Stěžovatel namítá, že obecné soudy opustily ustálenou rozhodovací praxi, podle níž je v případě změny soudního exekutora oprávněný povinen uhradit náklady exekuce, včetně odměny exekutora (§ 87 odst. 1 exekučního řádu), předchozímu exekutorovi, a to přesto, že takový výklad aproboval i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 27. října 2015 sp. zn. I. ÚS 3195/14 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). Stěžovateli tak obecné soudy nejenže nepřiznaly náhradu nákladů exekuce, ale jedno z rozhodnutí, zastávajících pro stěžovatele nepříznivý výklad dotčených ustanovení exekučního řádu (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2015 sp. zn. 17 Co 379/2015), bylo i uveřejněno pod číslem 3/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.
Stěžovatel je přesvědčen, že na základě "sbírkového" rozhodnutí mu v projednávaných věcech obecné soudy nepřiznaly náhradu nákladů exekuce, což učinily nejen v rozporu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3195/14, ale také "ve flagrantním rozporu s výslovnou dikcí zákona". Podle názoru stěžovatele totiž uvedený judikát jedno zákonné ustanovení (§ 44b odst. 5 exekučního řádu) vytrhává z kontextu, a druhé, neméně podstatné zákonné ustanovení (§ 44b odst. 4 in fine exekučního řádu), zcela přehlíží.
Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily jeho právo na legitimní očekávání, že příslušná zákonná ustanovení budou interpretována v souladu s konstantní rozhodovací praxí a nebudou vykládána svévolně. Jinými slovy stěžovatel očekával, že mu bude v souladu s ustanovením § 44b odst. 4 in fine exekučního řádu přiznána odměna ve stejné výši jako při zastavení exekuce. Pokud by toto legitimní očekávání neměl, se změnou soudního exekutora by v žádném případě nesouhlasil. Stěžovatel proto napadená rozhodnutí obecných soudů označuje za případ "extrémní interpretační svévole" a jejich důsledek za hrubou nespravedlnost.
IV.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, podaná včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Současně je třeba připomenout, že ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu umožňuje Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity řízení před tímto soudem, posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud v takových případech může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Platí přitom, že nepřipadá-li v dané věci v úvahu možný náznak porušení základních práv nebo svobod, a to již na první pohled, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud předesílá, že věcně a argumentačně totožnou ústavní stížnost téhož stěžovatele odmítl svým usnesením ze dne 4. července 2017 sp. zn. III. ÚS 3443/16 jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud nejprve ve shodě se svým usnesením sp. zn. I. ÚS 3195/14 (na něž odkazuje i sám stěžovatel) zdůrazňuje, že i když se jednotlivá napadená rozhodnutí týkají bagatelních částek, vzhledem k celkovému množství projednávaných (i potenciálně v budoucnu napadených) věcí je zřejmé, že již z kvantitativního hlediska podaná ústavní stížnost hranici bagatelnosti překračuje. Proto tedy není namístě ústavní stížnost odmítnout toliko z důvodu výše předmětu řízení (ve smyslu maximy de minimis non curat praetor).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výkladem ustanovení § 44b odst. 4 in fine exekučního řádu, přijatým obecnými soudy. Uvedený výklad považuje stěžovatel za extrémně svévolný, porušující princip právní jistoty a ve svém důsledku mající citelný dopad do jeho majetkových práv. Ústavní soud se však s těmito tvrzeními stěžovatele neztotožnil.
Ústavní soud nemůže akceptovat stěžovatelovo tvrzení, že ústavně konformní výklad § 44b odst. 4 in fine exekučního řádu zahrnuje jeho nárok na odměnu exekutora v minimální výši 3 000 Kč a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakovaně zdůrazňuje, že ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 3195/14 Ústavní soud shledal ústavně konformním výklad, dle kterého při změně exekutora náleží soudnímu exekutorovi, jenž exekuci dosud vedl, odměna ve výši 3 000 Kč (zvýšená o DPH). Stěžovatel v této souvislosti cituje z jemu příznivých závěrů označeného usnesení, nicméně přehlíží již tu (po citovaném odstavci následující) pasáž, ve které Ústavní soud (v bodu 12. odůvodnění) zdůraznil, že "řešení přijaté okresním soudem v napadených rozhodnutích nelze považovat za protiústavní, stejně jako by ústavnímu pořádku nemusela odporovat ani odlišná řešení podobné situace, která naznačují stěžovatelka a soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola ve svých podáních. Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho přezkum se nezaměřuje na soulad napadených rozhodnutí s relevantními podústavními předpisy, ale toliko na jejich soulad s ústavním pořádkem České republiky." Ústavní soud tedy ve stěžovatelem citovaném usnesení sice neshledal ústavně nesouladným rozhodnutí, dle kterého má dosavadnímu exekutorovi (v projednávané věci stěžovateli) oprávněná zaplatit odměnu ve výši 3 630 Kč, současně však konstatoval, že by (patrně) nevykazoval ústavní deficity ani výklad, dle kterého by tomuto exekutorovi (stěžovateli) náležel nárok pouze na náhradu doložených nákladů, které jsou v usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 17 Co 379/2015 - posléze publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu - označeny jako "zvláštní náklady".
Již z tohoto důvodu nemá Ústavní soud v projednávané věci (bez dalšího) v rámci ústavněprávního přezkumu žádný prostor k případné revizi právního závěru obecných soudů (nadto publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu) o tom, že náklady exekuce vzniklé v souvislosti se změnou soudního exekutora, které hradí oprávněný podle § 44b odst. 5 exekučního řádu, v rozhodném znění, jsou jen skutečně vynaložené náklady exekutora související se samotným provedením změny soudního exekutora, nikoli odměna exekutora ani paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem.
Stěžovatel se dále dovolává ustanovení § 44b odst. 4 věty druhé exekučního řádu, podle něhož má exekutor, který exekuci dosud vedl, nárok na odměnu ve výši, jež by mu byla přiznána v případě zastavení exekuce. K tomu Ústavní soud pouze připomíná, že v případě, kdy je exekuce zastavována ve stadiu, kdy soudní exekutor (dosud) žádnou finanční částku nevymohl, je základem pro určení jeho odměny částka nulová, přičemž je rovněž namístě vyčíslit náhradu hotových výdajů nikoliv paušální částkou, ale pouze na základě prokazatelných výdajů, které soudnímu exekutorovi skutečně vznikly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09).
Ústavní soud proto nemohl přitakat ani tvrzení stěžovatele, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho legitimní očekávání, že mu (bude-li souhlasit se změnou exekutora) bude poskytnuta náhrada, včetně odměny, ve výši odpovídající náhradě při zastavení exekuce. Za stejných okolností by mu totiž v případě zastavení exekuce měla být přiznána pouze náhrada prokázaných hotových výdajů.
Co se týče odkazu stěžovatele na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 Co 208/2007, je třeba uvést, že skutkové okolnosti ve věci sp. zn. 7 Co 208/2007 se od skutkového stavu projednávaných věcí odlišují. Zatímco stěžovatel převzal exekuční řízení po svém předchůdci, a v předmětných řízeních žádnou exekuci fakticky neprováděl (alespoň nic takového z jeho argumentace neplyne), soudní exekutor v odkazované věci vedl exekuci po dobu zhruba tří let, během kterých vymohl nezanedbatelnou finanční částku.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud právní závěr obecných soudů, dle něhož má stěžovatel nárok na náhradu pouze prokázaných (doložených) nákladů souvisejících se změnou soudního exekutora, neshledal jako ústavně nekonformní. Na tomto jeho závěru ničeho nemění ani skutečnost, že ve svém dřívějším usnesení sp. zn. I. US 3195/14 (nikoliv nálezu) v rámci ústavněprávního přezkumu akcentoval opačný právní názor.
Ústavnímu soudu nepřísluší, aby v situaci, kdy obecné soudy v různých řízeních dospějí k odlišným interpretacím aplikované právní normy (a současně za předpokladu, že oba zvolené výklady obstojí v textu ústavnosti), rozhodoval anebo alespoň naznačoval jako konečný arbitr, který z ústavněprávně přijatelných výkladů je správný či "správnější".
Ústavní soud proto uzavírá, že v projednávané věci nezjistil stěžovatelem tvrzené porušení jeho základních práv a svobod. Protože nebyl dán prostor pro jeho případný kasační zásah, nezbylo, než návrh stěžovatele podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu