7. Podstatné však je, že by Ústavní soud neměl připustit vznik situace, kdy by v důsledku procesní pasivity politické strany došlo k odepření přístupu k soudu jí navrženého kandidáta. Jinak řečeno, když by např. tato politická strana vůbec nepodala prostředek soudní ochrany podle ustanovení § 89 soudního řádu správního, když by ho podala a následně vzala návrh zpět, neobrátila by se následně na Ústavní soud apod. a Ústavní soud by navrženému kandidátovi nepřiznal aktivní legitimaci v řízení o ústavní stížnosti, znamenalo by to s ohledem na shora uvedené odepření jakékoliv soudní ochrany. Tento výsledek by byl zjevně protiústavní a Ústavní soud nemá vědomě takovýto stav navozovat, resp. ani se podílet na jeho vzniku a v pochybnostech by se měl vždy přiklonit pro presumpci splnění podmínek řízení a pro meritorní přezkum napadených rozhodnutí. Bohužel, většina pléna v tomto usnesení dospěla k výsledku opačnému, a to navzdory tomu, že sama připustila, že se o práva druhého stěžovatele jednalo (bod 12), jen prý musí procesní prostředek využít politická strana, za kterou kandidoval.
8. Jsem si samozřejmě dobře vědom toho, že v případě přihlášky k registraci ve volbách do Senátu je navrhovatelem politická strana (resp. koalice politických stran) anebo nezávislý kandidát sám (§ 60 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Pokud se konkrétní kandidát rozhodne kandidovat za některou politickou stranu, a nikoliv jako nezávislý kandidát, důvodně očekává, že tato strana především bude vystupovat aktivně i v případě odmítnutí přihlášky k registraci. Současně však platí, že ani tento primární zájem a odpovědnost dané politické strany na zajištění účinné soudní ochrany by neměly vést k úplnému vyloučení práva na soudní ochranu tohoto navrženého kandidáta. Jinými slovy vyjádřeno, při plném respektu k významu politických stran a jejich privilegovanému postavení v ústavním systému (čl. 5 Ústavy), nelze připustit, aby se jednotliví kandidáti ve volbách do Senátu stali jen jakýmisi "rukojmími" (či weberovskými "Parteisoldaten") svých politických stran. Mám totiž za to, že i ústavnímu postavení Senátu, založenému na většinovém volebním systému, na jeho výraznějším oddělení od každodenní partajní politiky a na akcentu na osobní zkušenosti a zralost jednotlivých senátorů neodpovídá pojetí postavení kandidáta tak, jak je pojala většina pléna, jejíž právní názor je založen na myšlence (bod 12), že "jestliže se kandidát rozhodl kandidovat za politickou stranu, ,svěřil se do jejích rukou' a ponechal na této straně, aby ,za něj' podala přihlášku k registraci a aby se případně ,za něj' domáhala soudní ochrany".
9. Z citované zákonné úpravy je totiž patrno, že by kandidát politické strany mohl alternativně kandidovat i jako nezávislý kandidát (tím se ostatně volby do Senátu výrazně liší např. od voleb do Poslanecké sněmovny či Evropského parlamentu). Z toho plyne závěr, že výběr varianty kandidování za politickou stranu ještě sám o sobě neznamená, že by shora naznačená procesní pasivita této politické strany musela nutně znamenat úplné znemožnění efektivní ochrany též individuálních práv tohoto kandidáta. Přijetím kandidatury za politickou stranu ve volbách do Senátu totiž nedochází k implicitnímu vzdání se pasivního volebního práva a k jakési metamorfóze tohoto práva jen v právo politické strany. I pro tohoto kandidáta totiž stále platí, že je i nadále nositelem základních práv a může se domáhat jejich efektivní soudní ochrany, a je proto aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti i v nyní projednávané věci.
10. Domnívám se proto, že pro Ústavní soud z řečeného plyne obecný závěr, že je jako orgán ochrany ústavnosti povolán k tomu, aby v pochybnostech volil cestu soudní ochrany základních práv, a nikoliv jejího odmítání. Rovněž v případě druhého stěžovatele proto Ústavní soud měl akceptovat jeho aktivní legitimaci a odmítnout ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, tedy z důvodů věcných, a nikoliv procesních.
11. Jakkoliv samozřejmě dobře vím, že výsledek tohoto řízení by zůstal nezměněn (došlo by "jen" k odmítnutí ústavní stížnosti ve vztahu ke druhému stěžovateli z jiného zákonného důvodu) a v této konkrétní věci nedošlo ani k žádnému rozkolu mezi oběma stěžovateli, uplatňuji tento disent právě proto, aby si Ústavní soud "nezavíral cestu" pro potenciální případy v budoucnu, kdy třeba dojde k vědomé či nevědomé procesní nedůslednosti politické strany a kdy by v jejím důsledku byla danému kandidátovi zcela znemožněna soudní ochrana.
II.
12. Ve vztahu k vlastnímu odůvodnění zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti první stěžovatelky většinovému názoru pléna vytýkám, že se pohybuje na samotné hraně přezkoumatelnosti. Veškerá argumentace je totiž koncentrována do dvou odstavců (body 17 a 18) a v podstatě jen konstatuje, že krajský soud postupoval podle zákona a Ústavy, a nelze mu proto nic vytknout.
13. Mám za to, že se většina mýlí především v tom, pokud soudí, že první stěžovatelka vlastnímu postupu krajského soudu "nic nevytýká". Argumentace obou stěžovatelů totiž spočívá v tvrzení, že stanovení věkové hranice pasivního volebního práva 40 let porušuje princip rovnosti volebního práva. Ratio decidendi napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě přitom spočívá ve vysvětlení toho, proč je daná věková hranice konformní s ústavním pořádkem i s našimi mezinárodními závazky. Se závěry krajského soudu však stěžovatelé nesouhlasili a zpochybnili je v ústavní stížnosti. Bylo proto (přinejmenším) vhodné, aby se s těmito námitkami věcně vypořádal též Ústavní soud (byť i v usnesení odmítajícím ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost). Bohužel, usnesení většiny pléna se v podstatě omezuje na konstatování, že usnesení krajského soudu nelze nic vytknout a že požadavek dosažení věku 40 let pro volitelnost do Senátu je součástí Ústavy od jejího přijetí.
14. Tím však Ústavní soud nesplnil svoji roli ochránce ústavnosti (čl. 83 Ústavy), od kterého se přirozeně očekává, že Ústavu bude vykládat. V této věci nicméně na tento svůj úkol zcela rezignoval a roli vykladače Ústavy fakticky přesunul na krajský soud, což mne mrzí. Tato skutečnost mne mrzí o to více, že původní soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková plénu předložila konzistentní argumentaci, která přesvědčivě vyvracela uplatněné námitky obou stěžovatelů a kterou jsem plně podporoval, nicméně nezískala většinovou podporu.
3. Odlišné stanovisko soudkyně Milady Tomkové
Podle ustanovení § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňuji odlišné stanovisko k části výroku a odůvodnění usnesení plénasp. zn. Pl. ÚS 34/16; pokud jde o důvody mého nesouhlasu s rozhodnutím pléna a jeho odůvodněním, připojuji se zcela k názoru vyjádřenému v odlišném stanovisku Vojtěcha Šimíčka (části I i II tohoto odlišného stanoviska).