39. Druhé kritérium, míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, jak plyne z řádně odůvodněných závěrů krajského soudu, svědčí naopak babičce a strýci. Mezi nimi a nezletilou existuje silná pozitivní citová vazba, zatímco vazba ke stěžovatelům je aktuálně v případě matky slabší či dokonce ambivalentní a v případě otce spíše negativní, nutno však dodat, že daný stav je zcela jistě důsledkem soudního sporu, kterým roztržka mezi stěžovateli a navrhovatelkou vygradovala, předtím nezletilá jistě měla pozitivní vztah k oběma rodičům, byť citová vazba mezi nimi nebyla tak silná jako v případě její babičky. Příčinou vzniku tohoto stavu dle názoru Ústavního soudu je, že symbolem klidného a stabilního rodinného zázemí se stala pro nezletilou babička, a nikoliv stěžovatelé, zřejmě proto, že se opakovaně stěhovali, měnili zaměstnání, otec také bydlel i jinde než zbytek rodiny, a domácnost byla vedena zřejmě jinak, než je obvyklé. Ústavní soud si je dobře vědom toho, že materiální podmínky v rodině nelze považovat za zásadní, rozhodující je, zda není dítě ohroženo na zdraví, fyzicky nestrádá a také zda se po psychické stránce v takovém rodinném prostředí cítí dobře. V tomto ohledu však nezletilá negativně vnímala hádky rodičů a především jejich chování vůči ní samotné, které krajský soud označil poněkud eufemisticky za "nestandardní", tedy že před ní používali vulgární výrazy a že ji fyzicky atakovali. V této souvislosti nutno odmítnout námitku stěžovatelů, že by krajský soud svůj závěr nijak nezdůvodnil, neboť k němu dospěl po zhodnocení konkrétních důkazů, které byly v řízení provedeny. Po psychické stránce se nezletilé dostalo saturace více od babičky (a příp. strýce), která pomáhala stěžovatelům řešit jejich životní situace, resp. problémy, přičemž od samého počátku výrazně participovala na výchově nezletilé, a postupně, jak již zmínil opatrovník, přebírala rodičovské kompetence (a spolu s tím i rodičovskou roli).
40. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají svých rodičovských práv, zejména pokud jde o určení, kde bude nezletilá bydlet a jakým způsobem bude vychovávána. V zásadě je jistě věcí pouze rodičů, zda a do jaké míry přenechají své rodičovské kompetence jiné osobě, případně zda se je rozhodnou "přesunout" zpět na sebe. Současně je však třeba upozornit, že s těmito právy je neoddělitelně spojena také rodičovská odpovědnost, tedy chovat se tak, aby to bylo v zájmu nezletilého dítěte. V souzené věci stěžovatelé namítli, že babička nepřiměřeně zasahovala do jejich života a výchovy nezletilé, a proto se rozhodli odstěhovat. K tomu předně nutno podotknout, že bylo však pouze na nich, zda se po narození nezletilé důsledně ujmou svých rodičovských rolí a navrhovatelce přenechají péči o nezletilou jen v běžném rozsahu, resp. takovém, který budou považovat za přiměřený. Stalo-li se nakonec běžnou praxí, že babička převzala, případně byla nucena převzít podstatné rodičovské kompetence, aby vyplnila prázdné místo, které stěžovatelé sami svým přístupem vytvořili, pak to klást za vinu mohou především sami sobě, a nikoliv navrhovatelce.
