31. Stěžovatelčina námitka, že plné moci k zastupování na valné hromadě VKM nebyly řádné, neboť nešlo o speciální plné moci udělené k zastupování na konkrétní valné hromadě VKM, je podle Ústavního soudu nepřípustná. Danou výtku stěžovatelka vznesla před městským soudem, který se jí zabýval a dospěl k závěru, že plná moc je speciální plnou mocí podle § 184 odst. 1 obchodního zákoníku, i když je udělena na více valných hromad konkrétní akciové společnosti - VKM (poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002 sp. zn. 29 Odo 215/2002 a ze dne 25. 6. 2009 sp. zn. 29 Cdo 5297/2008). Stěžovatelka následně danou otázku neučinila předmětem odvolacího řízení (odvolání - č. l. 324, 328, jednání vrchního soudu - č. l. 356, 363) ani předmětem dovolacího řízení (dovolání - č. l. 387). Pro ústavní stížnost přitom platí zásada subsidiarity, kterou je třeba chápat nejen formálně, ale i materiálně, tedy ve smyslu obsahového (námitkového) vyčerpání právních prostředků nápravy, které předcházejí podání ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
32. Ohledně námitky, podle které substituční plné moci udělené JUDr. Martinu Kortovi dne 27. 4. 2004 neobsahovaly údaj o tom, čí akcionářská práva a v jakém rozsahu má vykonávat, Ústavní soud obdobně poukazuje na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, neboť jak je patrno z vyžádaného soudního spisu městského soudu, stěžovatelka tuto námitku předestřela pouze před městským soudem (podání na č. l. 221), avšak poté ji již neučinila předmětem odvolacího řízení (odvolání - č. l. 324, 328, jednání vrchního soudu - č. l. 356, 363). Následně ji takto (bez dalšího) formulovala až ve svém dovolání. V ústavní stížnosti přitom nenamítá, a není to ani patrno z jejího dovolání a usnesení Nejvyššího soudu, že by se dovolací soud opomněl k tomuto jejímu konstatování zabývat nějakou zásadní právní otázkou, kterou by stěžovatelka v dovolání uvedla (nadto stěžovatelka nezpochybňuje závěry nižších soudů, které zjišťovaly, za jaké obce a ohledně jakého počtu akcií měl JUDr. Martin Korta na valné hromadě hlasovat).
33. Stěžovatelka dále namítla, že JUDr. Martin Korta nesprávně vykonával hlasovací práva za obec Kamenný Most, přestože zastupitelstvem této obce byl delegován na valnou hromadu Vladimír Vorel. Ústavní soud k tomu uvádí, že stěžovatelka v odlišném duchu namítala před městským soudem, že danou obcí delegovaný Vladimír Vorel nebyl registrován k žádným hlasovacím právům (resp. akciím za obec), přesto mu byl údajně na valné hromadě vydán hlasovací lístek, a když tedy hlasoval, nelze k jeho hlasům přihlížet (podání stěžovatelky - č. l. 30, 221). Městský soud zjevně dospěl k závěru, že za danou obec byl na valné hromadě přítomen a hlasoval JUDr. Martin Korta na základě substituční plné moci. Námitku o tom, že k hlasování JUDr. Martina Korty za obec Kamenný Most nelze přihlížet, neboť daná obec měla na valné hromadě přímého delegáta Vladimíra Vorla, pak stěžovatelka neuplatnila v odvolacím řízení (odvolání - č. l. 328, jednání vrchního soudu - č. l. 356, 363). V dovolání pak stěžovatelka na jednu stranu uvedla, že Vladimír Vorel nebyl za tuto obec zaregistrován k žádnému hlasu, přesto mu byl vydán hlasovací lístek, a na druhé straně uváděla, že mu navzdory delegování od dané obce nebylo umožněno hlasovat, neboť hlasovací práva za obec vykonával JUDr. Martin Korta. Rovněž v tomto případě tedy jde o námitku před Ústavním soudem nepřípustnou, neboť stěžovatelka ji neučinila předmětem odvolacího řízení a z dovolání ani usnesení Nejvyššího soudu anebo z ústavní stížnosti není zřejmé, že by se dovolací soud v této souvislosti opomněl zabývat nějakou zásadní právní otázkou, kterou by stěžovatelka v dovolání uvedla.
34. Ústavní soud se nezabýval námitkami stěžovatelky o nemožnosti cese celého závazkového vztahu ČS na další osoby ani o nemožnosti udělení substituční plné moci ČS další osobě k zastupování obcí na valné hromadě (srov. zde body 10 a 11), neboť těmto otázkám předchází vyřešení otázky, kterou se Nejvyšší soud nezabýval (viz výše).
35. Namítá-li stěžovatelka porušení informační povinnosti podle § 180 odst. 1 obchodního zákoníku na valné hromadě dne 28. 4. 2004, a v této souvislosti i nedůvodně odlišný závěr městského soudu v jeho napadeném usnesení oproti jeho rozhodnutí věci vedené pod sp. zn. 36 Cm 87/2006, je zřejmé, že jde o námitku novou, uplatněnou poprvé až před Ústavním soudem. Stěžovatelka před městským soudem, vrchním soudem ani Nejvyšším soudem (tj. v celém řízení vedeném pod sp. zn. 25 Cm 91/2004) nenamítala takovou vadu valné hromady konané dne 28. 4. 2004, proto se občanskoprávní soudy touto problematikou ani nezabývaly; městský soud k této otázce pak nemohl logicky ani zaujmout odlišný postoj oproti jeho jiné věci. Obdobně námitka o nedostatku pozvánky na valnou hromadu je nová a zjevně se týká spíše věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 36 Cm 87/2006 (u Ústavního soudu pak pod sp. zn. III. ÚS 2714/16).
36. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud shledal porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu před Nejvyšším soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a v tomto rozsahu ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015 č. j. 29 Cdo 2133/2013-404 zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ohledně dalších námitek pak Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e), § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
37. Ústavní soud dále odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu také ústavní stížnost v části, ve které směřuje proti usnesení vrchního soudu ze dne 19. 3. 2012 č. j. 14 Cmo 487/2010-373 a usnesení městského soudu ze dne 4. 6. 2010 č. j. 25 Cm 91/2004-279, a to s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jak již Ústavní soud uvedl ve svých předchozích nálezech výše zmíněných (srov. nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13), je v prvé řadě úkolem Nejvyššího soudu sjednocovat judikaturu těchto soudů, k čemuž především slouží institut dovolání, a k témuž by mělo sloužit i odůvodnění rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku.
38. Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti bez nařízení ústního jednání, neboť podle § 44 zákona o Ústavním soudu by při něm nebylo možno očekávat další objasnění věci.