49. Rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny v oboru trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře připouští zpravidla v souvislosti se vztahem veřejná žaloba - obhajoba [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3235/15 ze dne 26. 4. 2016 (N 80/81 SbNU 349), bod 85; nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207), bod 10; nález sp. zn. III. ÚS 2569/14 ze dne 16. 4. 2015 (N 82/77 SbNU 191), body 16-17; nález sp. zn. II. ÚS 3780/13 ze dne 11. 11. 2014 (N 206/75 SbNU 313), bod 30; nález sp. zn. II. ÚS 658/14 ze dne 14. 10. 2014 (N 192/75 SbNU 165); nález sp. zn. Pl. ÚS 7/09 ze dne 4. 5. 2010 (N 102/57 SbNU 315; 226/2010 Sb.), bod 23; nález sp. zn. II. ÚS 2014/07 ze dne 14. 5. 2008 (N 86/49 SbNU 217), bod 14; nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008 (N 79/49 SbNU 153), bod 19; nález sp. zn. II. ÚS 336/06 ze dne 28. 3. 2007 (N 56/44 SbNU 719); nález sp. zn. Pl. ÚS 44/03 ze dne 5. 4. 2005 (N 73/37 SbNU 33; 249/2005 Sb.); nález sp. zn. IV. ÚS 343/04 ze dne 14. 3. 2005 (N 55/36 SbNU 581); nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.); nález sp. zn. IV. ÚS 135/99 ze dne 14. 5. 1999 (N 74/14 SbNU 121); nález sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 (N 40/5 SbNU 331)], případně obviněných [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187)] či jejich obhájců [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.); nález sp. zn. III. ÚS 617/2000 ze dne 4. 10. 2001 (N 143/24 SbNU 27)] mezi sebou.
50. Byl-li do úvah o rovnosti zahrnut i poškozený, dělo se tak zpravidla jen tam, kde jeho výpověď sloužila jako důkaz svědeckou výpovědí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315)], a tedy šlo stále o situaci rovnosti "zbraní" mezi obhajobou a veřejnou žalobou, případně tam, kde šlo o nerovnost postavení různých skupin poškozených mezi sebou [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/2000 ze dne 31. 1. 2001 (N 22/21 SbNU 195; 77/2001 Sb.) a nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001 (N 87/22 SbNU 227)]. Důvodem, proč Ústavní soud nesrovnává postavení obviněného a poškozeného v trestním řízení, je rozdílný význam právem reflektovaných zájmů těchto dvou kategorií subjektů pro dosažení účelu (resp. účelů) trestního řízení, což se projevuje i v právní úpravě postavení těchto dvou stran.
51. Subjekty hlavního trestněprocesního vztahu jsou obviněný a orgány činné v trestním řízení. Právní řád uznává bezprostřední zájem obviněného na výsledku řízení, a proto jej rovněž vybavuje řadou práv, která mu zajišťují potenciálně (tj. bez ohledu na to, zda se tak prokážou i v každém individuálním případě) efektivní možnost ovlivnit výsledek řízení ve svůj prospěch. Jelikož v průběhu trestního řízení dochází ke značně citelným zásahům do práv a svobod obviněného, přičemž toto řízení směřuje v případě uznání viny k uložení trestu, který představuje rovněž vždy per se další podstatný zásah do jeho základních práv a svobod, musí právní úprava trestního řízení umožňovat obviněnému alespoň potenciálně (v závislosti na okolnostech konkrétního případu) efektivně ovlivnit vývoj a výsledek trestního řízení v jeho prospěch. Tato condicio sine qua non souladnosti právní úpravy trestního řízení s požadavky spravedlivého procesu zůstává nezměněna po celý průběh trestního řízení, ačkoliv jinak se v něm postavení obviněného v relaci k orgánům činným v trestním řízení podstatně mění (srov. postavení státního zástupce jakožto garanta práv obviněného v přípravném řízení vs. postavení státního zástupce v hlavním líčení jakožto strany řízení prokazující vinu obžalovaného).
52. Oproti tomu poškozený není subjektem hlavního, ale toliko vedlejšího trestněprocesního vztahu. Současně se zpravidla jedná o významný pramen důkazu, což však bezprostředně nesouvisí s právním řádem uznaným zájmem poškozeného na trestním řízení, nýbrž naopak se zájmem orgánů činných v trestním řízení na řádném zjištění skutkového stavu v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 trestního řádu. Právní řád chrání jako primární zájem poškozeného na trestním řízení v podstatě vypořádání všech penězi ocenitelných nároků soukromoprávního charakteru, které poškozenému vznikly za pachatelem v důsledku spáchání trestného činu (náhrada škody, nemajetkové újmy, vydání bezdůvodného obohacení). Ačkoliv právní řád mimo to uznává ještě další dílčí zájmy poškozeného na trestním řízení (viz níže sub 59 a násl.), neuznává zásadně za právně relevantní zájem poškozeného na odsouzení pachatele. V trestním řízení se tak nepotýká obviněný přímo s poškozeným, nýbrž s orgány činnými v trestním řízení, a to i v té rovině řízení, v níž poškozený uplatňuje své právo na náhradu škody, nemajetkové újmy či na vydání bezdůvodného obohacení (dále též jen "adhezní nárok"). Jakkoliv je totiž adhezní řízení svým charakterem ovládáno zásadou dispoziční, neboť se vede toliko tehdy, připojí-li se poškozený s adhezním nárokem k trestnímu stíhání (§ 43 odst. 3 trestního řádu), jakmile je tímto způsobem iniciováno, postupují orgány činné v trestním řízení zásadně (srov. PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1333) i ohledně zjišťování skutkového stavu v rozsahu rozhodném pro rozhodnutí o adhezním nároku v souladu se zásadou vyhledávací, tedy stává se z něj integrální součást trestního řízení.
53. Není možno přisvědčit námitce stěžovatelů, že hmotněprávní úprava nároku poškozených na náhradu škody, nemajetkové újmy či na vydání bezdůvodného obohacení má relevanci i pro výklad úpravy adhezního řízení v rámci trestního řízení a že adhezní řízení je soukromoprávním sporem dvou rovnoprávných stran. Konstrukce adhezního řízení je totiž ovládána principem, že případné nepřiznání v něm uplatněného nároku v plné výši nikterak negativně neovlivňuje možnost poškozeného uplatnit v rozsahu, v němž nebyl uspokojen v trestním řízení, své nároky občanskoprávním pořadem práva. Trestní soudy tak nemají možnost nárok poškozeného zamítnout a adhezní řízení tak nezakládá překážku rei iudicatae, od okamžiku uplatnění nároku se staví promlčecí doba, náhrada nákladů řízení je zde poškozenému přiznávána zásadně ve stejném rozsahu jako v řízení ve věcech občanskoprávních atd.
54. Komparativním pohledem je tak nutno dospět k závěru, že procesní postavení poškozeného uplatnivšího svůj nárok v adhezním řízení je v řadě ohledů výhodnější než postavení poškozeného, který identický nárok uplatní v řízení ve věcech občanskoprávních. Lze proto ovšem na druhou stranu po poškozeném požadovat, aby v trestním řízení strpěl případnou dílčí nevýhodu oproti postavení, jaké by měl v řízení občanskoprávním. Současná koncepce jeho postavení v trestním řízení je totiž dostatečně efektivní k ochraně jeho zájmů a nebylo by legitimní nabourávat koncepci trestního řízení tím, že by se ohledně poškozeného u konkrétních institutů uplatňovala vždy ta úprava, která by pro něj byla výhodnější.
55. V současné době je již nutno uznat, že postavení poškozeného nelze redukovat toliko na uspokojení jeho adhezních nároků (viz dále), přesto však při porovnání právem uznaných zájmů poškozeného a obviněného v trestním řízení, jakož i procesních práv umožňujících tyto zájmy efektivně prosazovat nelze konstatovat, že by postavení poškozeného bylo zcela srovnatelné s postavením obviněného, jenž se v trestním řízení zpravidla snaží odvrátit či zmírnit hrozbu uznání viny trestným činem a nastoupení právního následku za něj, který představuje jeden z nejvýraznějších projevů veřejné moci a nejcitelnějších zásahů do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
56. Lze tedy uzavřít, že obviněný a poškozený nejsou v trestním řízení subjekty se srovnatelným procesním postavením ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny, a tedy rozdílnost úpravy jejich procesního postavení v míře, v jaké vyjadřuje rozdílnost právem uznaných zájmů těchto dvou kategorií procesních subjektů ve vztahu k dosažení účelu (resp. účelů) trestního řízení, neporušuje zásadu rovnosti.
B) Identifikace dalších možných ústavních nesouladů
57. Jelikož v nyní projednávané věci nejde o ústavně reprobovanou nerovnost, musel dále Ústavní soud posuzovat, zda neumožněním využít institutu navrácení lhůty poškozenému není porušeno některé z jeho jiných základních práv či svobod. V úvahu zde připadá zejména právo na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na účinný opravný prostředek zaručené čl. 13 Úmluvy. Toto posouzení se nemůže obejít bez rozboru podstaty kategorie poškozeného jakožto procesního subjektu trestního řízení, resp. bez zjištění, jaký je právním řádem přiznaný účel účasti tohoto procesního subjektu na trestním řízení a jak do naplňování tohoto účelu může zasahovat skutečnost, že poškozenému není umožněno žádat o navrácení lhůty.
58. V nazírání na základní práva a svobody poškozených v trestním řízení přitom došlo zejména v posledních letech ke značnému vývoji, a to legislativnímu, judikaturnímu i doktrinárnímu. Zatímco výchozí pozice poškozeného v trestním řízení po roce 1989 odpovídala i vládou připomínanému pojetí, že účast poškozeného v adhezním řízení není ničím jiným než beneficio legi, a tedy že v trestním řízení prakticky nemohlo dojít k porušení základních práv a svobod poškozeného, toto pojetí doznalo dramatického posunu.
59. Vývoj legislativy upravující postavení poškozeného v trestním řízení po roce 1989 lze charakterizovat jako směřující k posílení a prohloubení jeho práv. Žádná novela trestního řádu prakticky nevedla k zúžení práv poškozeného (s určitou výhradou k novelizaci provedené zákonem č. 265/2001 Sb., bod 43, která zavedla i v současnosti platný a účinný § 43 odst. 2 trestního řádu, přičemž tato novela neměla za cíl zúžit práva poškozeného, ale přesněji definovat jeho pojem). Tak např. novelizace trestního řádu provedené zákonem č. 283/2004 Sb. a zákonem č. 41/2009 Sb. rozšířily možnosti ochrany poškozeného jakožto svědka; novelizace trestního řádu provedená zákonem č. 181/2011 Sb. rozšířila katalog způsobilých adhezních nároků o nárok na náhradu nemajetkové újmy a na vydání bezdůvodného obohacení a rovněž zavedla právo poškozeného na bezplatné zastupování či zastupování za sníženou odměnu (§ 51a trestního řádu); novelizace trestního řádu provedená zákonem č. 86/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, usnadnila zajišťování nároku poškozeného; dosud ještě neúčinná novelizace trestního řádu provedená zákonem č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů, pak rozšiřuje katalog způsobilých adhezních nároků i o dlužné výživné.
60. Mimořádně významně postavení poškozeného posílil i zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů, který novelizoval trestní řád tak, že výslovně zavedl poučovací povinnost soudu ohledně specifikace adhezního nároku poškozeným, dále zavedl právo účasti zmocněnce poškozeného a zúčastněné osoby již na úkonech přípravného řízení, včetně možnosti klást otázky při výsleších (§ 51 trestního řádu). Tím se tedy poškozenému otevřela možnost alespoň zprostředkované účasti na trestním řízení již ve stadiu přípravného řízení, včetně možnosti ovlivňovat vývoj dokazování prováděného v jeho rámci orgány činnými v trestním řízení. Tak se jeho možnost účinně ovlivňovat průběh řízení přiblížila o další krok možnostem obviněného.
61. Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů, značně posílil práva oběti trestného činu tím, že této přiznal celý katalog nových práv. Oběť přitom ve velké řadě případů bude současně i poškozeným dle ustanovení § 43 odst. 1 trestního řádu, s čímž tento předpis na některých místech výslovně počítá. Poškozený, který je zároveň i obětí trestného činu, má tak právo učinit prohlášení o dopadech trestného činu (§ 43 odst. 4 trestního řádu), a je-li zvlášť zranitelnou obětí či je-li mladší osmnácti let, má zásadně právo na bezplatné právní zastoupení, i kdyby nebyla splněna podmínka, že si je nemůže dovolit na svůj náklad (§ 51a odst. 2 trestního řádu). Výraz legislativní změny v nazírání na postavení poškozeného jakožto kategorie subjektů trestního řízení lze demonstrovat i na výslovném zakotvení zásady zajištění práv poškozeného v § 2 odst. 15 trestního řádu, zavedené rovněž v úvodu tohoto odstavce specifikovaným zákonem č. 45/2013 Sb.
62. V souladu s legislativním vývojem si i doktrína všímá posunu ve vnímání postavení poškozeného jakožto kategorie subjektů trestního řízení, a to jak v legislativně akcentovaném vývoji postavení poškozeného v adhezním řízení (z poslední doby srov. např. BERANOVÁ, A. Úvahy nad právní úpravou adhezního řízení de lege ferenda. In: Trestněprávní revue, 2016, č. 10, s. 221-225; ZŮBEK, J., VRBA, M. Poškozený a právo odporu. In: Trestněprávní revue, 2012, č. 9, s. 195-204; ZŮBEK, J. Nárok poškozeného z pohledu trestního, civilního a insolvenčního řízení. In: Právní rozhledy, 2014, č. 4, s. 121-127; VISINGER, R. Náhrada nemajetkové újmy v adhezním řízení. In: Trestněprávní revue, 2011, č. 3, s. 74-78 aj.), tak v přiznávání dalších práv poškozenému, zejména práva na účinné vyšetřování (srov. např. ŠČERBA, F. Právo na účinné vyšetřování ve světle judikatury Ústavního soudu. In: Trestněprávní revue, 2016, č. 7-8, s. 157-166; BLAŽKOVÁ, K. Právo na účinné vyšetřování. Dochází na třetím Ústavním soudu k výrazné změně v koncepci ochrany základních práv? In: Jurisprudence, 2016, č. 5, s. 3-14; KONŮPKA, P. Právo poškozeného na účinné a nezávislé vyšetření některých trestných činů jako základní lidské právo. In: Státní zastupitelství, 2010, č. 9, s. 7-17 aj.). Souhrnně lze k doktrinárnímu vývoji uvést, že panuje obecně pozitivní hodnocení nastíněného vývoje legislativy posilující práva poškozeného, jakož i celkové myšlenky práva na účinné vyšetřování, ačkoliv jsou vznášeny kritické připomínky vůči jednotlivým dílčím aspektům předmětné problematiky, zejména praktickým nedokonalostem právní úpravy a tendenci příliš rozšiřovat právo na účinné vyšetřování.
63. Zmíněný posun lze demonstrovat i na přístupu Ústavního soudu. Ten tak např. ve své dřívější judikatuře odmítal vůbec přiznat poškozeným právo na rovné zacházení v řízení [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 587/04 ze dne 9. 11. 2004 (U 53/35 SbNU 621)] a vzhledem k jejich možnosti domáhat se nároku v řízení ve věcech občanskoprávních, nebyl-li tento nárok uspokojen v adhezním řízení, dokonce Ústavní soud neshledával u následně podaných ústavních stížností poškozených splnění zásady subsidiarity ústavní stížnosti (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3517/10 ze dne 18. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2685/09 ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 413/01 ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 431/04 ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 612/04 ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 87/05 ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1673/09 ze dne 3. 8. 2009), čímž jim rovněž de facto odpíral uplatňování i jiných základních práv. Do této doby spadá i vládou odkazované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 509/05 ze dne 5. 4. 2006.
64. V posledních letech však začalo docházet k pozvolnému obratu v nazírání Ústavního soudu na postavení poškozeného. Ústavní soud začal ve své judikatuře významně akcentovat zejména právo poškozených na účinné vyšetřování v případě podezření z trestných činů představujících svou povahou zásah do práv chráněných čl. 2, 3 a 4 Úmluvy [srov. inter alia multa např. rozsudek ESLP ve věci El-Masri proti Makedonii (velký senát) ze dne 13. 12. 2012, č. stížnosti 39630/09, bod 182; rozsudek ESLP ve věci Jeronovičs proti Lotyšsku (velký senát) ze dne 5. 7. 2016, č. stížnosti 44898/10, bod 104; rozsudek ESLP ve věci Šilih proti Slovinsku (velký senát) ze dne 9. 4. 2009, č. stížnosti 71463/01, bod 154; rozsudek ESLP ve věci Brecknell proti Spojenému království ze dne 27. 11. 2007, č. stížnosti 32457/04, bod 65; rozsudek ESLP ve věci Nachova a ostatní proti Bulharsku ze dne 6. 7. 2005, č. stížností 43577/98 a 43579/98, bod 110; rozsudek ESLP ve věci Husayn (Abu Zubaydah) proti Polsku ze dne 29. 7. 2014, č. stížnosti 7511/13, bod 479; rozsudek ESLP ve věci Lyapin proti Rusku ze dne 24. 7. 2014, č. stížnosti 46956/09, bod 125; rozsudek ESLP ve věci Buntov proti Rusku ze dne 5. 6. 2012, č. stížnosti 27026/10, bod 120; rozsudek ESLP ve věci Lunev proti Ukrajině ze dne 22. 10. 2015, č. stížnosti 4725/13, bod 90; rozsudek ESLP ve věci Tanrikulu proti Turecku (velký senát) ze dne 8. 7. 1999, č. stížnosti 23763/94, bod 103; nález sp. zn. III. ÚS 1716/16 ze dne 9. 8. 2016 (N 151/82 SbNU 385), bod 31; nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), bod 43; nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301), bod 17; usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 18 aj.].
65. Sporadicky judikatura ESLP rovněž naznačuje, že právo na účinné vyšetřování by se mohlo za určitých okolností rozšiřovat i na případy, v nichž mělo trestným činem být zasaženo do jiného práva garantovaného Úmluvou či jejími protokoly, např. práva na pokojné užívání majetku (srov. rozsudek ESLP ve věci Blumberga proti Lotyšsku ze dne 14. 10. 2008, č. stížnosti 70930/01, bod 67). Ačkoliv obecně vzato jak Ústavní soud, tak ESLP vykládají právo na účinné vyšetřování jako garanci řádného procesu, nikoliv garanci výsledku, ESLP již v několika rozhodnutích dospěl k závěru, že je-li porušení některého ze základních lidských práv, jež jsou vybavena procedurální rovinou v podobě práva na účinné vyšetřování, v rámci následného vyšetřování zjištěno, musí být takové porušení rovněž i náležitě potrestáno, a to tak, aby bylo dosaženo dostatečně odrazujícího efektu [srov. např. rozsudek ESLP ve věc Gäfgen proti Německu (velký senát) ze dne 1. 6. 2010, č. stížnosti 229785/05, bod 123; či rozsudek ESLP ve věci Jeronovičs proti Lotyšsku (velký senát) ze dne 5. 7. 2016, č. stížnosti 44898/10, bod 106]. Tím se obsah práva na účinné vyšetřování posouvá dokonce velmi blízko k právu na určitý způsob potrestání pachatele.
66. Ke změně náhledu na postavení poškozeného ovšem došlo i ve vztahu k adheznímu řízení, tedy i v tom ohledu, v němž poškozený toliko uplatňuje svůj adhezní nárok. Ústavní soud tak rovněž počal již v rámci adhezního řízení přiznávat poškozeným ochranu nejen práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3456/15 ze dne 9. 8. 2016 (N 148/82 SbNU 357), část IV.b)], ale připustil dokonce i možné porušení práva na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, jestliže se trestní řízení koncentruje toliko na obviněného, zatímco poškozený je ignorován [srov. nález sp. zn. II. ÚS 289/12 ze dne 9. 10. 2012 (N 170/67 SbNU 83), bod 36].
67. Lze tedy uzavřít, že procesní postavení poškozeného v trestním řízení není nadále redukovatelné toliko na zpravidla významný pramen důkazu a na subjekt, jemuž má v trestním řízení být usnadněno vyrovnání jeho majetkoprávních nároků vzniklých v přímé souvislosti se spácháním trestného činu vůči pachateli. Poškozený v trestním řízení realizuje, respektive realizovat může, i některá svá základní práva a svobody představující tzv. "tvrdé jádro" lidských práv (zejména zmíněné čl. 2 až 4 Úmluvy). Vývoj nastíněný v předcházejících odstavcích proto jednoznačně dospěl do bodu, v němž na postavení poškozeného v trestním řízení nelze nadále nazírat jakožto na doplňkové, bez něhož by se poškozený stejně ochrany všech svých právem uznaných zájmů domohl (typicky uplatněním adhezního nároku v řízení ve věcech občanskoprávních), a ohledně něhož by tedy bylo možno vždy uzavřít, že mu v trestním řízení žádná ochrana základních práv či svobod nepřísluší pro předčasnost.
C) K souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 13 Úmluvy
68. Je proto nutno nyní zkoumat, jak vyloučení možnosti žádat o navrácení lhůty zasahuje do realizace procesních práv poškozeným a zda tento zásah může představovat porušení práva na soudní ochranu či jiného základního práva či svobody. Institut navrácení lhůty je spojen toliko s podáváním opravných prostředků, s výjimkou dovolání (srov. § 265e odst. 4 trestního řádu), k jehož podání však poškozený není způsobilým subjektem (srov. § 265d odst. 1 trestního řádu a contrario). Poškozený je subjektem oprávněným k podání opravného prostředku proti celé řadě rozhodnutí, která se mohou týkat jak ryze procesních otázek (např. § 49 či § 51a odst. 6 trestního řádu), tak i jeho adhezních nároků [např. § 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu], či samotného vyřízení merita věci, není-li jím rozhodnutí o vině a trestu (např. § 159a odst. 6, § 171 odst. 2, § 172 odst. 3, § 223a odst. 2 či § 308 odst. 4 trestního řádu).
69. Smyslem institutu navrácení lhůty je umožnění oprávněné osobě (za současného stavu toliko obviněnému a jeho obhájci) dosáhnout věcného projednání jejího opravného prostředku i tehdy, kdy zákonná lhůta k jeho podání už uplynula, stalo-li se tak z důležitých důvodů na straně této oprávněné osoby. Důležitým důvodem je překážka, která zcela brání oprávněné osobě v podání, byť blanketního, opravného prostředku, nelze jí ji klást k tíži a buď ji nelze překonat vůbec, nebo by takové překonání nebylo po oprávněné osobě možno spravedlivě požadovat. Může jít např. o živelní katastrofu, náhlé zhoršení zdravotního stavu, náhlé úmrtí v rodině atd. (srov. např. ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, k § 61, bod 3)
70. Z tohoto smyslu lze pak dovodit i účel tohoto institutu, jímž je předejití situacím, kdy realizaci práva podat opravný prostředek brání určitá skutečnost, na níž oprávněná osoba nemá vinu a již nemůže ovlivnit buď vůbec, nebo jen za cenu, kterou by po ní nebylo spravedlivé žádat. Jinými slovy, účelem institutu navrácení lhůty je relativizace charakteru lhůt k podání opravných prostředků oprávněnou osobou, a tím i odstranění eventuální tvrdosti, která by z toho mohla vzejít.
71. Vzhledem k relativně krátkým lhůtám pro podání opravných prostředků v trestním řízení oproti jiným právním řízením, v nichž lhůta k podání opravného prostředku činí zpravidla 15 dní (srov. § 172 odst. 1, § 175 odst. 1, § 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, či § 83 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád), je proto tento institut nutné vnímat jako jednu z garancí práva na přístup poškozeného k soudu, neboť zabraňuje případům, kdy je oprávněné osobě znemožněno přinejmenším potenciálně efektivně ovlivnit průběh řízení v její prospěch prostřednictvím její argumentace (příp. i novými důkazními návrhy) v opravném řízení jen z formálních důvodů, které oprávněná osoba nemohla ovlivnit, resp. toto po ní nebylo spravedlivé požadovat, a to v kombinaci s krátkou lhůtou k uplatnění této argumentace.
72. V tomto řízení o konkrétní kontrole norem nelze odhlédnout od toho, že stížnost, již v původním trestním řízení krajský soud zamítl pro opožděnost, směřovala proti usnesení o uložení povinnosti k náhradě nákladů poškozených dle ustanovení § 154 trestního řádu obviněnému. Jak správně stěžovatelé poukázali ve své ústavní stížnosti, náhrada nákladů trestního řízení jim mohla být přiznána právě toliko postupem dle tohoto ustanovení, a tedy na rozdíl od jiných nároků, jež mohli uplatnit v adhezním řízení, ji nemohli uplatnit v řízení ve věcech občanskoprávních. Civilní soud totiž náhradu nákladů poškozených v trestním řízení podle trestního řádu přiznat nemůže. Zamítnutím stížnosti stěžovatelů krajským soudem bez toho, aby se jí tento materiálně zabýval, tak definitivně zanikla možnost stěžovatelů se náhrady těchto nákladů domáhat.
73. V této souvislosti považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že na náhradu nákladů poškozeného v trestním řízení je třeba nahlížet odlišně než na náhradu nákladů soudního řízení ve věcech občanskoprávních. Náhrada nákladů poškozeného v trestním řízení nemá svůj ekvivalent v podobě náhrady nákladů obviněného poškozeným, nelze ji ani výjimečně snížit či nepřiznat, byl-li poškozený úspěšný jen zčásti či nebyl-li úspěšný vůbec, naopak je-li poškozený úspěšný jen zčásti, náleží mu dle § 154 odst. 1 trestního řádu vždy plná náhrada nákladů. Ustanovení § 154 odst. 2 trestního řádu navíc rozšiřuje náhradu nákladů poškozeného i nad rámec nákladů účelně vynaložených k uplatnění nároku, a to i na náhradu nákladů, které mu vznikly vůbec v souvislosti s účastí na trestním řízení, i když žádný nárok v adhezním řízení neuplatnil (srov. ŠÁMAL, P., ŠKVAIN, P. Komentář k § 154 odst. 2. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, bod 4). Účast poškozeného v trestním řízení totiž má, i kdyby v něm tento neuplatňoval žádný nárok v adhezním řízení, již sama o sobě satisfakční funkci (srov. KRÁL, V. Komentář k § 154 odst. 2. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. In: Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, bod 8). Náhrada nákladů poškozeného v trestním řízení proto nepředstavuje pouze příslušenství pohledávky, již poškozený v adhezním řízení uplatňuje, ale zcela samostatný nárok poškozeného, který slouží k zajištění jeho veřejného subjektivního práva k účasti na trestním řízení. Z tohoto důvodu se ohledně náhrady nákladů poškozeného nemohou samy o sobě uplatnit omezení ústavního přezkumu tzv. bagatelních věcí, který vyžaduje určitou intenzitu zásahu, projevující se u nároků na peněžité plnění určitou výší částky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2018/15 ze dne 19. 1. 2016 (N 11/80 SbNU 139), bod 19; nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89), bod 31; nález sp. zn. IV. ÚS 4489/12 ze dne 4. 6. 2014 (N 114/73 SbNU 785); bod 13; či nález sp. zn. II. ÚS 2067/14 ze dne 23. 6. 2015 (N 119/77 SbNU 739), bod 18; a judikaturu, na niž tato rozhodnutí odkazují].
74. Nehledě ke specifikům náhrady nákladů poškozeného v trestním řízení by obdobná situace jako v případě stěžovatelů mohla nastat rovněž tehdy, domáhali-li by se opravným prostředkem v trestním řízení práva na účinné vyšetřování, neboť to vyžaduje předchozí vyčerpání opravných prostředků proti rozhodnutí, jímž orgány činné v trestním řízení vyjadřují vůli dále se věcí nezabývat (typicky stížnost proti odložení věci dle ustanovení § 159a odst. 7 trestního řádu či stížnost proti zastavení trestního stíhání dle ustanovení § 172 odst. 3 trestního řádu), k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), body 27 a 32. Bez předchozího vyčerpání těchto opravných prostředků se tedy poškozený dále svého práva na účinné vyšetřování domáhat nemůže [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2166/14 ze dne 28. 8. 2014 (U 14/74 SbNU 623), bod 7], byť toto právo představuje prostředek k ochraně před zásahy do práva na život či práva nebýt mučen, tedy před zásahy typově velmi citelnými.
75. Je tedy zřejmé, že v těchto případech je možnost žádat z omluvitelných důvodů o navrácení lhůty součástí práva na přístup poškozeného k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na účinný opravný prostředek ve smyslu čl. 13 Úmluvy, neboť využití těchto opravných prostředků je zde condicio sine qua non pro poskytnutí ochrany těmto právům poškozeného, neboť ten se jich nemůže domáhat jakkoliv jinak než podáním opravného prostředku v trestním řízení.
76. Ústavní soud se proto neztotožňuje s názorem vlády, že pouhá přináležitost navrácení lhůty do okruhu institutů favoris defensionis vylučuje možnost jeho přiznání jiným kategoriím subjektů trestního řízení. Předně je nutno uvést, že účelem institutů favoris defensionis není bezdůvodné zvýhodnění obviněného per se, neboť toto zvýhodnění má obviněnému kompenzovat faktickou nerovnost mezi možnostmi účinně ovlivnit průběh či výsledek trestního řízení orgánů činných v trestním řízení a jeho vlastními. Část těchto institutů tak je sice nerozlučně spjata s postavením obviněného jakožto kategorie subjektů trestního řízení, neboť má kompenzovat nerovnost, která nevzniká mezi nikým jiným než mezi ním a orgány činnými v trestním řízení (např. právo nepřispívat aktivně ke svému usvědčení či právo na nutnou obhajobu), část ovšem nikoliv. Institut navrácení lhůty patří nepochybně do druhé zmíněné části.
77. Obviněný se totiž nijak neliší od poškozeného v tom, že u něj jakožto u jednotlivce nelze a priori vyloučit možnost podat opravný prostředek z některého z důvodů uvedených výše sub 69, s tím, že kdyby mu nebylo umožněno navrácení lhůty, nebylo by možno vyloučit, že toto zmeškání, které mu nelze klást k tíži, s sebou ponese nenapravitelné zásahy do jeho základních práv a svobod [srov. k tomu obdobně nález sp. zn. IV. ÚS 276/04 ze dne 3. 8. 2005 (N 149/38 SbNU 189), část IV]. I při vědomí nesrovnatelnosti postavení obviněného a jiných stran trestního řízení v obecné rovině (viz výše sub 43 a dále) v tomto parciálním aspektu není proto důvod činit rozdíl mezi obviněným a poškozeným.
78. K tomu je potřeba připomenout, že institut obdobný institutu navrácení lhůty dle § 61 trestního řádu obsahují ve vztahu k subjektu řízení, který je jednotlivcem nevykonávajícím veřejnou moc, i všechny další hlavní procesněprávní kodexy. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tak upravuje v ustanovení § 58 institut prominutí zmeškání lhůty; zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 41 institut navrácení v předešlý stav; zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 40 odst. 5 institut prominutí zmeškání lhůty; zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 37 institut navrácení lhůty v předešlý stav. Smyslem všech těchto institutů je umožnit subjektům řízení dosažení toho, že příslušný orgán veřejné moci v opravném řízení projedná jejich opravné prostředky, které z důvodů, jež jim nelze klást k tíži, nepodaly včas. Institut navrácení lhůty dle ustanovení § 61 odst. 1 věty první trestního řádu proto nelze považovat za výjimečný. Je naopak raritou, že trestní řád tuto možnost omezuje jen na dvě kategorie subjektů trestního řízení, neboť naopak tato možnost představuje v zásadě běžnou součást všech českých právních řízení.
79. Nepoužitelnost testu přímé diskriminace, resp. tzv. testu rovnosti účastníků na nynější případ pro nesrovnatelnost obecné právní úpravy postavení subjektů trestního řízení, zde zejména poškozeného a obviněného, nutí Ústavní soud k tomu, aby věnoval zvýšenou pozornost důsledku případného přiznání práva žádat o navrácení lhůty poškozenému na vzájemně odlišné postavení kategorií subjektů trestního řízení a na celkovou koncepci trestního řízení, neboť tyto otázky, respektuje-li jejich řešení ústavněprávní požadavky (např. čl. 90 a 96 Ústavy, čl. 36 až 40 Listiny), jsou věcí zákonodárce. I když tedy Ústavní soud dospěje k závěru, že institut navrácení lhůty není nutně spojen jen s některou kategorií subjektů trestního řízení, musí zvažovat, zda rozšířením použití tohoto institutu doménu zákonodárce nenaruší.
80. Pro tuto otázku je rozhodné, že umožněním navrácení lhůty i poškozenému a jeho zmocněnci nedochází ke zhoršení procesního postavení obviněného. Nerozšiřuje se jím totiž okruh rozhodnutí, proti nimž může poškozený podat opravný prostředek, a nijak se jím ani nezmenšuje možnost obviněného ovlivnit výsledek řízení o tomto opravném prostředku. Nachází se totiž zcela mimo sféru ovlivnění obviněného, zda poškozený podá či nepodá svůj opravný prostředek řádně a včas.
81. Nedošlo by jím ani k podstatnějšímu zásahu do koncepce trestního řízení, neboť její vývoj v posledních letech jednoznačně tenduje k posilování ochrany práv poškozeného (viz výše sub 59 a násl.), a jak bylo popsáno výše, lze nalézt obdobný důvod pro zvýhodnění poškozeného přiznáním možnosti požádat o navrácení lhůty jako pro stejné, již existující, zvýhodnění obviněného, navíc je v souladu s postavením procesních subjektů v jiných právních řízeních (viz výše sub 78). Ani z praktického hlediska nelze předpokládat masivní změny, neboť využití tohoto institutu připadá v úvahu pouze za mimořádných okolností (viz výše sub 69), přičemž trestní řízení zatěžuje toliko nepatrnými průtahy, spojenými s rozhodnutím o žádosti o navrácení lhůty a eventuálním vyřízením opravného prostředku poškozeného se zpožděním oproti tomu, kdyby byl býval podán včas. Systémová změna trestního řízení v důsledku přiznání práva žádat o navrácení lhůty i poškozenému je tedy vyloučena.
82. Ústavní soud proto konstatuje, že napadené ustanovení § 61 odst. 1 věty první trestního řádu neumožňuje poškozenému efektivní uplatnění jeho práva na přístup k soudu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na účinný prostředek nápravy zaručený čl. 13 Úmluvy. To však toliko za předpokladu, že poškozený opravným prostředkem podaným z omluvitelného důvodu až po uplynutí lhůty prosazuje své právo, jež nemůže uplatnit jinak než právě v trestním řízení.
D) K možnosti ústavně konformní interpretace
83. Ústavní soud setrvale ve své judikatuře v řízení o kontrole norem konstatuje prioritu ústavně konformního výkladu před zrušením napadeného ustanovení [srov. k tomu např. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/16 ze dne 27. 6. 2017 (N 111/85 SbNU 817; 268/2017 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 15/98 ze dne 31. 3. 1999 (N 48/13 SbNU 341; 83/1999 Sb.); usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/2000 ze dne 12. 10. 2001 (U 37/24 SbNU 535); nález sp. zn. Pl. ÚS 4/99 ze dne 16. 6. 1999 (N 93/14 SbNU 263; 192/1999 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 33/10 ze dne 23. 4. 2013 (N 62/69 SbNU 177; 154/2013 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 16/08 ze dne 29. 9. 2010 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.), bod 13; nález sp. zn. Pl. ÚS 69/06 ze dne 29. 1. 2008 (N 22/48 SbNU 243; 269/2008 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 54/05 ze dne 22. 1. 2008 (N 16/48 SbNU 167; 265/2008 Sb.); bod 32; nález sp. zn. Pl. ÚS 5/05 ze dne 4. 4. 2006 (N 77/41 SbNU 11; 303/2006 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 44/03 ze dne 5. 4. 2005 (N 73/37 SbNU 33; 249/2005 Sb.); aj.]. Proto i v nynějším případě musí Ústavní soud zvážit, zda napadené ustanovení je možno vykládat tak, aby bylo v souladu se základními právy poškozeného uvedenými sub 82.
84. Již v minulosti Ústavní soud připustil, že porušení práva poškozeného na soudní ochranu může být založeno již jen nepřiměřenou interpretací výslovného ustanovení trestního řádu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2916/15 ze dne 28. 2. 2017 (N 35/84 SbNU 401), bod 27]. Je proto namístě se zabývat tím, zda je možno nalézt takovou interpretační metodu, díky níž by žádost o navrácení lhůty byla v tomto případě použitelná i pro poškozeného. Jelikož znění napadeného ustanovení § 61 odst. 1 věty první trestního řádu jednoznačně uvádí jako jediné oprávněné osoby obviněného a jeho obhájce, je zřejmé, že vztažení tohoto ustanovení i na poškozeného a jeho zmocněnce se nachází již mimo dosah jakkoliv extenzivního výkladu. Jedinou interpretační metodou, která by zde tak mohla připadat v úvahu, je analogie.