V neposlední řadě Ústavní soud posuzoval námitku stěžovatelky spočívající v údajně nepřiměřené délce zajištění jejích peněžních prostředků. Usnesení o zajištění peněžních prostředků policejní orgán vydal dne 15. října 2010, usnesení o zrušení zajištění peněžních prostředků bylo vydáno dne 5. října 2014 (byť stěžovatelce bylo fakticky řádně doručeno až 14. listopadu 2016), tedy v době, kdy již existovalo pravomocné meritorní rozhodnutí v trestní věci obviněných. Je tedy zřejmé, že zajištění peněžních prostředků fakticky trvalo bezmála čtyři roky, přičemž k samotnému převodu zajištěných peněžních prostředků na účet správce daně došlo již 7. července 2014, přičemž od tohoto okamžiku usnesení o zajištění peněžních prostředků již pozbylo smysl.
Je třeba uvést, že zákon "přiměřenou dobu" blíže nestanoví. Dle názoru Ústavního soudu je ale v zásadě možné srovnávat přiměřenost délky omezení vlastnického práva se lhůtami, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (srov. § 72a tr. řádu). Pokud by orgány činné v trestním řízení výrazně překročily tyto lhůty, šlo by podle názoru Ústavního soudu již o neproporcionální, a tedy neaprobovatelný zásah do vlastnického práva stěžovatelky a Ústavní soud by byl nucen konstatovat porušení základního práva. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 a sp. zn. I. ÚS 2485/13). Z judikatury Ústavního soudu se v tomto směru podávají (vedle analogie k ustanovení § 72a tr. řádu) další kritéria pro posouzení, zda konkrétní zajištění v dané trestní věci již přesáhlo hranici, kdy lze hovořit o přiměřeně dlouhotrvajícím zajištění. Za prvé je třeba hodnotit jak délku trvání zajištění, tak i její příčiny, totiž zda je dána objektivní složitostí věci či uplatňováním procesních práv (či snad dokonce obstrukcemi) ze strany obhajoby, anebo naopak neodůvodněnými průtahy a pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení. Za druhé je třeba hodnotit, jaký vliv má průběh procesu na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, totiž zda se jeho důvodnost jeví být potvrzována dosavadním vývojem v trestním řízení či naopak. Přihlédnout je namístě i k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčenou osobu individuálně představuje (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. října 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14, pod bodem 22).
Z hlediska samotné délky zajištění lze poukázat na kasuistiku, která se z rozhodovací praxe Ústavního soudu podává, byť je zapotřebí v každé individuální trestní věci bedlivě vážit konkrétní okolnosti daného případu. Kupříkladu v nálezu sp. zn. II. ÚS 642/07 Ústavní soud shledal jako nepřiměřenou délku zajištění peněžních prostředků na účtu u banky trvajícího více než šest let, přičemž v době podání ústavní stížnosti nebylo ještě ani skončeno přípravné řízení. Obdobně v nálezu ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 Ústavní soud konstatoval nepřiměřenost délky zajištění peněžních prostředků na účtu u banky přesahující šest let, kdy opět ještě nebylo skončeno ani přípravné řízení. Z novější judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že požadavku na přiměřenou délku zajištění nevyhovuje zajištění finančních prostředků trvající takřka deset let (nález Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14, pod bodem 41; z toho pět let připadalo na přípravné řízení a pět let na řízení před soudy), ani zajištění peněžních prostředků trvající bezmála devět let (viz nález sp. zn. II. ÚS 3662/15).
V posuzované věci Ústavní soud má za to, že orgány činné v trestním řízení, rozhodující o žádostech stěžovatelky o zrušení či omezení zajištění peněžních prostředků, soustavně vyhodnocovaly oprávněnost dalšího trvání zajištění s tím, že v průběhu trestního řízení, včetně stadia řízení před soudem, docházelo k neustálému objasňování trestné činnosti obviněných a zkoumání jednotlivých finančních toků mezi zainteresovanými právnickými osobami.
Samotnou dobu zajištění peněžních prostředků stěžovatelky (s ohledem na shora popsaný charakter trestné činnosti obviněných, do níž byla stěžovatelka rovněž zapojena a v níž sehrávala stěžejní úlohu), jež trvalo bezmála čtyři roky, nepovažuje Ústavní soud za nepřiměřenou. Za problematické však Ústavní soud shledává přetrvání zajištění i po vynesení meritorního rozhodnutí krajského soudu. Na druhou stranu Ústavní soud nemohl odhlédnout od skutečnosti, že v době, kdy před krajským soudem stále probíhalo hlavní líčení v trestní věci obviněných, již stěžovatelka měla vůči státu splatnou pohledávku ve výši 147 816 122 Kč, již byla povinna uhradit. V takové situaci míra intenzity individuálního zásahu do základních práv stěžovatelky, představovaného zde zajištěním peněžních prostředků po vydání meritorního rozhodnutí v trestní věci obviněných, značně klesá (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3662/14, pod bodem 22).
Ústavní soud proto konstatuje, že přes dílčí procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení představovalo zajištění peněžních prostředků stěžovatelky a jeho následné zrušení z důvodů užití těchto peněžních prostředků na úhradu pohledávky státu, vzniklé ještě v době před vydáním meritorního rozhodnutí krajského soudu v trestní věci obviněných, přiměřené opatření, respektující požadavek rovnováhy mezi obecnými zájmy společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce.
Protože Ústavní soud tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv neshledal jako důvodná, nezbylo, než aby její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu