46. Ústavní soud k tomu uvádí, že je nerozhodné, že trestní stíhání proti stěžovateli bylo zastaveno pro nepříčetnost, a tedy že v konečném důsledku nebyl tento shledán vinným ze spáchání trestného činu, nýbrž bylo v jeho případě možno uvažovat toliko o činu jinak trestném. Již z dikce uvedeného ustanovení totiž plyne, že pro určení věci ke spáchání trestného činu není rozhodné, zda ke spáchání tohoto trestného činu rovněž došlo [srov. PÚRY, František. K § 70 odst. 1 písm. b) In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. Citováno dle www.beck-online.cz, bod III]. Rozhodující je tak pouze to, že tyto věci přinejmenším byly ke spáchání trestného činu určeny, ať už k němu následně došlo či nedošlo, a to z jakéhokoliv důvodu. Stěžovatel ostatně ve své ústavní stížnosti blíže nijak nerozvádí, proč podle jeho názoru hypotéza § 70 odst. 1 písm. b) naplněna nabyla.
47. Jeho argumentace ohledně této námitky se tak koncentruje do tvrzení, že nebyly splněny podmínky § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku v tehdy platném a účinném znění, neboť nebylo prokázáno, že by zabrané věci konkrétně ohrožovaly bezpečnost lidí či majetku. Takovou věcí se však ustáleně rozumí věci nebezpečné již svou povahou, mimo jiné právě narkotika [srov. např. DRAŠTÍK, Antonín. K § 101 odst. 1. In: DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. In: ASPI (právní informační systém), bod 9; ŠÁMAL, Pavel. K § 101 odst. 1. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. Citováno dle www.beck-online.cz, bod VII.]. Nebezpečnost konopí s možným obsahem THC vyšším než 0,3 % je vyjádřena již jen tím, že zákon o návykových látkách jeho pěstování v rozhodném období zakazoval absolutně a i nyní je zakazuje s velmi úzkými výjimkami. Zabrané věci tak nalézací soud mohl zabrat i podle § 101 odst. 3 trestního zákoníku v tehdy platném a účinném znění, což pouze podtrhuje nedůvodnost této námitky.
48. Námitku ad 9) Ústavní soud ve vztahu k tvrzenému porušení presumpce neviny uložením ochranného opatření zabrání věci vypořádává odkazem na svou dřívější judikaturu, podle níž uložení tohoto ochranného opatření není způsobilé presumpci neviny porušit, neboť se ukládá ve vztahu k věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3124/16 ze dne 29. 11. 2016, § 16; usnesení sp. zn. I. ÚS 1133/15 ze dne 1. 9. 2015, § 12; či usnesení sp. zn. II. ÚS 2048/14 ze dne 25. 11. 2014; § 23), nikoliv ve vztahu k osobě. Nutno zdůraznit i skutečnost, že možnost porušení presumpce neviny v řízení o uložení tohoto ochranného opatření vylučují i skutečnosti, že trestní soud se v něm nezabýval otázkou viny stěžovatele, neboť uložení tohoto ochranného opatření není podmíněno požadavkem na zjištění viny trestným činem, a lze je tedy uložit komukoliv, tedy nejen pachateli trestného činu (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 6. 2002 ve věci Butler proti Spojenému království, č. stížnosti 41661/98, část B.). Jeho uložením tak není ani nepřímo konstatována vina osoby, jíž se ukládá, ale toliko naplnění podmínek pro uložení ochranného opatření dle § 101 a násl. trestního zákoníku ve znění do 31. 12. 2015. Uložení ochranného opatření zabrání věci nadto ani není zaznamenáváno do rejstříku trestů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 7. 2001 ve věci Phillips proti Spojenému království, č. stížnosti 41087/98, bod 34.).
49. I kdyby však řízení o uložení ochranného opatření zabrání věci obviněnému, jehož trestní stíhání bylo zastaveno pro nepříčetnost dle § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu, bylo možno nazírat jako na de facto pokračování trestního stíhání, ani pak by nebylo možno konstatovat porušení žádného ústavně zaručeného základního práva či svobody stěžovatele. Stěžovatel měl před uložením tohoto ochranného opatření možnost hájit své zájmy prakticky ve stejném rozsahu, v jakém se mohl hájit v průběhu původního trestního stíhání vedeného proti němu (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 7. 2001 ve věci Arcuri a ostatní proti Itálii, č. stížnosti 52024/99) a nenesl v tomto řízení žádné důkazní břemeno, respektive nemusel vyvracet žádnou domněnku, že podmínky pro uložení tohoto ochranného opatření jsou splněny (srov. a contrario rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 3. 2007 ve věci Geerings proti Nizozemí, č. stížnosti 30810/03, § 47), přičemž zabírány byly věci, jejichž držení je trestné samo o sobě (srov. a contrario rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 1. 2015 ve věci Rummi proti Estonsku, č. stížnosti 63362/09, § 107 in fine).
50. K námitce podjatosti Ústavní soud uvádí, že v ní stěžovatel neuvedl ničeho, co by naznačovalo vztah jím označených soudců a soudkyň Ústavního soudu k účastníkům řízení, vedlejším účastníkům, jejich zástupcům, k věci samé či co by jakkoliv jinak vyvolávalo pochybnosti o nestrannosti těchto soudců a soudkyň Ústavního soudu ve smyslu § 36 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel tak pouze vyjádřil svou nespokojenost s tím, jak Ústavní soud o jeho předchozích ústavních stížnostech rozhodl, jakož i neztotožnění se s právním názorem Ústavního soudu ohledně legality pěstování konopí s možným obsahem THC vyšším než 0,3 %. Žádný z členů senátu rovněž neprohlásil, že by se cítil být podjatým ve smyslu § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Posuzováno podle obsahu tedy nešlo o námitku podjatosti, nýbrž o vyjádření nesouhlasu stěžovatele se způsobem, jakým Ústavní soud v minulosti rozhodl o jeho dřívějších ústavních stížnostech. To ovšem samo o sobě důvod pro vyloučení soudce či soudkyně Ústavního soudu není. Třetí senát Ústavního soudu proto nepovažoval za nutné iniciovat postup dle § 38 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu.
51. Co se týče návrhu na obnovu některých jiných řízení, tento se nachází mimo pravomoci Ústavního soudu [srov. k tomu usnesení sp. zn. II. ÚS 458/98 ze dne 16. 12. 1998 (U 75/12 SbNU 549) či usnesení sp. zn. I. ÚS 288/2000 ze dne 23. 1. 2001 (U 4/21 SbNU 471)]. V řízení o ústavních stížnostech je obnova řízení přípustná toliko dle § 117 a násl. zákona o Ústavním soudu, tedy v souvislosti se shledáním porušení základního práva či svobody mezinárodním soudem ve věci, v níž Ústavní soud rozhodoval. Stěžovatel se však žádného rozhodnutí mezinárodního soudu, z něhož by takový závěr vyplýval, nedovolával. Pravomocí nařídit obnovu řízení před obecnými soudy pak Ústavnímu soudu svěřena nebyla.
52. Ani k rozhodnutí o návrhu na sloučení řízení před obecnými soudy a jejich přikázáním jinému soudu, jakož ani o návrhu na vrácení notebooku nebyla Ústavnímu soudu svěřena pravomoc. K zabavení stěžovatelova notebooku navíc došlo v jiném řízení, než které vyústilo v některé z rozhodnutí specifikovaných v záhlaví. Ústavní soud proto o těchto návrzích v tomto řízení nemohl rozhodnout.
53. Stěžovatel rovněž zaslal Ústavnímu soudu opakovaně petici s podpisy několika desítek občanů, žádajících naléhavé ústní a veřejné projednání ústavní stížnosti. Ústavní soud připomíná s odkazem na čl. 18 odst. 2 Listiny, že peticemi se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu. Jakékoliv petice, žádající, aby kterýkoliv soud vydal určité rozhodnutí, byť procesní povahy, jsou proto nepřípustné a Ústavní soud se jimi nesmí zabývat. To platí i pro petice adresované Ústavnímu soudu v této věci.
VI. Závěr
54. Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů v řízeních předcházejících jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele. Ústavní soud proto na základě důvodů výše uvedených ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
55. Osud ústavní stížnosti sdílejí i všechny procesní návrhy, které stěžovatel učinil. Ústavní soud o nich proto nerozhodoval samostatným výrokem.
56. Jelikož stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu patnáct obálek, o nichž stěžovatel tvrdil, že obsahovaly semena rostliny konopí seté a o nichž učinil návrh, aby byl jejich obsah proveden jako důkaz, Ústavní soud tyto obálky bez bližšího zjišťování složení jejich obsahu stěžovateli vrací. Vzhledem k argumentaci stěžovatele pak provedení tohoto důkazu nepovažoval Ústavní soud za nutné, neboť není zřejmé, jak by vůbec měl být proveden a co by jím mělo být ve vztahu k předmětu řízení zjištěno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu