39. Z výše uvedeného je patrno, že stěžovatel s ohledem na argumentaci vedlejší účastnice do určité míry mohl před odvolacím soudem argumentovat, což také činil, nicméně daná námitka neplatnosti vycházející z § 39 a 553 občanského zákoníku byla vedlejší účastnicí vznesena až v samém závěru odvolacího řízení, kde stěžovatel již dostatečný prostor k adekvátní reakci neměl. V této souvislosti se Ústavní soud ztotožňuje s názorem stěžovatele, že dostatečné poučení nezakládala krajským soudem stěžovateli položená otázka ohledně motivu sjednání "práva zpětné koupě" (sub 14). S ohledem na to Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel (i vzhledem k právnímu názoru okresního soudu) vycházel z toho, že na základě kupní smlouvy nedošlo k sjednání zajišťovacího převodu práva, a s ohledem na skutkovou a dílem i právní složitost věci mu nemuselo být zcela zřejmé, jaké skutečnosti mohou být v odvolacím řízení z právního hlediska relevantní. Jestliže byl za této situace krajský soud názoru, že lze kupní smlouvu z hlediska jejího účelu kvalifikovat jinak, bylo namístě, aby stěžovatele s tímto právním názorem seznámil a umožnil mu, aby případně doplnil vylíčení rozhodných skutečností (předestřel svou skutkovou verzi, např. vysvětlující důvody příslušné podoby kupní smlouvy) a aby případně k prokázání svých tvrzení navrhl důkazy (§ 118a odst. 2 a 3 ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř.). Jinak řečeno, Ústavní soud není s přihlédnutím ke stěžovatelově argumentaci v řízení o ústavní stížnosti přesvědčen, že by v řízení předestřená tvrzení a provedené důkazy byly v daném případě plně dostačující k učinění závěru stran toho, co smluvní strany uzavřením kupní smlouvy sledovaly, tj. tak, aby věc mohla být odvolacím soudem posouzena po právní stránce jinak, takže poučení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. zde bylo namístě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003 sp. zn. 21 Cdo 121/2003). Dospěl-li krajský soud k názoru, že věc je třeba z právního hlediska posoudit jinak, než jak navrhoval účastník řízení a než jak učinil okresní soud, je povinen tohoto účastníka poučit podle § 118a odst. 2 o. s. ř.; absenci takového poučení lze z hlediska ústavnosti akceptovat, není-li pochyb o tom, že ve vztahu k danému právnímu posouzení byl skutkový stav již plně objasněn, což se v posuzované věci nestalo.
40. Je nutno tudíž uzavřít, že stěžovateli nebylo postupem krajského soudu umožněno (plně) skutkově a právně argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základního ústavně zaručeného práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. V současné době lze vycházet z toho, že stěžovatel je o možné právní kvalifikaci dostatečně poučen, a nyní je na něm, aby svá tvrzení (po jejich případném doplnění) prokázal, přičemž krajský soud je povinen poskytnout mu dostatečný procesní prostor, a to doplněním dokazování (§ 213 odst. 4 a § 219a o. s. ř.).
41. Namítl-li však stěžovatel, že krajský soud v rozporu s § 118b o. s. ř. přihlédl k tvrzení vedlejší účastnice, že kupní smlouva měla zajišťovat půjčení peněz, jak plyne z výše uvedeného, učinil tak nepřiléhavě. Tento účel (kauza) kupní smlouvy (resp. možnost) vyplynul už z dokazování provedeného okresním soudem (konkrétně z výslechu svědka JUDr. Strakatého) a stal se základem skutkových tvrzení vedlejší účastnice v nalézacím řízení (v odvolacím řízení byla v této souvislosti už předestřena jen právní argumentace).
42. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo na řádný proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 96 odst. 2 Ústavy, a proto je podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
43. Vzhledem k tomu, že napadené usnesení Nejvyššího soudu ztratilo svůj právní podklad, Ústavnímu soudu nezbylo - z důvodu právní jistoty (a také proto, že jím bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení, ač dané soudní řízení bude dále pokračovat) - než rovněž přistoupit k jeho zrušení.