Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Ústavní soud o skutkově a právě totožné stížnosti stěžovatele již dříve rozhodnul usnesením ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 3443/16, a v podrobnostech na něj proto odkazuje.
Stěžovatel se domáhá práva na náhradu nákladů exekuce s ohledem na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 3195/14, kterým bylo stěžovateli v obdobné věci vyhověno a z něhož své oprávnění bez dalšího dovozuje, ačkoliv se v něm výslovně také uvádí, že: "rozhodnutí (pozn. o přiznání náhrady nákladů exekuce) nelze považovat za protiústavní, stejně jako by ústavnímu pořádku nemusela odporovat ani odlišná řešení podobné situace." Závěr obecných soudů, že stěžovatel má právo pouze na prokázané náklady exekuce, které mu vznikly v souvislosti se změnou exekutora, proto není v rozporu s ústavním pořádkem, a vzhledem k výše uvedenému jej stěžovatel mohl očekávat. Výklad podústavních norem přísluší až na výjimky obecným soudům. Nyní souzená věc výjimkou opodstatňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu zjevně není.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu