36. Ústavní soud nemá takovému postupu co vytknout, neboť délka řízení nebyla nepřiměřená, výměry trestů nebyly zjevně excesivní a obecné soudy své výroky o trestu dostatečně zdůvodnily a Ústavnímu soudu se tak neotevřel prostor do výroku o trestu jakkoliv zasahovat [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119), usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1928/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2708/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2996/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1429/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 176/06, a mnohá další].
37. K námitce ad 2) se vyjádřil odvolací soud na s. 58 a 59 svého napadeného rozhodnutí. Odvolací soud neshledal v přístupu soudu nalézacího ke stěžovatelům žádných vad, neboť nalézací soud si byl vědom toho, že trestní řízení ve věci zapojení stěžovatelů do aktivit společnosti Finanční dům GOLD, spol. s r. o. neskončilo a nevyvozoval z něj žádné závěry o jejich vině v tomto paralelně běžícím trestním řízení, toliko se zabýval povahou a podobou tohoto zapojení a činnosti stěžovatelů. Měl přitom za to, že pokud nalézací soud na s. 135 svého napadeného rozsudku při odůvodnění výroku o trestu vyšel z toho, že stěžovatel 1) má sklony k páchání trestné činnosti podvodného charakteru, nevycházel z paralelně probíhajícího trestního řízení, ale z předchozí trestní minulosti stěžovatele.
38. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem, že nalézací soud vinu stěžovatelů v souvislosti s paralelním trestním řízením nepředjímal. Na s. 132 svého napadeného rozsudku, kde odůvodňuje své závěry k osobnosti stěžovatelů, totiž uvádí, že se této trestné činnosti měli dopustit. Tím dává nalézací soud najevo, že si je vědom toho, že tento skutek jim nebyl prokázán. Pokračoval-li pak na s. 133 nalézací soud tím, že obdobné podnikatelské aktivity, jaké provozovali stěžovatelé v rámci podnikatelské činnosti společnosti TEMPL METAL s. r. o., provozovali i předtím v rámci podnikatelské činnosti společnosti Finanční dům GOLD, spol. s r. o., nedovozoval tím nikterak jejich vinu. Bylo plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, vzal-li nalézací soud v úvahu předchozí činnost stěžovatelů. K této uvedl, že se stěžovatelé dopouštěli obdobného jednání, když za společnost, která byla dlouhodobě insolventní, vstupovali do dalších závazků. Ústavní soud si je vědom toho, že takováto formulace je na hraně zásahu do presumpce neviny, nicméně nalézací soud tím nikterak vinu stěžovatelů v paralelně vedené věci nepředjal. Povahu činnosti stěžovatelů v rámci předchozích podnikatelských aktivit totiž nalézací soud je oprávněn zjišťovat, pokud ji právně nekvalifikuje jakožto trestný čin. Toto však nalézací soud neučinil.
39. Ústavní soud rovněž souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nalézací soud vyšel oprávněně ze sklonů stěžovatele 1) páchat podvodnou trestnou činnost v rámci úvah o uložení trestu. Ačkoliv se oba stěžovatelé ohledně svých předchozích odsouzení osvědčili, a tato tak byla zahlazena, neznamená to, že by zákaz přihlédnutí k předchozím odsouzením byl absolutní. Nesmělo k nim být přihlédnuto v tom smyslu, že by na stěžovatele bylo nahlíženo jakožto na pachatele konkrétní předchozí trestné činnosti, nicméně bylo možno přihlédnout k obecným sklonům k páchání trestné činnosti [srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 1974, sp. zn. Tpjf 28/73 (R 10/1974), či nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Taková okolnost má jistě menší význam, neboť bere-li ji soud do úvahy, musí přitom přihlédnout k tomu, že jde o již zahlazená odsouzení [nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31)]. To ovšem soud nalézací v nynějším případě akcentoval tím, že celkově bylo potrestání obou stěžovatelů v rámci příslušných trestních sazeb velmi mírné (viz sub 36.).
40. Stejný závěr traktuje Ústavní soud ohledně námitky podjatosti soudkyně. K ní odvolací soud na s. 59 svého napadeného rozsudku uvedl, že přezkoumal všechny údajně kompromitující výroky předsedkyně senátu nalézacího soudu, nicméně neshledal v nich podtext, který jim přisuzují stěžovatelé. Odvolací soud dospěl naopak k závěru, že řízení bylo vedeno standardním způsobem. Poukázal rovněž na to, že stěžovatelé po celou dobu hlavního líčení nikdy námitku podjatosti ve vztahu k předsedkyni senátu nevznesli. To netvrdí ani sami stěžovatelé. Ústavní soud se s tímto odůvodněním odvolacího soudu spokojuje, neboť toto nevybočuje z mezí vytyčených výše sub 30.
41. Ostatně ani formulace výroků, jež jsou podle stěžovatelů problematické, nesvědčí o apriorní předpojatosti předsedkyně senátu nalézacího soudu. Byť se jedná o výroky nepatřičné, svědčí spíše o vcelku pochopitelné snaze předsedkyně senátu průběh řízení s enormně rozsáhlým dokazováním, jakož i počtem poškozených urychlit, což však samo o sobě ještě neznamená, že by byla o vině stěžovatelů rozhodnuta již v průběhu řízení. Obdobný závěr Ústavní soud učinil ve vztahu k údajnému jednostrannému dokazování. S odkazem na výše uvedené mantinely dokazování a odůvodnění soudních rozhodnutí Ústavní soud uzavírá, že tyto v nynějším případě nebyly nalézacím soudem překročeny, a tedy subjektivní hodnocení stěžovatelů o tom, jaké důkazy byly nadbytečné a jaké kruciální, nelze považovat za indicii podjatosti předsedkyně senátu nalézacího soudu. Stěžovatelé pak žádné další konkrétní okolnosti či výroky, z nichž by toto bylo možno dovodit, neuvádí.
42. Ani námitky ad 3) a 4) Ústavní soud nepřesvědčily. Problematice zákonnosti domovní prohlídky se věnoval nalézací soud na s. 130 svého napadeného rozsudku a odvolací soud na s. 60nn svého napadeného rozsudku. Argumentaci obou těchto soudů považuje Ústavní soud za dostatečnou, věcnou a legitimní. Odvolací soud připustil, že předmětný příkaz k domovní prohlídce, jakož i protokol o ní, byly formálně vadné, neboť neobsahovaly klauzuli o neodkladnosti a neopakovatelnosti ani její odůvodnění. S oporou o závěry usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013 (Rt 13/2014) však dovodil neodkladnost a neopakovatelnost tohoto úkonu z materiálního hlediska, což dle jeho názoru vyplynulo zejména z odůvodnění návrhu na vydání předmětného příkazu.
43. Tento závěr je správný. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil význam označení a odůvodnění určitého úkonu jakožto neodkladného a neopakovatelného, připustil však, že není nutno striktně formalisticky trvat na tom, aby toto odůvodnění expresis verbis bylo obsaženo v samotném příkazu či protokolu o provedení úkonu. Postačuje, že se orgány činné v trestním řízení v rámci tzv. trojstupňové kontroly (policejní orgán-státní zástupce-soud) neodkladností a neopakovatelností tohoto úkonu zabývaly a toto lze z jejich postupu dovodit [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821), nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263), nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 474/07 (N 151/46 SbNU 505), nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1780/07 (N 147/50 SbNU 297), a zejména nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351)].
44. Zhojení formálních vad, spočívajících v opomenutí označení úkonu jakožto neodkladného a neopakovatelného, v dalším průběhu řízení zdůvodněním, z jakého důvodu se ve skutečnosti o neodkladný a neopakovatelný úkon jednalo, ostatně připouští i sami stěžovatelé a jimi uvedené usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 47/2011. V nynějším případě státní zástupce ve svém návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce odůvodnil, proč se jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon a k námitce stěžovatelů toto bylo přezkoumáváno přinejmenším i v rámci odvolacího řízení. Formální pochybení soudu, který předmětný příkaz vydal, a policejního orgánu, který domovní prohlídku provedl, nezmínily-li tyto výslovně její neodkladnost a neopakovatelnost v příkazu a v protokolu, se zde tedy samo o sobě práv stěžovatelů dotýkat nemůže.
45. Stěžovatelé však namítali, že předmětná domovní prohlídka nesplňovala podmínky neodkladnosti a neopakovatelnosti ani z materiálního hlediska. Ve svých ústavních stížnostech tak stěžovatelé polemizovali s důvody, které stran neodkladnosti a neopakovatelnosti státní zástupce v návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce uvedl, zejména s tím, že tento vycházel z mylného předpokladu, že stěžovatelé nebudou spolupracovat, ačkoliv opak byl pravdou, a s tím, že tuto jejich předpokládanou neochotu měl vyvodit ze skutečnosti, že takto nespolupracovali již v jiném trestním řízení. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat samotnou existenci důvodů pro nařízení domovní prohlídky jakožto neodkladného a neopakovatelného úkonu, nýbrž toliko jejich odůvodnění a je-li toto řádné, nemá možnost do předcházejícího postupu řízení nikterak zasahovat ani revidovat jeho výsledky. K tomu přiměřeně srov. výše uvedené sub 27. a 30.
46. Z těchto hledisek ústavní konformity na odůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci předmětný příkaz v kontextu odůvodnění návrhu na jeho vydání obstojí. Vyhodnotil-li státní zástupce z předchozího postupu stěžovatelů v jiné trestní věci, že je namístě obava, že účetnictví a jiný důkazní materiál nevydají dobrovolně, nejde o porušení presumpce neviny ani žádného ze základních práv a svobod stěžovatelů. Státní zástupce totiž nepředjímá výsledek odkazované jiné trestní věci, pouze hodnotí ryze procesní postup stěžovatelů v ní. Za daných okolností navíc rozhodoval v situaci nejistoty, kdy na jedné straně vážil práva a svobody stěžovatelů, na druhé straně veřejný zájem na dosažení účelu trestního řízení, pro něž mohl být důkazní materiál, nalézající se v nemovitosti na adrese X1, zcela zásadní. Jelikož se v daném objektu mohly nacházet velmi zásadní usvědčující důkazy, byla obava, že je stěžovatelé nebudou chtít vydat či že je dokonce budou chtít zničit či skrýt zcela na místě.
47. Stěžovatelé dále ve vztahu k domovní prohlídce namítali, že předmětná nemovitost pouze z části sloužila k bydlení, z části však sloužila k podnikání, přičemž tyto prostory byly dostatečně zřetelně odděleny, a tedy ve vztahu k podnikatelským prostorám nebyl příkaz k domovní prohlídce účinný, neboť měl být vydán příkaz k prohlídce nebytových prostor. S touto námitkou se vyrovnal nalézací soud tak, že předmětný příkaz se vztahoval na celou předmětnou nemovitost a vzhledem k tehdejší procesní úpravě soudní příkaz poskytoval vyšší standard ochrany.
48. Ústavní soud se s tímto odůvodněním ztotožňuje. Za stěžejní považuje skutečnost, že příslušný příkaz k domovní prohlídce pokrýval celý předmětný objekt, tedy nebyl omezen pouze na prostory určené k bydlení. Námitka, že místnosti sloužící k bydlení v něm byly zřetelně odděleny od kancelářských prostor, proto není důvodná, a to ani formálně, ani z podstaty věci. Stavebně-technické oddělení určitých prostor totiž neznamená ještě i oddělení funkční. Naopak předpoklad, že bydlí-li někdo v určitém objektu, kde zároveň i podniká, bude se funkční využití určitých prostor k oběma těmto účelům prolínat (např. že i v obývacím pokoji se může nacházet obchodní korespondence, kterou si tam z různých důvodů dotyčná osoba donesla z kanceláře, že přenosná výpočetní technika je přenášena mezi kanceláří a bytovými prostorami, protože je využívána k soukromým i obchodním účelům, atd.), je rozumný.
49. Tato myšlenka představuje přitom samotné jádro stěžovatelem odkazovaných judikátů sp. zn. Pl. ÚS 3/09 a sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10. V prvém z nich Ústavní soud shledal protiústavnost dřívější úpravy prohlídek nebytových prostor, neboť příkazy k jejich provedení mohl vydávat v přípravném řízení státní zástupce, tedy nikoliv pouze soud, jako je tomu nyní. Ústavní soud v tomto nálezu právě s přihlédnutím k tomu, že se v současnosti stírá rozdíl mezi profesní a osobní sférou jednotlivce, tedy že se tyto sféry prolínají, dospěl k závěru, že je třeba sjednotit standard ochrany obou těchto sfér při provádění prohlídek v rámci trestního řízení na vyšší úrovni, zajišťované soudní kontrolou. Postup orgánů činných v trestním řízení v nyní projednávaném případě je s tímto závěrem v plném souladu.
50. Poukazovali-li stěžovatelé na skutečnost, že předmětná domovní prohlídka byla provedena jinde, než kde se nachází oficiální sídlo společnosti TEMPL METAL s.r.o., i jinde, než kam směřovaly indicie o možné lokaci účetních dokumentů, zjištěné od předzvědných osob, pak Ústavní soud neshledává v tomto postupu ničeho protiprávního, natož protiústavního. Je otázkou taktiky vedení trestního řízení kde, kdy a v jakých prostorech orgány činné v trestním řízení prohlídku bytových či nebytových prostor provedou za předpokladu, že soud návrhům na vydání příkazů k těmto prohlídkám vyhoví.
51. K námitce stěžovatelů ad 5) Ústavní soud předně odkazuje k výše sub 26. až 31. uvedeným východiskům pro přezkum výsledků dokazování a odůvodnění rozhodnutí soudů obecných soudem Ústavním. Jelikož Ústavní soud neshledal protiprávnost předmětné domovní prohlídky, námitka stěžovatelů, že soudní znalci při zpracování znaleckého posudku vycházeli právě z materiálů získaných při této prohlídce, pozbývá významu. S tvrzením o údajné nekompletnosti, nesprávnosti a neodůvodněnosti znaleckého posudku se nalézací soud vypořádal na s. 131 svého napadeného rozsudku tak, že soudní znalci měli k dispozici kompletní účetnictví, z něhož si však vybrali pouze relevantní podklady, tedy není pravdou, že by soudní znalci zpracovávali svůj posudek toliko na základě selektivních podkladů, které jim předložil policejní orgán.
52. Odvolací soud se pak s touto argumentací ztotožnil na s. 61 až 63 svého napadeného rozsudku a tuto dále doplnil o závěr, že oba slyšení znalci prof. Hóthová i Ing. Urbaniec při svých výsleších v hlavním líčení potvrdili, že si jsou vědomi relativnosti svých závěrů v závislosti na výchozích podkladech, přičemž však Ing. Urbaniec potvrdil, že měl přístup ke všem zajištěným materiálům tak, jak byly postupně katalogizovány policejním orgánem, a že měl možnost vybrat si všechny, které pro zpracování znaleckého posudku považoval za relevantní, včetně kriminalistické expertizy obsahu počítače, zajištěného při domovní prohlídce. I z hlediska formálního shledal odvolací soud předmětný znalecký posudek vyhovujícím. Odvolací soud považoval rovněž za zcela zásadní, že oba znalci potvrdili své závěry i v hlavním líčení, že měli k dispozici dostatečné podklady a že dodali, že předložení dalších podkladů by na jejich závěrech ničeho nezměnilo.
53. Ústavní soud k tomu podotýká, že ve světle tohoto sdělení je nutno vnímat i stěžovateli namítaný údajný rozpor mezi vyjádřením Ing. Urbaniece a prof. Hóthové, kdy, podle stěžovatelů, dle prof. Hóthové neměli soudní znalci možnost vycházet ze všech materiálů, dle Ing. Urbaniece pak tomuto policejní orgán všechny tyto materiály zpřístupnil. Jde o rozpor toliko zdánlivý, neboť je zřejmé, že prof. Hóthová netvrdila, že by využití všech materiálů bránila faktická absolutní nemožnost, nýbrž toliko nemožnost časová a ekonomická. V tomto kontextu Ústavní soud nepovažuje za nijak problematické, že soudní znalci nevycházeli naprosto ze všech zjištěných účetních a dalších materiálů. Stejně Ústavní soud resumoval i k údajnému rozporu mezi vytýkanou nekooperací stěžovatelů a neochotou soudních znalců s nimi komunikovat napřímo. Jednak totiž stěžovatelé ve své stížnosti netvrdili, jak by tato komunikace změnila výsledky znaleckého dokazování, jednak ani netvrdí, že by se o ni pokusili např. prostřednictvím policejního orgánu. Stěžovatelé rovněž nepředložili vlastní znalecký posudek. Jakkoliv stěžovatele nelze jakkoliv nutit k aktivnímu výkonu svých obhajovacích práv, nelze na druhou stranu vyvodit žádné důsledky z jejich toliko obecně formulované námitky, že jim byl určitý postup znemožněn, jestliže se o tento ani nepokusili. To platí o to více, že soudní znalci v hlavním líčení oba prohlásili, že ani dodání dalších doplňujících podkladů by na jejich závěrech ničeho nezměnilo.
54. K námitkám ad 6) Ústavní soud rovněž odkazuje na východiska, uvedená sub 26. až 31. Ústavní soud nezjistil žádné zřejmé pochybení, které by zakládalo vadu tzv. opomenutého důkazu v kterékoliv jeho modalitě. Nalézací soud se s důkazními návrhy obžaloby a důvody jejich odmítnutí vypořádal na s. 131nn svého napadeného rozsudku, kterýžto postup aproboval odvolací soud na s. 56nn svého napadeného rozsudku. Ústavní soud zde částečně přitakává stěžovatelům, neboť je pravdou, že odůvodnění zamítnutí dalších důkazních návrhů nalézacím soudem bylo velmi stručné. Nelze však uzavřít, že by vytvářelo situaci tzv. opomenutého důkazu. Jak Ústavní soud vyložil, soudy mají povinnost svá rozhodnutí odůvodnit v rozsahu, který je přímo úměrný významu navrhovaného důkazu, který ovšem posuzuje soud, nikoliv strany řízení, a to nikoliv zcela objektivně, neboť to není reálně nikdy možné, ale objektivizovaně, tj. na základě objektivních kritérií.
55. Nalézací soud zamítl všechny další důkazní návrhy pro nadbytečnost, neboť měl za to, že skutkový stav již bezpečně zjistil tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti. Byť ve vztahu k některým důkazním návrhům nalézací soud uvedl pouze stručné odůvodnění: "Z výše uvedených důvodů proto byly i další návrhy na doplnění dokazování jako nadbytečné zamítnuty," je zjevné, že v předmětné pasáži svého napadeného rozsudku nalézací soud u výslovně jmenovaných důkazních návrhů vždy uváděl důvody jejich nadbytečnosti, a tedy že toto stručné odůvodnění se vztahovalo i na všechny ostatní důkazní návrhy.
56. Složitost a rozsáhlost věci nejsou a nemohou být faktory, které by snižovaly nároky na dodržení garancí spravedlivého procesu, zejména v intencích čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Přesto těmto faktorům nelze upřít význam ohledně detailnosti odůvodnění každé jednotlivé námitky, která byla v průběhu řízení vznesena. To je dáno tím, že inherentní součástí práva na spravedlivý proces je i rychlost řízení, výslovně za ni považovaná čl. 38 odst. 2 Listiny. Zejména v řízeních takového rozsahu a složitosti, jaké probíhalo v nynější věci, je proto soud postaven před obzvlášť náročnou úlohu integrovat v řízení záruky práva na obhajobu v materiálním i formálním slova smyslu, těch záruk práva na spravedlivý proces, které se bezprostředně týkají možnosti obviněného potenciálně efektivně ovlivňovat řízení ve svůj prospěch (např. poučovací povinnost, řádné odůvodnění rozhodnutí atd.), práv poškozených a požadavků na rychlost a hospodárnost řízení. Požadavky na kvalitu odůvodnění zde tedy musí vhodně vyvažovat potřebu dosáhnout rozhodnutí v rozumném čase při zachování náležité úrovně ochrany práv všech stran řízení, nadaných veřejnými subjektivními právy, tedy v trestním řízení zejména obviněného, poškozeného a případně i zúčastněnou osobu.
57. Výše uvedený postulát o přímé úměře významu každé námitky a rozsahu vypořádání se s ní je zde tedy obzvláště aktuální. Konečným měřítkem zde bude, stejně jako v ostatních případech, spravedlivost a férovost řízení jakožto celku [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14 (N 43/76 SbNU 591), nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3206/08 (N 99/53 SbNU 251), nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2956/07 (N 54/52 SbNU 539), usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1537/07 (U 7/50 SbNU 435), nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 796/08 (N 116/49 SbNU 645), či nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 528/06 (N 159/47 SbNU 75)]. Ústavní soud podotýká, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá celkem podrobně, z čeho a jak zjistil skutkový stav, z něhož vycházel, i to, že se námitkami obhajoby zabýval. Jestliže za těchto okolností odůvodnění zamítnutí jednotlivých důkazních návrhů obhajoby, jichž v průběhu řízení bylo mnoho, pokulhává, není tento nedostatek takové intenzity, aby dosahoval porušení základních práv a svobod stěžovatelů.
58. Je přitom patrné, že nalézací soud utvářel svá skutková zjištění na základě pečlivého hodnocení důkazů, o čemž svědčí např. skutečnost, že stěžovatel 1) byl soudem zproštěn obžaloby pro skutek, týkající se údajného podvodu ke škodě R. M., a to z důvodu, že nájemní smlouvu mezi ním, jakožto pronajímatelem, a společností TEMPL METAL s.r.o., jakožto nájemcem, stěžovatel 1) za společnost TEMPL METAL s.r.o. plnil a neuhrazeny zůstaly pouze dodatečně vystavené faktury, k čemuž navíc došlo až v době, kdy proti stěžovateli 1) bylo vedeno trestní řízení, takže mu objektivně bylo znemožněno situaci řešit. Prima vista se tento skutek neliší od ostatních skutků, kladených stěžovatelům za vinu, a tedy nalézací soud by, nevěnoval-li by objasnění věci v neprospěch i ve prospěch stěžovatelů patřičnou pozornost tak, jak stěžovatelé tvrdí, patrně automaticky stěžovatele 1) uznal vinným i tímto skutkem. To, že se tak nestalo, tedy svědčí o důkladném postupu soudu prvého stupně, který nepřistupoval k jednotlivým skutkům paušálně a nevycházel jednostranně jen z výpovědí poškozených, jak tvrdí stěžovatelé, ale zabýval se všemi skutky v souladu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností ve prospěch i v neprospěch.
59. To lze obdobně vztáhnout i na námitku ad 7). Je pravdou, že nalézací ani odvolací soud na písemné vyjádření obhajoby výslovně nereagovaly. Nalézací soud ovšem nemá povinnost reagovat jednotlivě na každé zaslané procesní vyjádření kterékoliv strany řízení, jeho povinností je pouze vypořádat se v odůvodnění rozsudku s obhajobou. Pokud tato obhajoba spočívá v polemice se skutkovými závěry soudu, lze za dostatečné vypořádání se s takovou obhajobou považovat i řádné odůvodnění skutkových závěrů nalézacího soudu, je-li z něj patrné, proč učinil právě takový závěr. To nalézací soud učinil na s. 42 až 130 svého napadeného rozsudku, kde k celé trestné činnosti kladené stěžovatelům za vinu obecně, jakož i k jednotlivým skutkům zvláště velmi podrobně tento soud své konkrétní skutkové závěry zdůvodňuje. Skutečnost, že se nevyjadřuje podrobně ke každému konkurujícímu skutkovému tvrzení stěžovatelů, tedy nemůže ve světle výše sub 26. až 31. zmíněných požadavků na odůvodnění založit porušení žádného základního práva ani svobody stěžovatelů.
60. Takové porušení pak nebylo dáno ani v postupu odvolacího soudu, jestliže se dle stěžovatelů nezabýval jejich konkurujícími skutkovými tvrzeními v podrobném třísetstránkovém odůvodnění jejich odvolání. Stěžovatelé však opomíjí argumentaci odvolacího soudu na s. 57 jeho napadeného rozsudku o omezenosti přehodnocování závěrů soudu prvého stupně v řízení o odvolání, jestliže se soud prvého stupně držel všech zásad dokazování, včetně hodnocení důkazů. Jestliže stěžovatelé v odvolání předložili alternativní verzi průběhu rozhodných událostí, avšak odvolací soud dospěl k závěru, že nalézací soud postupoval při zjišťování skutkového stavu správně, pak ani on neměl povinnost se detailně vypořádat s každým jednotlivým konkurujícím skutkovým tvrzením stěžovatelů, neboť pak by se z něj de facto stal druhý nalézací soud, což by bylo v rozporu s vertikální dělbou soudcovské moci v řízení o opravných prostředcích.
61. I ohledně námitek ad 8) a 9) je třeba odkázat na již mnohokrát referovaná výše nastíněná východiska přezkumu skutkových zjištění a hodnocení důkazů Ústavním soudem. Stěžovatelé se ještě v ústavní stížnosti snaží domoci revize skutkových zjištění, týkajících se znaku výše škody, a týkající se jejich subjektivní stránky. V postupu obecných soudů, zejména v odůvodnění těchto skutkových zjištění, však Ústavní soud nenalezl nedostatku. Výši škody zdůvodnil nalézací soud u každého dílčího skutku zvlášť, k subjektivní stránce se vymezil na s. 134nn svého napadeného rozsudku. Okolnosti, relevantní pro vznik škody, jsou otázkou skutkovou, do níž má Ústavní soud možnost ingerovat toliko za výše již mnohokráte zmíněných okolností.
62. Nalézací soud zdůvodnil zjištěnou výši škody u každého jednotlivého skutku zvlášť, odvolací soud pak toto zdůvodnění přezkoumal na s. 63 až 65 svého napadeného rozsudku s tím výsledkem, že se s ním ztotožnil. Stejně tak učinil i Nejvyšší soud na s. 10 svého napadeného usnesení. Ústavní soud má za to, že všechny tři obecné soudy dostatečně přesvědčivě vyvrátily námitky stěžovatelů, že se nalézací soud dopustil zásadních pochybení při určování výše škody, kdy tuto určil nekriticky podle toho, s čím se poškození přihlásili k trestnímu řízení. Jak shrnuje trefně odvolací soud, soud nalézací přitom však vycházel z celé další řady důkazů a rozlišoval i škodu jakožto znak skutkové podstaty trestného činu a škodu pro účely adhezního řízení, kdy pro tento účel přihlížel i k následným platbám. Tomuto postupu nemá Ústavní soud co vytknout.
63. Při závěru o subjektivní stránce vyšel nalézací soud, zjednodušeně řečeno, z toho, že stěžovatelům musela být špatná ekonomická situace společnosti TEMPL METAL s.r.o. známa, že tuto společnost převzali poté, co byli obdobným způsobem neúspěšní při své předchozí obchodně-korporátní činnosti, a že přesto vstupovali do závazkových vztahů, u nichž dopředu věděli, že povinnosti, které v jejich rámci společnosti TEMPL METAL s.r.o. vznikaly, nebude tato schopna plnit. I odvolací soud se s tímto zdůvodněním ztotožnil a rozvinul je na s. 68-69 svého napadeného rozsudku. Ústavní soud konstatuje, že toto zdůvodnění nikterak nevybočuje ze shora vymezených požadavků na ústavní konformitu, s čímž se ostatně ztotožnil i Nejvyšší soud na s. 9 svého napadeného usnesení.
64. Ani námitku ad 10) nemohl shledat Ústavní soud jako důvodnou. V dané věci nepřichází v úvahu ani jedno z možných využití ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku tak, jak je vyložilo stanovisko Trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (R 26/2013). To v zásadě umožňuje tři možné způsoby nakládání s tímto ustanovením. Za prvé, jedná se o maximu, jíž by měl využívat zákonodárce a kriminalizovat pouze taková jednání, která jsou materiálně společensky škodlivá natolik, že jejich korekce je možno dosáhnout toliko uplatněním trestní represe jakožto nejzazšího prostředku. Ústavní konformita úpravy trestného činu podvodu dle ustanovení § 209 odst. 1, 5 trestního zákoníku ani dle ustanovení § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, však nebyla předmětem řízení před Ústavním soudem.
65. Za druhé, jedná se o interpretační korektiv. V daném případě zde však nejsou žádné okolnosti, které by byly otevřeny k interpretaci ve smyslu tohoto ustanovení. Úmysl, výše škody a způsob jejího stanovení, jakožto relevantní znaky skutkových podstat trestného činu podvodu podle obou relevantních právních úprav, jsou definovány příslušnými zákony (§ 15, § 138 a § 137 trestního zákoníku, § 4, § 89 odst. 11 a § 89 odst. 12 trestního zákona) a vzhledem k okolnostem případu nevyvstává z hlediska interpretačního žádný problém.
66. Za třetí, ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku je možno v některých případech aplikovat přímo. Ani pro to však nejsou v nyní projednávaném případě podmínky, neboť v kontextu shora odkazovaného stanoviska by toto připadalo v úvahu jen tehdy, jestliže by předmětné skutky neodpovídaly z hlediska spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Nyní projednávaný případ však lze z hlediska skutkové podstaty trestného činu podvodu v podnikatelské sféře označit za typický, neboť případy, kdy pachatelé tohoto trestného činu vstupují do závazkových vztahů a vyžadují po druhé smluvní straně plnění, ač již od počátku ví, že protiplnění nebudou schopni či ochotni poskytnout, jsou velmi běžné. Nepřichází tedy v úvahu ani jeden způsob aplikace ustanovení § 12 odst. 1 trestního zákoníku.
67. Shora uvedené skutečnosti pak jednoznačně vylučují i opodstatněnost námitky ad 11). Jelikož ve věci stěžovatelů nebylo porušeno právo na spravedlivý proces, po hmotně-právní stránce byla věc posouzena správně a nebyl naplněn ani jiný dovolací důvod z katalogu ustanovení § 265b trestního řádu, postupoval Nejvyšší soud správně, když dovolání stěžovatelů odmítl jako podané z jiného než zákonem předepsaného důvodu. Dlužno podotknout, že přesto se Nejvyšší soud zabýval, byť okrajově, alespoň těmi námitkami stěžovatelů, které rozporovaly ty skutkové závěry, které se týkaly znaků příslušných skutkových podstat (určení výše škody, subjektivní stránka atd.).
V. Závěr
68. Trestní řízení vedené proti stěžovatelům nevykazovalo žádné ústavní deficity ani po stránce skutkové, ani po stránce hmotně-právní, ani po stránce procesní. Práva stěžovatelů na spravedlivý proces a na obhajobu byla dodržena a celkově lze dané trestní řízení hodnotit jako spravedlivé, ač v něm došlo k některým dílčím pochybením. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že oba návrhy jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda IV. senátu Ústavního soudu