41. Co však Ústavní soud považuje za podstatné, je především neodpovědný způsob, jakým chtěli - za dané situace - tento problém řešit, tj. náhlým přestěhováním se do jiného kraje. Velmi dobře věděli, minimálně proto, že na to byli upozorněni odborníkem z FOD, že takto nezletilou - zcela nenadále - vytrhnou z jí známého prostředí, v němž byla spokojená a kde o ni pečovaly osoby, k nimž měla silnější vazbu než k vlastním rodičům, a že tak způsobí nezletilé značnou psychickou újmu. Stejně tak museli předpokládat, že se babička bude snažit nezletilou před touto újmou chránit. Jestliže tedy stěžovatelé v této souvislosti poukázali na to, že babička je příčinou daného sporu, neboť bránila přestěhování, aby měla nezletilou jen "pro sebe", nelze to sice vyloučit, ale je to jeden z relevantních aspektů (zejména proto, že zkomplikoval řešení celé krizové situace), dalším je pohled ze strany nezletilé a ten stěžovatelé zcela přecházejí. Dlužno podotknout, že hovoří-li stěžovatelé v souvislosti s napadeným rozhodnutím o "odnětí" nezletilé, možno s nimi z formálně-právního hlediska souhlasit, není však možné přehlédnout, že po faktické stránce je situace v zásadě opačná, neboť to byli stěžovatelé, kdo se pokusil narušit dlouhodobě panující stav, a to takovým způsobem, že to muselo být nezletilou a jí nebližší osobou - babičkou vnímáno právě jako zmíněné "odnětí".
42. Vývoj, který ohledně nezletilé následoval po vydání předběžného opatření, nemohl Ústavní soud označit jinak než jako skutečně tristní, kdy přes veškerou podporu a odbornou pomoc, které se stěžovatelům a navrhovatelce v této souvislosti dostalo, nebyli schopni, resp. ochotni nastalou krizovou situaci řešit, čímž zcela zásadně negativně poznamenali duševní vývoj nezletilé, neboť byla postavena do situace, kdy musela volit mezi babičkou a strýcem na straně jedné a stěžovateli na straně druhé, ač původně měla nepochybně kladný vztah ke každému z nich. Výsledkem jsou zásadně narušené vztahy nezletilé k rodičům a především rapidně se zhoršující psychický stav nezletilé, která by nyní případné svěření do péče rodičů mohla pociťovat jako újmu natolik zásadní, že nelze s ohledem na provedené dokazování vyloučit útěky nezletilé či dokonce sebedestruktivní jednání. Je přitom s podivem, jak stěžovatelé v ústavní stížnosti toto ne zcela zanedbatelné riziko bagatelizují, majíce zřejmě za to, že ani nejde z hlediska daného rozhodování o zřetele hodný důvod. Pouze totiž zmínili, že "KS v Plzni vágně konstatuje, že by si nezletilá ,mohla něco udělat‘...", přičemž vytkli krajskému soudu, že jeho rozhodnutí k eliminaci této obavy nesměřuje. Svou představu, jak by nastalá situace měla být řešena jinak, ovšem nesdělili. Je snad zbytečné uvádět, že ochrana zdraví fyzického i duševního, a dokonce samotného života dítěte, musí být vždy prioritou všech orgánů veřejné moci, a tudíž již jen z tohoto důvodu nemohl krajský soud rozhodnout v konečném důsledku tak, aby se nezletilá (najednou, resp. bez dalšího) ocitla v péči stěžovatelů. Ústavní soud pokládá za potřebné dodat, že nedojde-li ke změně přístupu stěžovatelů, babičky i strýce, pro což je zde nadále i díky rozhodnutí krajského soudu určitý prostor, nebude to možné zhodnotit ve vztahu k nezletilé jinak než jako jejich osobní selhání.
