, byla-li by mu výzva k dobrovolnému nástupu doručena řádně.
28. Ústavnímu soudu proto nezbylo než vyslovit podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, že v rozsahu vydání napadeného příkazu k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, jakož i v rozsahu jeho následného zadržení a faktického dodání do tohoto výkonu bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené v čl. 8 odst. 2 větě první Listiny a v čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Proto podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížností napadený příkaz k dodání do výkonu trestu zrušil.
B. K ostatním námitkám
29. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že proti ústavní stížností napadenému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, o němž k okamžiku podání nyní projednávané ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto, a Ústavní soud nezjistil žádný důvod pro postup dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje podrobit přezkumu za jistých okolností i rozhodnutí, u nichž stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv. V tomto rozsahu tedy brání vlastnímu meritornímu přezkumu Ústavním soudem zásada subsidiarity ústavní stížnosti, a proto ji v něm Ústavní soud shledal jako nepřípustnou. Po seznámení se s obsahem zbytku stěžovatelových námitek ve zbývajícím rozsahu ústavní stížnosti tyto shledal nedůvodnými a nezakládajícími povinnost Ústavního soudu podrobit je věcnému přezkumu a rozhodnout o nich meritorním výrokem. Na základě toho dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, v němž směřuje proti napadenému rozsudku vrchního soudu, nepřípustná pro předchozí nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a ve zbytku vyjma výroků I a II tohoto nálezu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. K jednotlivým zbývajícím námitkám stěžovatele považuje Ústavní soud za nutné uvést následující: