43. Ústavní soud poukazuje na kvintesenciální význam dobrovolného souhlasu se vstupem do duchovního stavu, neboť ten je jednak předpokladem zachování ochrany stěžovatelčiny svobody vyznání, jednak je však i relevantním právním důvodem pro omezení možnosti dovolávat se soudního přezkumu otázek vzniku, změny či zániku služebního vztahu duchovního [srov. Chocholáč, A. Zákon o církvích a náboženských společnostech. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, komentář k § 4 odst. 3. In: ASPI (právní informační systém)]. Obecné soudy se tedy na jednu stranu dopustí porušení svobody vyznání duchovního a vnitřní autonomie jeho církve či náboženské společnosti, přezkoumají-li vznik jeho služebního poměru, jestliže se dotčený duchovní dobrovolně vzdal vstupem do duchovního stavu v této oblasti ochrany moci soudní; na druhou stranu se však zrovna tak dopustí porušení svobody vyznání osoby, která se této ochrany dobrovolně nevzdala, a obecné soudy jí přesto odepřou meritorní přezkum.
44. Vzhledem k mimořádným právním dopadům vstupu do duchovního stavu proto souhlas dotčené osoby s tímto vstupem nesmí být toliko konkludentní. Výslovně v něm nemusí být obsažen souhlas se vzdáním se soudní ochrany ve věcech služebního poměru duchovního, případně jednotlivě se všemi dalšími právními důsledky, které s sebou uzavření tohoto poměru nese. Souhlas se vstupem do duchovního stavu však musí být učiněn takovým způsobem, který nevzbuzuje žádné pochyby o tom, že dotčená osoba tak činí skutečně vědomě a svobodně. Jen tímto způsobem je možno vyvážit ochranu vnitřní autonomie církve či náboženské společnosti před ingerencí veřejné moci na straně jedné a ochranu svobody vyznání jednotlivce před nedobrovolnou participací v duchovním či řeholním stavu a související ztrátou ochrany práv obecnými soudy.
45. Ústavní soud není oprávněn k nahrazování činnosti obecných soudů. Jelikož obecné soudy, zejména odvolací soud, dosud nevyzvaly strany k tvrzení skutečností a označení důkazů, na jejichž základě by bylo možno zjistit, zda stěžovatelka souhlasila výslovně se svým ustanovením do stavu duchovního Církve římskokatolické, či nikoliv, nelze jakkoliv předjímat rozhodnutí obecných soudů v této věci. Skutková zjištění provedená obecnými soudy však přinejmenším vyloučila účelovost této námitky ze strany stěžovatelky. Naopak skutečnost, že jediný relevantní stěžovatelčin obsah vůle byl vyjádřen v pracovní smlouvě (resp. i v dodatcích k ní, které se však týkaly pouze prodloužení doby trvání této smlouvy), v níž absentuje jakákoliv zmínka o vstupu do duchovního stavu, přenesla důkazní břemeno k prokázání souhlasu stěžovatelky s tímto vstupem na vedlejšího účastníka.
VII. Závěr
46. Tím, že obecné soudy dovodily absenci své pravomoci rozhodnout spor mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, aniž by zjišťovaly, zda stěžovatelka byla v souladu s vnitřními předpisy Církve římskokatolické duchovní této církve, či nikoliv, ačkoliv tato skutečnost byla rozhodná pro posouzení, zda v dané věci je dána pravomoc soudů v občanskoprávním řízení dle ustanovení § 7 občanského soudního řádu, a stěžovatelka tvrdila, že duchovní této církve není, dopustily se odmítnutí spravedlnosti a porušily její právo na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
47. Současně tím porušily i stěžovatelčinu svobodu vyznání zaručenou čl. 15 odst. 1 Listiny a čl. 9 odst. 1 Úmluvy, neboť nijak nepřezkoumávaly, zda stěžovatelka vůbec dala platný souhlas se svým ustanovením duchovní Církve římskokatolické, ačkoliv skutkový stav zjištěný po doplnění dokazování odvolacím soudem o tomto zavdával tak silný důvod k pochybnostem, že bylo na vedlejším účastníkovi, aby je vyvrátil. Obecné soudy tak přisoudily stěžovatelce duchovní stav, ačkoliv tato v řízení vyjadřovala opačnou vůli, aniž se zabývaly tím, jestli stěžovatelka do tohoto stavu skutečně patřila.
48. V následujícím řízení před obecnými soudy bude proto jejich úkolem provést dokazování za účelem zjištění, zda stěžovatelka měla na základě vnitřních předpisů Církve římskokatolické postavení duchovní osoby této církve, v kterémžto případě jejich pravomoc k meritornímu rozhodnutí jejího sporu s vedlejším účastníkem dána není, nebo zda toto postavení neměla, v kterémžto případě je jejich povinností spor projednat meritorně, respektive meritorně přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Správný výklad těchto vnitřních předpisů tedy obecné soudy musí učinit předmětem dokazování.
49. Jelikož Ústavní soud shledal v napadených rozhodnutích a v řízení jim předcházejícím porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i její svobody vyznání dle čl. 15 odst. 1 Listiny a čl. 9 odst. 1 Úmluvy, zrušil obě napadená rozhodnutí dle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to v neveřejném jednání bez přítomnosti účastníků řízení.