3. Podstatou řešené věci bylo použití opisu z evidence Rejstříku trestů pro posouzení splnění požadavku bezúhonnosti osoby, která byla navržena na funkci myslivecké stráže. Opis z evidence Rejstříku trestů přitom uvádí i údaje o již zahlazených trestných činech. Otázka ústavnosti, či lépe možné neústavnosti, zde byla spojena s tím, že v opisu jsou vykázána odsouzení za úmyslné (byť již zahlazené) trestné činy, což má za následek doživotní vyloučení z možnosti vůbec ucházet se o funkci myslivecké stráže, tedy nikoli pouze stanovení kritéria pro posouzení vhodnosti jmenování takového uchazeče orgánem státní správy myslivosti. Většina Ústavního soudu zde sice správně dospěla k závěru, že je třeba odlišit možnost stanovení podmínek výkonu povolání a výkonu veřejné funkce, následně se však již soustředila až na v pořadí druhou otázku, na kterou bylo třeba odpovědět, tedy na to, zda se jedná o rovný přístup, ač to je v případě absolutního vyloučení v podstatě otázkou zbytečnou. V posuzované věci však nebylo rozhodující, zda je zajištěno právo na rovný přístup, nýbrž zda vůbec je zajištěn přístup k uvedené veřejné funkci. Na to odpověď chybí, ačkoli v případě, kdy je někdo dokonce doživotně vyloučen z požívání jednoho ze základních politických práv, nutně vyvstává problém, zda bylo či nebylo (podle mého názoru bylo) zasaženo do podstaty a smyslu takového práva v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny. Taková osoba nejenže je zbavena práva vůbec se ucházet o veřejnou funkci, nýbrž i účastnit se soutěže o ni z hlediska prokázání dalších předpokladů ve srovnání s jinými kandidáty a soutěže s nimi (až zde začíná rovný přístup).
4. Hodnotit "rovný" přístup mělo proto smysl až poté, co bylo posouzeno, zda je namístě zamezit vůbec "jakýkoliv" přístup, a to doživotně bez možnosti pokusu o nápravu chování a prokázání nápravy pachatele, tak jako je tomu u jiných veřejných funkcí (i obecně) a jak to nakonec správně řeší i samotný zákon o myslivosti v ustanovení § 35 odst. 1 písm. c). Většina tuto otázku vlastně pominula, i když naopak považovala za potřebné vyjádřit se např. k otázkám přihlédnutí k opisu z evidence Rejstříku trestů při hodnocení recidivity u některých trestných činů (bod 31 odůvodnění), nebo dokonce k otázce rovnosti přístupu k voleným a jmenovaným funkcím ve vazbě na právě probíhající politickou diskusi na toto téma (bod 57), ačkoli se o volenou funkci nejedná.
5. Základní otázka, zda lze někoho zbavit určitého práva bez ohledu na závažnost jednání, uložený trest, dobu, která uplynula od jeho spáchání, jeho vztah k veřejné funkci, která by měla být vykonávána, další chování takového "pachatele" (rozuměj po výkonu trestu) atd., vyřešena není. To je v rozporu s rovností v důstojnosti, která je absolutní hodnotou, a proto je sporné rozvíjet úvahy o možnosti "přiměřeného" zásahu do ní. Tyto závěry většiny stěží obstojí v obecné rovině, vůbec pak ne v případě potřeby odpovědi na konkrétní otázku Nejvyššího správního soudu. O přiměřenosti by bylo možno hovořit např. tehdy, kdyby byla stanovena určitá doba pro prokázání, že se pachatel napravil, ale těžko v případě, kdy takovou šanci vůbec nedostane (je tedy nenapravitelný?), a to, i když se jistě nemusí jednat o zásah do důležité složky jeho existence (např. oproti doživotnímu zákazu výkonu určitého povolání). Komparandum a komparátum se v takovém případě může použít jen pro jmenované veřejné funkce, ke kterým je doživotně zamezen přístup z důvodu úmyslného trestného činu, nikoli naopak pro odůvodnění, proč se tak v jiných případech (např. policisté) nestalo. Problém tak nebyl dořešen ani v obecné rovině, ani v rovině konkrétního posuzovaného případu.