44. K námitce specifikované výše ad 6) může Ústavní soud odkázat na svou argumentaci uvedenou sub 39. a násl. S odkazem na ni lze toliko připomenout význam zásady in dubio pro reo. Tato zásada nemá žádného místa při hodnocení jednotlivých konkrétních důkazů, jež soud toliko může vyhodnotit jako pravdivé či jako nepravdivé, nicméně je v tomto směru vázán jen zásadou volného hodnocení důkazů. Aplikace zásady in dubio pro reo přichází do úvahy teprve až v situaci, kdy se po provedení všech důkazů v souladu se zásadou jejich volného hodnocení ocitne soud v situaci, v níž nedosáhl praktické jistoty o všech skutečnostech, zakládajících trestní odpovědnost, a přitom již vyčerpal všechny důkazní možnosti [srov. k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1806/09 ze dne 12. 7. 2012 (U 6/66 SbNU 441), usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98 (U 73/12 SbNU 541), usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02 (U 37/28 SbNU 447), usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 593/02 (U 14/32 SbNU 539), či a contrario nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73)]. Tak tomu ovšem v nyní projednávaném případě nebylo. Nalézací soud praktické jistoty o vině stěžovatele dosáhl, a to na základě řádně provedeného dokazování. Jelikož toto dokazování proběhlo v mezích ústavně-právních kautel práva na spravedlivý proces obecně i práva na obhajobu zvláště, nepřísluší Ústavnímu soudu, jak je jím ustavičně připomínáno, tento závěr nalézacího soudu jakkoliv přezkoumávat.
45. V mezích námitky ad 7) stěžovatel toliko usiluje o přehodnocení závěrů dokazování tím, že prezentuje alternativní skutkové závěry a poukazuje na důkazy, z nichž podle jím nabízeného způsobu hodnocení tyto závěry vyplývají. Ústavní soud však k takovému přehodnocování zásadně není oprávněn a jak uvedl již výše sub 26., toto platí i v tomto konkrétním případě. Tuto námitku proto musel odmítnout bez dalšího.
46. Ohledně námitky stěžovatele ad 8) musí po seznámení se s protokolem o hlavním líčení ze dne 12. 1. 2016 Ústavní soud konstatovat, že se plně ztotožňuje s rozhodnutím soudu odejmout stěžovateli slovo pro zjevné odchylování se od předmětu řízení. Tento totiž, byť evidentně nikoliv vážně, ale sarkasticky polemizuje nad existencí schopností přitáhnout tubu s gelem silou vůle a o nálezu DNA mamuta ze čtvrtohor, ačkoliv byl v mezidobí těchto dvou polemik předsedkyní senátu nalézacího soudu vyzván, aby nevybočoval z rámce projednávané věci, jinak mu bude odejmuto slovo. Naproti tomu se Ústavní soud ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že mu mělo být přes odejmutí slova v závěrečné řeči umožněno vykonání práva posledního slova, což se nestalo.
47. Ústavní soud však po zhodnocení celkového průběhu řízení dospěl k závěru, že toto pochybení nalézacího soudu je možno kvalifikovat jen jako nezákonnost, nezakládající však ještě protiústavnost. V takových případech však důvod pro využití kasačního oprávnění Ústavním soudem dán není [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 60/97 (N 51/11 SbNU 9), nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. I. ÚS 68/93 (N 17/1 SbNU 123), nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. I. ÚS 108/93 (N 60/2 SbNU 165), usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 2992/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 3206/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 374/06, nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06 (N 142/46 SbNU 373), usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. IV. ÚS 111/04, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 328/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 476/04, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 706/02].
48. Právo stěžovatele na obhajobu totiž tímto pochybením nemohlo být dotčeno takovým způsobem, aby byla odstraněna samotná jeho podstata (srov. k tomu např. rozsudky Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Jalloh proti Německu ze dne 11. 7. 2006, č. stížnosti 54810/00, odst. 97, Bykov proti Rusku ze dne 10. 3. 2009, č. stížnosti 4378, odst. 93, či Ibrahim a ostatní proti Spojenému království ze dne 13. 9. 2016, č. stížností 50541/08, 50571/08, 50573/08 a 40351/09, odst. 252). Nelze tedy přisvědčit stěžovateli v tom, že a priori by znemožnění práva posledního slova mělo znamenat povinnost odvolacího soudu automaticky vrátit věc soudu prvého stupně bez přihlédnutí k tomu, jak mohl jeho obsah ovlivnit jeho závěr. Stanovisko obhajoby přitom bylo nalézacímu soudu známo, neboť stěžovatel je aktivně prosazoval po celou dobu řízení, měl možnost se s ním seznámit ze závěrečné řeči jeho obhájce JUDr. Soukupa, přičemž znovu je stěžovatel předkládal odvolacímu soudu v rámci podaného odvolání, a tedy tento soud se s ním mohl popasovat.
49. S přihlédnutím k vypořádání všech ostatních námitek musí závěrem Ústavní soud konstatovat, že ani námitka ad 9) stran údajně restriktivního přístupu Nejvyššího soudu k dovolání stěžovatele jej nemohla přesvědčit. Jelikož nalézací ani odvolací soudy nezatížily svá napadená rozhodnutí vadou zakládající jejich protiústavnost, neměl Nejvyšší soud vzhledem ke svému místu v soustavě obecných soudů povinnost, ale ani právo do jejich činnosti zasáhnout toliko z důvodu ochrany základních lidských práv či svobod stěžovatele. Nejvyšší soud má totiž sice povinnost zasáhnout do činnosti ostatních obecných soudů i v případě některých procesních pochybení představujících současně i porušení základních lidských práv či svobod obviněného, které se nenachází výslovně v katalogu dovolacích důvodů, nicméně jelikož v případě stěžovatele správně Nejvyšší soud žádné takové porušení neshledal, nelze mu vytknout, že do činnosti nalézacího ani odvolacího soudu nezasáhl.
V. Závěr
50. Ústavní soud má za to, že trestní řízení proti stěžovateli bylo vedeno v plné konformitě s účinnou ochranou jeho základních práv a svobod. Jakkoliv se stěžovatel neztotožňuje se skutkovými závěry obecných soudů, jakož ani se způsobem, jakým v dané věci vedly dokazování, tyto jeho výhrady jsou pouze subjektivního charakteru a po přezkoumání relevantních okolností se s nimi Ústavní soud nemůže ztotožnit. Ústavní soud tedy shrnuje, že neshledal námitky stěžovatele důvodnými, a proto o jeho ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda IV. senátu Ústavního soudu