43. Jde-li o posouzení dalších kritérií krajským soudem, která jsou z hlediska rozhodování o svěření nezletilé do péče jiné osoby relevantní, Ústavní soud neshledal, že by bylo možné považovat daný postup za jakkoliv "extrémní", a tudíž z hlediska ústavnosti za "neudržitelný". Babička o nezletilou dlouhodobě pečovala, byť za účasti matky a zčásti i otce, činí tak rovněž v současnosti spolu se strýcem, přičemž je nepochybně schopná zajistit nezletilou po duševní i materiální stránce, a zabezpečit tak její všestranný vývoj, v případě rodičů takováto záruka aktuálně není, neboť až dosud plně nepřijali svou rodičovskou odpovědnost, když se spoléhali podstatnou měrou na pomoc právě babičky, nezletilá má užší vazby s babičkou a strýcem než se stěžovateli, a sama jednoznačně vyjádřila přání být s navrhovatelkou. Stěžovatelé sice poukázali na prokázané ovlivňování nezletilé ze strany babičky a strýce v průběhu soudního řízení, což lze sice hodnotit jako stojící v přímém rozporu se zájmy nezletilé, neboť toto je nepochybně důvodem, proč nezletilá své rodiče začala odmítat (a případně se k nim chovat zcela nevhodně), nicméně názor nezletilé na to, v jakém prostředí chce vyrůstat, je od samého počátku neměnný, kdy nezletilá preferovala babičku a strýce.
44. Stěžovatelé vytýkají krajskému soudu, že napadené rozhodnutí nesměřuje k obnovení "přirozených vztahů" mezi rodiči a dítětem. Ani v tomto bodě však Ústavnímu soudu není z ústavní stížnosti zcela zřejmé, co tedy mohl a měl krajský soud v daném ohledu učinit. Nezletilá, psychicky značně poznamenaná dosavadním sporem o ni, se stěžovatelem (především kvůli jeho agresivnímu chování vůči jí bližší osobě - strýci) se odmítá stýkat zcela a se stěžovatelkou pouze v omezeném rozsahu. A protože je zřejmé, že vynucený styk by nezletilou ještě více poškozoval, krajský soud upravil styk pouze se stěžovatelkou v malém rozsahu, nepochybně však s vědomím, že by mělo jít jen o dočasné řešení, neboť současně vyšel z toho, že příčinou této neutěšené situace jsou vzájemné vztahy mezi stěžovateli a navrhovatelkou a že bez odborné pomoci nepůjde obnovit již narušený vztah mezi stěžovatelem a nezletilou, a proto jim nařídil psychoterapii na dobu tří měsíců.
45. Směřuje-li ústavní stížnost proti nepřiměřené délce trvání shora označeného předběžného opatření a proti "nepřijetí pozitivních opatření", kterými by byla tato situace překonána, a to zřejmě jako tzv. jinému zásahu veřejné moci, nutno připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda toto předběžné opatření bylo vydáno "unáhleně", resp. nedůvodně, či nikoliv, to by mohl až v případě, že by je stěžovatelé napadli řádně a včas podanou ústavní stížností, což však neučinili. A jestliže považovali dobu trvání předběžného opatření za nepřiměřeně dlouhou, mohli podat návrh na jeho zrušení, a případné nevyhovující rozhodnutí opět napadnout ústavní stížností tak, aby se Ústavní soud mohl k této otázce vyjádřit. Vytýkají-li stěžovatelé nepřijetí "pozitivních opatření", příslušné orgány veřejné moci, tj. obecné soudy i orgán sociálně-právní ochrany dětí, podnikly řadu adekvátních opatření, jež jistě měly potenciál vyřešit nastalou situaci v souladu se zájmy nezletilé, a minula-li se tato opatření účinkem, pak jen z důvodu na straně stěžovatelů a navrhovatelky (jakož i strýce). Stěžovatelé také napadli výrok o výživném, ovšem ústavní stížnost v tomto směru žádné konkrétní námitky, natož pak ústavněprávního charakteru neobsahuje, a protože Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému obecné justice (viz výše), otázkou výživného, resp. jeho výše se dále nezabýval.
46. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud shledal, že napadeným soudním rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, na které bylo v ústavní stížnosti poukazováno, za daných okolností však tento zásah jejich porušení zjevně představovat nemůže, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na výsledek řízení nebylo možné ani rozhodnout, že účastník řízení je povinen nahradit stěžovatelům náklady řízení před Ústavním soudem (viz § 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu