43. Běžné vztahy mezi rodiči a dětmi zastávají mezi společenskými vztahy tak mimořádné místo, že v některých aspektech ani nemají obdoby. Právo tuto skutečnost přitom reflektuje, ostatně jedná se i o jednu ze základních zásad soukromého práva vyjádřenou v ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Tato zásada se pak projevuje v mnoha dalších konkrétních ustanoveních tím, že vztahům mezi rodiči a dětmi poskytuje zvýšenou ochranu a možnost plného rozvinutí. Jedná se zejména o instituty vyplývající z rodičovské odpovědnosti dle ustanovení § 858 a 865 až 905 občanského zákoníku a celou řadu dalších konkrétních práv a povinností, např. podle § 855, § 857 odst. 2, § 910 ve spojení s § 915, § 98 odst. 1, § 92 odst. 2, § 236 odst. 2 věty druhé, § 802, 860, § 1636 odst. 1, § 1668 odst. 1, § 2959, § 2831 odst. 2 aj. občanského zákoníku. Řada uvedených ustanovení sice přiznává určité mimořádné postavení i jiným subjektům, např. manželům, nicméně v případě zesnulého nezletilého, který zemřel jako novorozenec, byli jeho rodiče v zásadě těmi jedinými, u nichž by tato ustanovení mohla mít, byť hypotetický, význam.
44. Jinými slovy, koncepce právního postavení rodičů ve vztahu k jejich nezletilým dětem je vybudována na komplexu vzájemně neoddělitelných práv a povinností, spočívajících ve výchově, výživě, podpoře a ochraně nezletilých dětí. Tato se nevyčerpává faktickými projevy, ale spočívá i v ochraně právní. Je pravda, že i tato se zpravidla děje pouze inter vivos, nicméně i po takovém úmrtí některá práva rodičů trvají, některá vznikají nově, např. právo k uplatňování postmortální ochrany osobnosti zesnulého nezletilého dle ustanovení § 82 odst. 2 občanského zákoníku, v každém případě pak trvá zvláštní právní ochrana vztahu mezi rodiči a zesnulým nezletilcem. Rodiče totiž budou zpravidla tím jediným, kdo po jeho smrti bude mít vůli a zájem učinit všechny kroky k tomu, aby bylo odhaleno případné zavinění jeho smrti třetí osobou, resp. aby okolnosti jeho smrti byly řádně vyšetřeny. Nelze opomenout ani to, že úmrtí nezletilého potomka představuje patrně jeden z nejvíce traumatizujících prožitků, jaký se rodičům v běžných současných podmínkách může přihodit, a tedy za splnění patřičných zákonných předpokladů se z právního hlediska může jednat o velmi citelnou nemajetkovou újmu.
45. Právo na právní ochranu dítěte jeho rodiči je pak poměrně značného významu i z pohledu mezinárodního práva veřejného. Za jeden z projevů je třeba považovat čl. 24 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech stanovující, že "každé dítě má bez jakékoli diskriminace podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, národnostního nebo sociálního původu, majetku nebo rodu právo na takovou ochranu, která mu přísluší s ohledem na jeho postavení nezletilce, ze strany jeho rodiny, společnosti a státu." Pořadí, v němž jsou uvedeny entity odpovědné za ochranu dítěte, je přitom nutno vnímat jako hierarchické, neboť primárně tato odpovědnost leží na rodině (k tomu srov. obecný komentář Výboru pro lidská práva Organizace spojených národů č. 17 k čl. 24 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, bod 6). V souladu s tím je i úprava Úmluvy o právech dítěte, zejména její čl. 5 a 18 ve vzájemném spojení.
46. Ustanovení čl. 5 Úmluvy o právech dítěte zní: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují respektovat odpovědnost, práva a povinnosti rodičů nebo, v odpovídajících případech a v souladu s místními obyčeji, členů širší rodiny nebo obce, zákonných zástupců nebo jiných osob právně odpovědných za dítě, které směřují k zabezpečení jeho orientace a usměrňování při výkonu práv podle úmluvy v souladu s jeho rozvíjejícími se schopnostmi." Ustanovení čl. 18 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte zní: "(1) Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Rodiče, nebo v odpovídajících případech zákonní zástupci, mají prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí při tom být zájem dítěte. (2) Za účelem zaručení a podpory práv stanovených touto úmluvou poskytují státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, rodičům a zákonným zástupcům potřebnou pomoc při plnění jejich úkolu výchovy dětí a zabezpečují rozvoj institucí, zařízení a služeb péče pro děti." I standardní výklad Úmluvy o právech dítěte akcentuje roli rodičů jakožto primárních pečovatelů o dítě a jeho ochránců (k tomu srov. např. Obecný komentář Výboru pro práva dítěte Organizace spojených národů č. 7 K implementaci práv dítěte v raném dětství, bod 18).
47. Na vnitrostátní ústavněprávní úrovni je požadavek na vůdčí roli rodičů při ochraně svých dětí formulován jednak v čl. 10 odst. 2 Listiny, který chrání samotnou existenci rodinného života, a jednak v čl. 32 odst. 1 Listiny, který stanoví: "Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena." Jedná se přitom o právo podle hlavy čtvrté Listiny (práva hospodářská, sociální a kulturní), tedy jde o právo, které se netýká vlastní (existenční) ochrany rodičovství, nýbrž spíše povinností státu vytvářet podmínky pro jeho funkční ochranu a rozvoj.
48. V souladu se zásadou ubi ius, ibi remedium je nutno zmíněná mezinárodní a ústavněprávní východiska brát v potaz při interpretaci vnitrostátního práva všude tam, kde rodiče uplatňují své právo a současně povinnost chránit své dítě a jeho nejlepší zájem. Ústavní soud k tomu dodává, že ačkoliv primárně se tato ochrana pochopitelně odehrává inter vivos, je nutno do jejího rámce zařazovat i ochranu postmortální. Jen tak je možno dosáhnout komplexní úrovně ochrany včetně preventivního účinku vůči třetím osobám, které jsou hypoteticky způsobilé nejlepší zájmy dítěte narušit, neboť ty si musí být vědomy, že v případě jejich přispění ke smrti takového dítěte budou primárně jeho rodiče schopni dosáhnout jeho účinné postmortální ochrany.
49. Vzhledem k celému komplexu všech sub 43 až 48 uvedených práv a povinností mezi rodiči a dětmi je právní důvod rodičů k nahlédnutí do spisu obsahujícího informace o úmrtí svého dítěte instinktivně rozpoznatelným a presumovatelným, přičemž tento nevyplývá jen z práv odvozených od samotných práv dítěte, ale řada z těchto práv rodičů náleží originárně přímo jim. V tomto světle Ústavní soud uzavírá, že ustanovení § 65 odst. 1 věty třetí trestního řádu je nutno ústavně konformně vykládat i prizmatem zvláštní ochrany rodičovství ve smyslu čl. 32 odst. 1 Listiny s přihlédnutím k výše uvedeným východiskům mezinárodněprávních dokumentů. Pokud tak rodiče v žádosti o nahlédnutí do spisu výslovně neuvedou, které konkrétní právo ze shora zmíněného komplexu chtějí uplatnit, není to na překážku umožnění tohoto nahlédnutí. Tento závěr nevytváří žádné nové právo, a tedy neporušuje čl. 41 odst. 1 Listiny, neboť pouze stanovuje nároky na interpretaci ustanovení § 65 odst. 1 věty třetí trestního řádu. Tato ústavně konformní interpretace spočívá tedy v tom, že právo, pro jehož uplatnění tzv. jiná osoba nahlédnutí do trestního spisu požaduje, je v případech, jako je ten nynější, osvědčeno ze samotné podstaty zvláštní ochrany rodičovství v případě nezletilých dětí.
50. Již tyto důvody by postačovaly pro kasační zásah Ústavního soudu. Pro úplnost lze však ještě doplnit, že i kdyby nebylo možno dovodit, že stěžovatelé měli právo na přístup ke spisu bez potřeby konkrétně specifikovat, nijak by to nebránilo státní zástupkyni činné při Krajském státním zastupitelství v Brně, aby i s ohledem na stěžovateli nově vymezený důvod pro nahlédnutí věc přikázala státní zástupkyni činné při Městském státním zastupitelství v Brně, aby ji projednala znovu. Jelikož souhlas s nahlížením tzv. jiné osoby do spisu dle ustanovení § 65 odst. 2 trestního řádu není spojen s překážkou věci rozsouzené, nic by pak nebránilo poslední jmenované státní zástupkyni, aby souhlas s nahlížením do spisu stěžovatelům případně udělila či z legitimních důvodů odepřela po přezkoumání podstaty věci, ačkoliv se předtím při přezkumu dle ustanovení § 65 odst. 2 trestního řádu ztotožnila s postupem policejního orgánu. Jak trestní řízení, tak postup při vyřizování dohledu dle ustanovení § 12c a násl. zákona o státním zastupitelství totiž nejsou ovládány zásadou koncentrace.
VIII. K vyčerpání opravných prostředků
51. Ústavní soud se musel zabývat i otázkou, zda v dané věci byla splněna podmínka subsidiarity ústavní stížnosti. Jak Ústavní soud uvedl již ve svém nálezu pod sp. zn. III. ÚS 1956/13, žádost o nahlédnutí do spisu dle ustanovení § 65 odst. 1 věty třetí trestního řádu a způsob jejího vyřízení nezakládají překážku věci rozsouzené. Stěžovatelé tedy mohli bez dalšího poté, co se svou žádostí a následnými opravnými prostředky neuspěli, podat žádost novou, odůvodněnou v intencích toho, co po nich orgány činné v trestním řízení požadovaly. V odkazovaném nálezu pod sp. zn. III. ÚS 1956/13 však Ústavní soud konkludoval, že možnost opakovaného podání žádosti nemůže bránit stěžovateli v podání ústavní stížnosti v případech, kdy je z přístupu příslušných orgánů činných v trestním řízení zřejmé, že tyto se žádostí materiálně zabývat nechtějí nebo zcela flagrantně na základě nesprávného výkladu porušují některé ze základních práv stěžovatele a Ústavní soud musí tento deficit napravit. Z toho se rovněž podává, že tzv. vyrozumění o žádosti o nahlédnutí do spisu dle ustanovení § 65 odst. 1 věty třetí trestního řádu je rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) trestního řádu.
52. Ústavní soud se na tomto místě musí vypořádat rovněž s argumentem policejního orgánu, že stěžovatelé mohli dosáhnout seznámení se s obsahem spisového materiálu i žádostí o informace postupem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud tomuto argumentu nemůže přisvědčit. Za prvé, jedná se o zcela jiné řízení podle jiného právního předpisu, které s trestním řízením a postupem orgánů činných v trestním řízení bezprostředně nesouvisí a žádost o poskytnutí informace tak nelze považovat za organický prostředek nápravy ve vztahu k postupům podle trestního řádu (na rozdíl např. od zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a jeho úpravy tzv. dohledu). Za druhé, při poskytování informací postupem podle výše uvedeného zákona musí povinný subjekt důsledně dbát ochrany osobních údajů, a tedy stěžovatelům by tak byly požadované informace poskytnuty jen v anonymizované podobě. Taková podoba by však nebyla stěžovatelům k užitku, neboť je zřejmé, že k uplatnění jejich práv bylo nutno znát i případné identifikační údaje toho, vůči němuž jsou uplatňována.
B. K právu na účinné vyšetřování
IX. Opodstatněnost
53. Stěžovatelé namítají, že odepřením přístupu do spisu bylo současně porušeno i právo na život jejich syna ve své specifické podobě tzv. práva na účinné vyšetřování, které podle jejich názoru v sobě zahrnuje i právo oběti, resp. jejích pozůstalých, být seznámeni s výsledky vyšetřování příčin úmrtí, a to i v podobě seznámení se spisem.
54. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v rámci této argumentace nevyčerpali všechny prostředky k ochraně svých práv, a Ústavní soud se tak, vázán zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, touto námitkou nemohl zabývat [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 2111/07 (N 160/51 SbNU 3), nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) či nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].
55. V prvé řadě nutno uvést, že námitku porušení práva na účinné vyšetřování stěžovatelé vznesli poprvé až ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud dále k této námitce opakuje, že předmětná trestní věc byla již ve fázi prověřování odložena dle ustanovení § 159a odst. 1 trestního řádu s tím, že nejde o podezření, že byl spáchán trestný čin, a není namístě věc vyřešit jinak. Rovněž Ústavní soud připomíná, že stěžovatelé byli v mezích skutkových okolností, pro něž bylo předmětné trestní řízení zahájeno, jedinými podezřelými. Tím, že byla tato trestní věc odložena, tak bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení dostatečně jasně deklarováno, že případná trestní odpovědnost jiných osob za úmrtí zesnulého nezletilého jimi není zvažována. Pokud přesto měli stěžovatelé za to, že byl na jejich synovi spáchán trestný čin, nic jim, jak ostatně zmínila ve svém vyjádření i státní zástupkyně činná při Krajském státním zastupitelství v Brně, nebránilo v tom, aby učinili oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. K tomu přitom nebylo bezpodmínečně nutné, aby měli přístup ke spisu v původním trestním řízení, neboť toto oznámení mohli učinit i vůči neznámému pachateli. Buď jak buď, stěžejním závěrem zůstává, že stěžovatelé nikdy v průběhu předcházejícího řízení neuváděli, že jejich přístup do spisu odůvodňuje skutečnost, že zvažují podání trestního oznámení. V tomto ohledu by jejich ústavní stížnost byla nepřípustná dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jelikož však stěžovatelé tuto námitku uplatňovali proti stejným rozhodnutím, v nichž Ústavní soud spatřoval porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, tato skutečnost se do výroku tohoto nálezu nepromítla.
X. Závěr
56. Vyrozuměním Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality, ze dne 27. 5. 2016 č. j. KRPB-190036-141/TČ-2014-060273-HK, vyrozuměním Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 20. 6. 2016 č. j. 5 ZN 2345/2014-40 o neumožnění nahlédnutí do spisu a vyrozuměním Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. 8. 2016 č. j. 1 KZN 1059/2016-14 o odložení podání, přesto, že u stěžovatelů mohly dotčené orgány činné v trestním řízení důvodně předpokládat komplex práv opravňujících je k nahlédnutí do spisu, došlo ke zkrácení jejich práva na ochranu rodičovství zaručeného v čl. 32 odst. 1 Listina a práva na spravedlivý proces tak, jak je chrání čl. 36 odst. 1 Listiny.
57. Ústavní soud se naopak neztotožnil s tvrzením stěžovatelů, že odepřením jejich nahlédnutí do spisu došlo k porušení jejich práva na účinné vyšetřování. V rozsahu tohoto tvrzeného porušení je tak ústavní stížnost nepřípustná dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
58. Jelikož v této věci údajný jiný zásah do práv stěžovatelů vyplýval toliko z účinků napadených rozhodnutí, musel Ústavní soud v rozsahu, v jakém stěžovatelé napadali tento jiný zásah spočívající v tom, že jim dosud nebylo umožněno nahlédnout do spisu, jejich ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.