Podmínky omezení základního práva na nedotknutelnost obydlí zákonem stanoví čl. 12 Listiny. Jestliže druhý odstavec tohoto ustanovení míří na domovní prohlídky v trestním řízení, na projednávaný případ nedopadá. Napadené ustanovení zákona však podléhá mantinelům čl. 12 odst. 3 Listiny (tzv. jiné zásahy), a to tak, že musí jít o zásah v demokratické společnosti nezbytný pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Zákon omezující právo na nedotknutelnost obydlí lze tedy považovat za ústavně konformní pouze v případě, pokud sleduje a naplňuje některý z uvedených účelů.
Z napadeného ustanovení § 17 odst. 2 zákona o ochraně ovzduší vyplývá, že kontrolující je oprávněn vstoupit do obydlí za účelem kontroly dodržování zákonných povinností, pokud vznikne důvodné podezření, že provozovatel spalovacího stacionárního zdroje (umístěného v obydlí) porušuje ? navzdory předchozímu písemnému upozornění ? některou z povinností stanovených v § 17 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší. K tomu, aby mohlo dojít k zásahu do práva na nedotknutelnost obydlí, postačuje tedy podle dikce napadeného ustanovení, aby byla (nadále nebo opětovně) porušena jakákoliv z povinností stanovených v § 17 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší, kde jsou stanoveny obecné povinnosti uložené provozovateli stacionárního zdroje. Mezi tyto obecné povinnosti podle § 17 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší patří mj. povinnost provozovatele uvádět do provozu a provozovat stacionární zdroj v souladu s podmínkami pro provoz tohoto stacionárního zdroje stanovenými nejen 1. zákonem o ochraně ovzduší a 2. jeho prováděcími právními předpisy, ale i 3. výrobcem a dodavatelem stacionárního zdroje.
Napadené ustanovení tak fakticky spojuje oprávnění pro vstup do obydlí s porušením jakékoliv z široké skupiny nijak blíže specifikovaných povinností, obsažených nejen v právních předpisech, ale např. i v technické dokumentaci v podobě pokynů výrobce stacionárního zdroje. S ohledem na různorodost dané skupiny povinností je různá i míra znečištění ovzduší, která v důsledku jejich porušení může nastat, včetně případů, kdy může hrozit znečištění ovzduší nanejvýš zanedbatelné. Nelze proto u každé z těchto povinností vyplývajících z § 17 odst. 1 a priori konstatovat, že jejím porušením nastává situace legitimizující zásah do základního práva na nedotknutelnost obydlí, jak předpokládá čl. 12 odst. 3 Listiny, tedy že jde o situaci, kdy je daný zásah v demokratické společnosti nezbytný pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Závěr obsažený v bodě 39 odůvodnění nálezu, podle kterého napadená právní úprava "sleduje legitimní cíl ochrany práv a svobod jiných, kterým je ochrana jejich práva na příznivé životní prostředí, a také sleduje legitimní cíl ochrany zdraví osob, které mohou být zasaženy emisemi z nezákonně používaných spalovacích stacionárních zdrojů", proto může být podle mého názoru platný pouze zčásti, resp. pouze ve vztahu k některým povinnostem vyplývajícím z § 17 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší. Vzhledem k tomu je napadené ustanovení § 17 odst. 2 v rozporu s čl. 12 odst. 3 Listiny.
Současně se domnívám, že uvedený ústavněprávní deficit napadeného ustanovení nelze uspokojivě napravit odkazem na povinnost dodržení principu proporcionality při jeho aplikaci, jak naznačuje bod 55 odůvodnění nálezu ["správní soudy se budou muset při hodnocení přiměřenosti kontroly zaměřit na 1. vhodnost kontroly (ve smyslu adekvátnosti využití tohoto procesního institutu vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem)"]. Přímo již samotná napadená zákonná právní úprava dovolující zásah do práva na nedotknutelnost obydlí, má-li být v souladu s čl. 12 odst. 3 Listiny, se musí omezit pouze na případy, které čl. 12 odst. 3 předpokládá, a to ať už výslovně, nebo tak musí z jejího obsahu vyplývat. Příkladem lze uvést § 172 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), podle kterého při zjišťování stavu stavby může oprávněná úřední osoba vstoupit do obydlí, jen pokud je to nezbytné pro ochranu života, zdraví nebo bezpečnosti osob. Proto poukazuje-li se v odůvodnění nálezu na citované ustanovení stavebního zákona s tím, že je ve srovnání s napadeným ustanovením příkladem obdobného omezení práva na respektování soukromého života (bod 62), je tím přehlédnuto, že napadené ustanovení takovou podmínku ústavně požadované nezbytnosti zásahu do práva na nedotknutelnost obydlí neobsahuje. Obdobně lze odkázat na ustanovení § 83c trestního řádu umožňující policejnímu orgánu vstoupit do obydlí "jen tehdy, jestliže věc nesnese odkladu a vstup tam je nezbytný pro ochranu života nebo zdraví osob nebo pro ochranu jiných práv a svobod nebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku". Obě citovaná ustanovení odpovídají úpravě, která je aplikována při kontrole prohlídky spalovacího zařízení (viz bod 55 nálezu).
Napadená úprava však s nezbytností, neodkladností nebo závažným ohrožením nepočítá. Důkaz o tom poskytl sám zákonodárce. Postupnost kroků, které § 17 odst. 2 předpokládá, není zárukou potřebné - a už vůbec okamžité ? účinnosti úpravy. Navíc není jasné, co kromě sankce (§ 23 zákona o ochraně ovzduší) bude následovat dále po "usvědčení" pachatele z porušení zákona. Zákonodárci je patrně jedno, co se stane v zimním období s provozovatelem, zda bude muset absolvovat zvláštní kurz topení nebo začne místo "petkami" topit parketami, spálí nábytek, půjde do lesa krást dříví nebo místo v krbových nebo jiných výkonnějších kamnech založí otevřený oheň nebo se mu doporučí, aby raději dům opustil, než zmrzne...
Možnost využít přezkum zákonnosti vstupu za pomoci zásahové žaloby ve správním soudnictví (bod 53 nálezu) považuji v řadě případů za nepraktickou. Především je to kontrola ex post. Mezi osobami, které ve svých domácnostech topí nevhodnými palivy, jsou často sociálně slabí lidé, invalidé, senioři. Převažujícím důvodem je cenová nedostupnost vhodného paliva, lepšího stacionárního zdroje, nedostatek prostředků na poplatky za svoz domovního odpadu atd. Nepomíjím otázku, jak obyčejní lidé včas určí, resp. budou průběžně určovat, co vlastně je vhodným stacionárním zdrojem, resp. co bude ono vhodné palivo a jaké konkrétní účinky by provoz stacionárního zdroje (výkon 10 kW mají i lepší kamna), kotle a spalování paliva pro životní prostředí mělo mít (sám nejsem schopen se vyznat v obsahu § 23 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší, který stanoví skutkové podstaty přestupků za nevyhovění technickým požadavkům, a obsah příloh - tabulek na mne působí jako z jiné planety a zcela mne fascinuje výstižnost slovního spojení "přípustná tmavost kouře" v § 4 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší). Pokud tyto osoby odmítnou vstup do obydlí za účelem kontroly, bude jim uložena správní - finanční sankce (§ 23 odst. 2 zákona o ochraně ovzduší) a podle mne jim může být ukládána pořád dokola. Nemají-li prostředky na kvalitní palivo, odpadové poplatky nebo vhodnější stacionární zdroj, zpravidla nebudou schopny zaplatit ani peněžitou sankci a nezřídka skončí v exekuci, včetně rizika ztráty obydlí.
Jen okrajově zmíním možnost zneužití napadeného ustanovení k šikaně nežádoucího souseda.
Zákonodárce by podle mého názoru neměl přistupovat k takovým druhům restriktivní, zneužitelné a protiústavní úpravy, ale nejprve hledat rezervy v sociální oblasti. Pokud to dovolí technické řešení, resp. jeho vývoj, měl by být také zvolen šetrnější externí způsob okamžitého a neodkladného odběru (viz stanovisko 10 poslanců při projednávání návrhu zákona), jakož i možnost přijatelného řešení na místě samém.
Závěrem si kladu otázku, když kvůli kamnům prolamujeme nedotknutelnost obydlí, co bude následovat příště?