43. Ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny zaručuje každému právo na náhradu škody, která mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, avšak co do podmínek vzniku nároku na náhradu škody a podrobností odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny na zákon, kterým je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "OdpŠk"). Tento zákon v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny rozlišuje dvě základní formy odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem státní moci státními a jinými pověřenými orgány (§ 3 OdpŠk). Vedle odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím zavádí i druhou formu, která je spojena s nesprávným úředním postupem (§ 13 OdpŠk). Vznik odpovědnosti dle OdpŠk zakládá kumulativní naplnění tří předpokladů: a) nezákonné rozhodnutí/nesprávný úřední postup, b) vznik škody, c) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem/nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Existence těchto podmínek musí být v soudním řízení postavena najisto, nepostačuje pouhá pravděpodobnost splnění některé z nich. Důkazní břemeno je přitom na poškozeném.
44. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá shoda těchto soudů na tom, že u prvního stěžovatele nebyl naplněn předpoklad existence nesprávného úředního postupu ani vzniku škody. U druhého stěžovatele se obecné soudy shodly (navíc) na absenci věcné legitimace k podání žaloby s tím, že druhý stěžovatel nebyl oprávněn dobývací prostor dobývat.
45. Klíčovým argumentem stěžovatelů je tvrzení, že šlo o nesprávný úřední postup, jestliže byli za účelem získání oprávnění k těžbě cihlářské suroviny v dobývacím prostoru Držovice "nuceni" vést řízení o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem, aby takové oprávnění nakonec získali v řízení o povolení hornické činnosti až v roce 2004. Považovali za něj úkony jednotlivých správních orgánů, jimiž měli být utvrzováni v přesvědčení, že právě získáním povolení pro činnost prováděnou hornickým způsobem, jehož vydání bylo podmíněno vydáním územního rozhodnutí o využití území (včetně posouzení vlivů na životní prostředí), budou moci dobývání cihlářské suroviny v dobývacím prostoru Držovice provádět.
46. Obvodní soud se při posouzení skutečnosti, zda šlo o nesprávný úřední postup, zaměřil především na odpověď báňského úřadu ze dne 8. 9. 2000, která byla prvnímu stěžovateli zaslána k jeho žádosti o vyjádření ze dne 5. 9. 2000. Po posouzení těchto dokumentů Ústavní soud shledal, že jeho závěr, dle něhož žádost prvního stěžovatele o vyjádření je nutno vyhodnotit jako podání, které nebylo doloženo doklady, na jejichž základě by bylo možno přesně zjistit skutečný stav věci, lze aprobovat jako odpovídající obsahu podání. Jde-li pak o samotné vyjádření báňského úřadu, to je v reakci na žádost formulováno velice obecně, ve většině sestává z odkazů na relevantní právní předpisy a v obecné rovině je zde vysloven právní názor na postup pro získání povolení k těžbě ložisek nevyhrazených nerostů uvnitř hranic stanoveného dobývacího prostoru [cit. ..."Z platných ust. § 2 odst. 3 písm. o) vyhlášky ČBÚ č. 175/1992 Sb., o podmínkách využívání ložisek nevyhrazených nerostů vyplývá, že při legalizaci ČPHZ - plánu těžby nevyhrazených ložisek se k žádosti připojí územní rozhodnutí ...V cit. vyhlášce není žádné ustanovení, které by stanovovalo...nahrazení územního rozhodnutí příp. rozhodnutím o stanovení DP."]. S ohledem na to Ústavní soud nemohl uzavřít, že by báňský úřad stěžovatelům poskytl očividně zavádějící informaci, a tudíž nevidí důvod, proč by závěr obecných soudů, že nešlo o nesprávný úřední postup, bylo možno považovat za "extrémní", a tudíž z hlediska ústavnosti za neakceptovatelný. Stejného názoru je Ústavní soud i ohledně napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který námitky stěžovatelů označil za skutkové, jež nejsou způsobilým dovolacím důvodem.
47. Z ústavní stížnosti však vyplývá, že nesprávným úředním postupem nemělo být pouze ono vyjádření báňského úřadu na žádost prvního stěžovatele, nýbrž v časové souslednosti následující jednotlivé kroky správních úřadů - zejména přerušení řízení o žádosti prvního stěžovatele o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem a následně jeho zastavení z důvodu nepředložení územního rozhodnutí, vydání územního rozhodnutí prvnímu stěžovateli, jehož součástí bylo souhlasné stanovisko báňského úřadu, jakož i stanovisko Ministerstva životního prostředí o charakteru nerostu v předmětném dobývacím prostoru. Těmto postupům se obvodní soud, ani městský soud nevěnovaly, což jim stěžovatelé v ústavní stížnosti vytýkají, nicméně je zřejmé, že z hlediska výsledku řízení o odškodňovacím návrhu stěžovatelů nejde o výtky relevantní.
48. Ústavní soud ze spisového materiálu, zejména pak z jednotlivých právních úkonů správních orgánů, které byly ve věci vydány předtím, než ze strany prvního stěžovatele došlo k podání žádosti o povolení hornické činnosti dne 25. 2. 2004, vedoucí ke kýženému výsledku - povolení k dobývání výhradního ložiska cihlářských surovin, seznal, že až do vydání rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 17. 3. 2003 vycházela činnost správních orgánů (zejména báňského úřadu a stavebního úřadu) v řízení o žádosti o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem v předmětném dobývacím prostoru z právního názoru, že takové rozhodnutí (tj. rozhodnutí o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem) lze ve věci vydat. V uvedeném rozhodnutí však Český báňský úřad dospěl k závěru, že takový právní názor je v rozporu s právními předpisy a že žádost druhého stěžovatele měla být pro rozpor s hmotněprávními předpisy od počátku zamítnuta a žádné řízení o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem v dané věci proběhnout nemělo. 49. V judikatuře Ústavního soudu byl vyjádřen právní názor, podle kterého z obsahu pojmu "nesprávný úřední postup" vyplývá, "že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv jinou než rozhodovací činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, neodrazí se bezprostředně v jeho obsahu (...). Aby se jednalo o postup "úřední", musí tak postupovat osoby, které plní úkoly státního orgánu, a tento postup musí sloužit výkonu státní moci." [nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 99/07 (N 165/51 SbNU 43), body 25 a 26].
50. Tato skutečnost je významná pro další posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, neboť veškeré úkony, prováděné ze strany správních orgánů po podání žádosti prvního stěžovatele o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem až po vydání zamítavého rozhodnutí báňského úřadu o žádosti druhého stěžovatele o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem, byly činěny v rámci správního řízení, tj. v rámci činnosti rozhodovací. Nastala tedy situace, že stěžovateli namítaný nesprávný právní názor zejména báňského úřadu se projevil nejen v jeho postupu, ale odrazil se (mohl se odrazit) v jeho rozhodnutí (není přitom podstatné, že se tak - posuzováno z hlediska výsledku řízení - nakonec nestalo, když báňský úřad žádosti o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem nevyhověl). Z toho plyne, že stěžovateli tvrzené skutečnosti by mohly zakládat odpovědnost státu za škodu, jak byla jimi uplatněna, nikoliv z titulu nesprávného úředního postupu podle § 13 OdpŠk, ale nezákonného rozhodnutí, pro což však nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady z důvodu, že pro nezákonnost zrušené správní rozhodnutí báňského úřadu nenabylo právní moci (§ 8 odst. 1 věty první OdpŠk).
51. Za těchto okolností již nebylo nutno se zabývat ostatními předpoklady (vznik škody, příčinná souvislost), jejichž naplnění zakládá odpovědnost státu za jím způsobenou škodu, stejně jako aktivní věcnou legitimací druhého stěžovatele, k níž obecné soudy dospěly.
52. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv, jak bylo stěžovateli tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu