44. Bližší úpravu obsahuje čl. 3 uvedeného nařízení. Konkrétní postupy v boji proti nelegálním hazardním hrám ponechává Evropská unie na členských státech a soustředí se spíše na související aspekty volného pohybu služeb ve smyslu čl. 56 a násl. Smlouvy o fungování Evropské unie a ochrany účastníků her jako spotřebitelů. Věnuje se jim především doporučení Komise 2014/478/EU ze dne 14. července 2014 o zásadách pro ochranu spotřebitelů a hráčů služeb hazardních her online a pro prevenci hraní hazardních her online nezletilými osobami. Odstavec 5 preambule poukazuje na chybějící harmonizaci na úrovni Evropské unie s tím, že členské státy jsou povolány samy stanovit politiku v oblasti hazardních her a standard ochrany spotřebitelů. Mohou omezit přeshraniční poskytování služeb hazardních her online na základě cílů veřejného zájmu, jsou ale povinny dbát na vhodnost i nezbytnost opatření a cíle veřejného zájmu prosazovat konzistentně a systematicky. V odstavci 15 preambule klade Komise důraz na poskytování informací o hazardních hrách online za účelem prevence vzniku psychických poruch, zejména s cílem zabránit nezletilým v přístupu k hazardním hrám a odradit spotřebitele od využívání nelegálních nabídek. V ustanovení odstavce 17 preambule požaduje, aby členské státy efektivně zakročily proti provozování nepovolených služeb hazardních her online; ustanovení čl. X pak členské státy vyzývá ke zřízení regulačních orgánů, které budou sledovat a účinně zajišťovat dodržování vnitrostátních opatření k regulaci hazardních her nabízených online.
45. Relevantní normy obsahuje rovněž směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu ("směrnice o elektronickém obchodu"). Byť hazardní hry vylučuje ze své působnosti, lze na její úpravu odkázat ve vztahu k obecné odpovědnosti poskytovatelů zprostředkovatelských služeb za přenos informací; podle jejího ustanovení čl. 12 odst. 3 jsou členské státy oprávněny zakotvit do svých právních řádů pravomoci soudních nebo správních orgánů požadovat od poskytovatele služby, aby ukončil porušování práv anebo mu předešel. Pro úplnost lze poukázat i na článek 11 Úmluvy Rady Evropy o boji proti manipulaci se sportovními soutěžemi, která byla schválena dne 9. 7. 2014 a nachází se v ratifikačním procesu. Smluvní státy jsou podle něj povinny přijmout nejvhodnější prostředky pro boj proti provozovatelům nelegálních sportovních sázek a odpovídající opatření spočívající mj. v omezení přístupu na dálku (prostřednictvím internetu).
46. Soudní dvůr Evropské unie se k blokaci nelegálních internetových her vyjadřuje pouze v obecné rovině, i tak je nicméně zjevné, že přijímá instituty obdobné tomu, jaký byl zaveden do českého práva. V rozsudku ze dne 8. 9. 2009, věc C-42/07 Liga Portuguesa de Futebol Profissional, (všechna zde uváděná rozhodnutí jsou dostupná na http://curia.europa.eu) vyslovil, že svoboda volného pohybu služeb nebrání portugalské právní úpravě, která zakazuje nabízet hazardní hry prostřednictvím internetu na svém území hospodářským subjektům, které jsou usazeny v jiných členských státech a obdobné služby zde legálně poskytují. Soudní dvůr poukázal na specifický charakter nabízení hazardních her prostřednictvím internetu a omezení v Portugalsku označil za odůvodněné bojem proti podvodům a trestné činnosti; zohlednil, že odvětví hazardních her nabízených online není předmětem harmonizace na úrovni Unie a že s sebou nese oproti tradičním trhům odlišná a zvýšená rizika (body 69, 70 a 72). V rozsudku ze dne 3. 6. 2010, věc C-203/08 Sporting Exchange, dokonce aproboval nizozemskou právní úpravu, která podřizuje organizování a propagaci hazardních her exkluzivitě ve prospěch jediného hospodářského subjektu pro určitou hazardní hru a zakazuje všem ostatním nabízet prostřednictvím internetu tyto služby, včetně subjektů z jiných členských států.
47. Rozsudek ze dne 27. 3. 2014, věc C-314/12 UPC Telekabel Wien, se sice týkal specifické rakouské právní úpravy blokování internetových stránek s obsahem porušujícím autorská práva, jeho závěry jsou ovšem použitelné i na projednávanou věc. Soudní dvůr zde dospěl k závěru, že základní práva uznaná unijním právem nebrání tomu, aby bylo poskytovateli internetového připojení - v případě Rakouska příkazem vydaným soudem - zakázáno poskytovat zákazníkům přístup k webovým stránkám, na nichž jsou online zpřístupňovány předměty ochrany bez souhlasu nositelů práv. Společnosti UPC Telekabel Wien tak mohlo být uloženo zablokovat svým zákazníkům přístup k webovým stránkám, na nichž byly nelegálně "stažené" filmy vyrobené společnostmi Constantin Film a Wega. Soudní dvůr mimoto vyložil, že při blokaci nelze autoritativně stanovit, jaká opatření má poskytovatel připojení přijmout - to je pouze na volbě poskytovatele, který navíc musí mít možnost zprostit se odpovědnosti, pokud prokáže, že přijal všechna opatření, jež od něho lze rozumně požadovat a která nepřiměřeně nezamezují v přístupu k ostatním (legálním) informacím.
VI./d Námitka neurčitosti právní úpravy
48. Navrhovatel spatřuje protiústavnost zákona v tom, že řádně nevymezuje pojmy "poskytovatele připojení k internetu" a "internetové stránky". Mimoto není podle něj jasné, zda má být blokována doménová adresa jako celek (tzv. URL), anebo jen doménové jméno druhého či nižšího řádu, jak má být seznam nepovolených internetových her zpřístupněn a nakolik bude vyžadována aktivní součinnost poskytovatelů připojení.
49. Napadená úprava nevykazuje takový stupeň nejasnosti či neurčitosti, že by neplnila základní požadavky právní jistoty a předvídatelnosti práva, jak ukládá konstantní judikatura Ústavního soudu - srov. například nálezy ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 3764/12 (N 91/73 SbNU 517), ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 420/09 (N 131/53 SbNU 647), ze dne 15. 2. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 77/06 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.), ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 566/05 (N 170/42 SbNU 455) nebo ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/02 (N 11/29 SbNU 79; 40/2003 Sb.). Úkolem Ústavního soudu není nahrazovat činnost příslušných orgánů veřejné moci a autoritativně interpretovat zákonné pojmy poskytovatele připojení k internetu či internetové stránky; už vůbec není povolán předjímat dílčí aspekty aplikace, například na jaké úrovni doménového jména by měly být internetové stránky blokovány nebo jakým způsobem má fungovat seznam nepovolených her, jakou součinnost lze požadovat na poskytovatelích připojení či jakou metodu blokování by měli zvolit.
50. Namítané deficity přijaté úpravy a použité pojmy zjevně nedosahují ústavní relevance. Navíc je mylná představa, že kazuistická úprava vše vyřeší - opak je pravdou: Čím podrobnější úprava je, tím více je i prostoru k obstrukcím a obcházení zákona. V této souvislosti lze také zdůraznit, jak napadená ustanovení vykládá vláda (zpracovatel návrhu zákona) ve svém vyjádření. Pojem poskytovatele připojení k internetu vnímá jako dílčí skupinu (subkategorii) poskytovatelů služeb informační společnosti ve smyslu § 2 písm. a) a d) zákona o některých službách informační společnosti.
51. Rozsah odpovědnosti za správní delikt při zamezení přístupu k závadným internetovým stránkám potom sama vláda restriktivně vztahuje jen na podnikatele ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele, kteří službu připojení k internetu poskytují jako předmět podnikatelské činnosti. Jinými slovy, pokud je určitá osoba příjemcem služby připojení k internetu a k pochybení došlo na straně jejího dodavatele, je již tím zproštěna odpovědnosti za správní delikt, byť by připojení (s deficitním blokováním nelegálních hazardních her) v rámci své podnikatelské činnosti následně poskytovala dalším uživatelům.
52. Blokace se má týkat výhradně internetových stránek, které umožňují přístup k nelegálním hazardním hrám, nikoli např. těch, které obsahují pouze reklamu na nelegální hazardní hry. Ohledně zahraničních subjektů vláda uvádí, že odpovědnost za blokování přístupu k nelegálním hazardním hrám se v intencích § 9 odst. 3 zákona o některých službách informační společnosti vztahuje i na zahraniční osoby poskytující připojení na území České republiky, včetně subjektů z jiných členských států Evropské unie, např. přes satelit anebo v rámci interních sítí nadnárodních koncernů. Ústavní soud dodává, že i pokud bude právní úprava vůči zahraničním poskytovatelům připojení hůře vynutitelná, bude tím dotčen pouze minoritní okruh uživatelů, neboť (například) připojení přes satelit je poměrně nákladné a prostřednictvím sítí nadnárodních společností využívaných jejich zaměstnanci podléhá interním mechanismům kontroly, které brání účasti na hazardních hrách zpravidla podstatně efektivněji než dohledová činnost státu.
53. Ani pojem internetové stránky neuvádí právní úpravu do rozporu s ústavním pořádkem pro neurčitost. Vláda ve svém vyjádření významově klade uvedený pojem na roveň (přesnějšímu) pojmu webové stránky a upozorňuje, že spojení internetová stránka používají např. § 7 zákona o obchodních korporacích, § 1830 občanského zákoníku nebo § 195 odst. 4 daňového řádu. Co do pochybností o úrovni blokování, tedy zda bude dotčeno doménové jméno jako celek (např. www.hry.cz), anebo jen druhého či nižšího řádu (např. www.hazard.zabava.eu), nelze tuto náležitost obecně definovat, ba naopak, taková detailní úprava by se patrně ukázala jako nefunkční; na seznam bude podle vlády případ od případu zařazena adresa toho doménového řádu, který bude odpovídat požadavku na efektivní zamezení přístupu k nelegální hře a současně minimalizaci zásahu do dalšího (legálního) obsahu. Zákon nicméně nepamatuje na jiné způsoby dálkového přístupu k hazardním hrám než prostřednictvím internetu, kupříkladu prostřednictvím aplikací v mobilních telefonech.
54. Ústavně irelevantní je i absence podrobnější úpravy dostupnosti seznamu, povinné součinnosti poskytovatelů či konkrétní metody blokování. Jak navíc zdůraznil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku UPC Telekabel Wien, poskytovatelům připojení nesmí být určovány, nýbrž volba konkrétních a efektivních metod blokace musí být na jejich volbě, co do optimalizace účinnosti i nákladů. V souladu s požadavky Soudního dvora jsou i liberační důvody v § 128 odst. 1 zákona o hazardních hrách.
VII. Závěr
55. Na základě výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená ustanovení § 82, 84 ani § 123 odst. 5 zákona o hazardních hrách nejsou v rozporu s ústavním zákonem a nejsou dány důvody k jejich zrušení. Návrh proto není důvodný a Ústavní soud jej podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítl.