Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Hlubůčka, zastoupeného JUDr. Alenou Jirovcovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Krátká 233, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016 č. j. 7 As 184/2016-27 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2016 č. j. 47 A 12/2015-128, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Nymburk, se sídlem Palackého 54/255, Nymburk, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 15. 12. 2016, doplněné podáním ze dne 13. 1. 2017, Petr Hlubůček (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení ve věci ochrany proti nezákonnému zásahu, a Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj zakázal pokračovat v porušování jeho práv ve věci č. j. Z 2480/2015 a přikázal mu na LV X i Y zapsat poznámku spornosti.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce dne 13. 4. 2015 požádal Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk (dále jen "žalovaný") o zápis poznámky spornosti ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "katastrální zákon") ke specifikovaným nemovitostem v obci a k. ú. Oseček. Sdělením ze dne 25. 6. 2015 žalovaný žalobci oznámil, že z důvodů nedoložení potřebných listin bylo řízení o jeho žádosti ukončeno.
Dne 18. 8. 2016 rozsudkem č. j. 47 A 12/2015-128 Krajský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu proti žalovanému zamítl (výrok I) s odůvodněním, že žalobcem předložené doklady neodůvodňovaly provedení zápisu poznámky spornosti do katastru nemovitostí.
Dne 19. 10. 2016 rozsudkem č. j. 7 As 184/2016-27 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 18. 8. 2016 č. j. 47 A 12/2015-128 zamítl (výrok I). Kasační soud byl ve shodě se správním soudem a žalovaným toho názoru, že nebyly splněny podmínky pro zápis poznámky spornosti ve smyslu § 24 odst. 1 katastrálního zákona.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že vydáním napadených rozhodnutí byla dotčena jeho práva zaručená v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že jeho námitky proti porušování ústavních práv se kryjí s námitkami již uplatněnými ve správní žalobě a kasační stížnosti.
Stěžovatel obsáhle a podrobně polemizoval s napadenými rozhodnutími, a zejména nesouhlasil s jejich závěrem, že nesplnil podmínky pro provedení zápisu spornosti do katastru nemovitostí, neboť neprokázal uplatnění práva u soudu, a katastrálnímu úřadu nepředložil originál nebo úředně ověřenou kopii žalobního návrhu opatřeného podacím razítkem příslušeného soudu, jak plyne z ustanovení § 24 odst. 1 katastrálního zákona.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení, že nesprávným posouzením podmínek pro zápis poznámky spornosti zápisu v katastru nemovitostí podle ustanovení § 24 odst. 1 katastrálního zákona byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky již uplatněné ve správním soudnictví, s nimiž se správní soud i kasační soud dostatečně vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí.
Je nutné zdůraznit, že Ústavní soud již mnohokrát upozornil ve své judikatuře, že není povolán k přezkumu zákonnosti rozhodnutí obecných soudů v rovině podústavního práva, ale jeho úkolem je zajistit, aby napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není další instancí obecného soudnictví.
Ke stěžovatelově polemice s právními závěry soudů ve správním soudnictví Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace podústavního práva těmito soudy sama o sobě nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. K takovému interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti, naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Při celkovém posouzení rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností, lze konstatovat, že tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány a nejeví jakékoliv známky svévole.
Ústavní soud tudíž konstatuje, že napadené rozhodnutí kasačního soudu i jemu předcházející rozhodnutí správního soudu, jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu