27. Počátkem devadesátých let minulého století let byly přijaty restituční zákony, jimiž se stát snažil alespoň částečně zmírnit následky majetkových křivd způsobených v období komunistického režimu v letech 1948 až 1989. Má-li být naplněn účel a smysl restitucí, musí se nadále plně uplatnit požadavek, aby všechny příslušné orgány veřejné moci vykládaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám vstřícně, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nebo osob jednajících za stát nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu vyjádřené v ústavním pořádku.
28. Účelem zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je zmírnění a odčinění následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Zákon o mimosoudních rehabilitacích vychází z konstrukce, že za splnění předepsaných podmínek se vydávají nemovitosti, které jsou ke dni účinnosti zákona v držení státu nebo právnických osob. Osoby fyzické se stávají povinnými osobami pouze za splnění podmínky jejich nabytí v rozporu s právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Předmětem ústavní stížnosti jsou tak proto námitky stěžovatele týkající se právních závěrů obecných soudů stran naplnění podmínek stanovených v § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
29. Ústavní soud se již daným případem zabýval. V nálezu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 620/02 ve věci stěžovatele Alfréda Panowského zdůraznil, jak je třeba hodnotit naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění, kterou je nutno vztahovat na celý komplex úkonů a vztahů mezi fyzickými osobami jako nabyvateli a státem, který samotnému aktu převodu předcházel. V tomto směru se mu odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jevila jako nedostatečná. Přitom z důkazního řízení a z námitek stěžovatele vyplývala celá řada indicií nasvědčujících naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění, s nimiž se však soudy nikterak nevypořádaly. Ústavní soud upozornil, že okolnosti převodu předmětných nemovitostí nasvědčují tomu, že výběr potenciálních zájemců o nemovitosti byl zahájen ještě před tím, než byl vůbec stát oprávněn s nemovitostmi disponovat, což vyplývá z toho, že o vedlejších účastnících jako nabyvatelích bylo rozhodnuto den po nabytí právní moci trestních rozsudků, jimiž byl stěžovatel odsouzen k trestu propadnutí majetku. Obecné soudy se nikterak nevypořádaly ani s tou skutečností, na jakou část nemovitostí se výběr vztahoval, neboť výrok trestního rozsudku zněl na majetek jako celek, přitom však následná kupní smlouva byla uzavřena toliko na id. 9/10 nemovitostí, a teprve poté, co stát zbavil id. 1/10 nemovitostí manžele Pavlíčkovy, byla s vedlejšími účastníky uzavřena nová kupní smlouva na nemovitosti jako celek, aniž by ovšem výběr vedlejších účastníků byl znovu posuzován za takto nově nastalé situace. Namístě přitom bylo posouzení, jež by reflektovalo současné ústavní hodnoty a principy právního státu.
30. Ústavní soud konstatuje, že tímto závazným právním názorem se řídil soud prvního stupně, tedy Městský soud v Brně, jenž vydal dne 30. 10. 2008 rozsudek č. j. 34 C 297/2004-168, kterým žalobě původního stěžovatele vyhověl, a také Nejvyšší soud, jenž zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2010 č. j. 20 Co 319/2009-237 rozsudkem ze dne 3. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 2661/2010-263 a věc byla opětovně projednávána. Ve vztahu k nyní napadeným rozsudkům odvolacího a dovolacího soudu, zejména co do závěru a odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2011 č. j. 20 Co 319/2009-300, to však neplatí. Stěžovatel měl legitimní očekávání, že odpovědné orgány veřejné moci posoudí jeho žalobu i z hlediska Ústavním soudem předestřených zásad, kterými se definuje materiální právní stát, jež nevytvářejí pouze normativní rámec obsahu podústavního práva, ale i rámec jeho interpretace.
31. Městský soud v Brně provedl ve věci dostatečná zjištění, která vyhodnotil způsobem, jenž je možno označit za ústavně konformní. Alfréd Panowský byl tehdejším normalizačním režimem nahlížen jako emigrant a pachatel trestného činu opuštění republiky; majetkové převody jím učiněné byly z pohledu tehdejšího státu posuzovány jako směřující proti zájmům osob tento režim podporujících či profitujících z něj.
32. Ze shromážděných dokumentů mimo jiné vyplynulo, že na manžele Pavlíčkovy, vlastníky 1/10 nemovitostí, byl činěn nátlak, aby souhlasili s prodejem, neboť zde byl "silný veřejný zájem na zachování angažovaného vědeckého a veřejného pracovníka pro město Brno" (přípis ObNV Brno III ze dne 20. 11. 1974); následně byla ObNV Brno III podána zjevně účelová žaloba s cílem dosáhnout odprodeje nemovitostí. Ze svazku Ministerstva obrany Československé socialistické republiky GŠ/ZS č. 10295 bylo zjištěno, že MUDr. Kořístek byl dobrovolným spolupracovníkem československé zpravodajské služby (Vojenské rozvědky), od roku 1949 do roku 1959 byl příslušníkem Československé lidové armády, kde dosáhl hodnosti majora, "s kladným poměrem k režimu, politicky na úrovni". Z materiálů Archivu bezpečnostních složek, z objektového svazku č. 11529 vedeného Správou StB Brno a Správou StB při Krajské správě SNB byl dohledán svazek, ze kterého se podává, že byl veden jako důvěrník s krycím jménem "Vlado". Svazek byl skartován, stejně jako jiný svazek, kde byl evidován jako "Plamen" v oblasti školství. Členem Komunistické strany Československa byl nepřetržitě od roku 1945, později působil jako vedoucí stranické skupiny I. chirurgické kliniky v Brně. Výběr kupce byl zahájen ještě předtím, než byl stát oprávněn s propadlou id. 9/10 nemovitostí disponovat. MUDr. Kořístek a J. Kořístková obdrželi příslib od peněžního ústavu na poskytnutí půjčky na koupi rodinného domku, ačkoliv trestní řízení o propadnutí majetku ještě nebylo ukončeno a nebyly ani podány žádosti dalších uchazečů. Uvedené skutečnosti podle nalézacího soudu jednoznačně podporují závěr o protiprávním zvýhodnění žalovaných v daném sporu. Ústavní soud s tím souhlasí a dále ve shodě se stěžovatelem konstatuje, že pokud kritériem tehdejšího výběru zájemců o předmětnou nemovitost měl být "zájem státu na dostupnosti špičkové zdravotní péče" či "na rozvoji vědecké činnosti", pak to mělo být řádně zveřejněno, aby bylo umožněno i jiným osobám splňujícím uvedené předpoklady se do výběrového řízení přihlásit. Jestliže se tak nestalo, nemohla zde být dodržena zásada rovnosti šancí všech potenciálních zájemců, což rovněž svědčí o zřejmém neodůvodněném zvýhodnění jediného z uchazečů, který byl zjevně vybrán dávno předtím, než se nějaké zcela formální výběrové řízení vůbec konalo.
33. Stěžovatel zastává oprávněně také názor, že přidělení nemovitosti bylo v nesouladu i s tehdejšími právními předpisy, k čemuž uvedl mnoho indicií (viz shora argumentaci stěžovatele), což však odvolací soud vůbec nezvážil. Takovou normou - která právě v této konkrétní situaci byla zejména porušena - bylo zákonné omezení dispozice státu jako spoluvlastníka s jeho spoluvlastnickým podílem vyplývající z ustanovení § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Ačkoliv v předmětné době občanský zákoník neznal předkupní právo spoluvlastníků, spoluvlastnický podíl na předmětné nemovitosti patřil rodině Pavlíčkových a bez jejich souhlasu nebyl převod na třetí osobu přípustný. Stát nejen že porušil předpisy o právech spoluvlastníka, ale naopak účelově a silově přistoupil k zbavení vlastnického práva spoluvlastníků - šest let poté, co řádně nabyli spoluvlastnický podíl - se zjevně vykonstruovaným důvodem účelu pro odnětí. O tom, že se jednalo o účelový postup, svědčí i časová souslednost a samotný fakt, že stát se nejprve pokusil od spoluvlastníků jejich menšinový podíl vykoupit a k propadnutí majetku přistoupil až poté, co spoluvlastníci dali najevo, že svůj podíl prodat nehodlají, a že naopak mají zájem o zbytek nemovitosti. Ústavní soud doplňuje, že je notoricky známo, že minulý režim, označený za nedemokratický a protiprávní, nedodržoval, když se to hodilo, ani vlastní právní předpisy.
34. Nejvyšší soud pochybení odvolacího soudu, které dosahuje ústavní roviny, neodstranil s tím, že právní úprava dovolacího řízení účinná v rozhodném období mu neumožňovala, aby přehodnocoval výsledky provedeného dokazování, k čemuž prý v zásadě směřovaly výhrady dovolatele, ale dávala prostor pouze pro korekci těch rozhodnutí odvolacího soudu, jež vycházela ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
35. Pokud se obecné soudy v napadených rozsudcích shora uvedenými skutečnostmi nezabývaly, nelze jejich hodnocení skutkových zjištění považovat za ucelené a kompletní, stejně tak jako právní závěr, k němuž na základě takového hodnocení dospěly. Tím byl porušen zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
36. Ústavní soud konstatuje, podobně jako v předchozím nálezu ve věci pana Alfréda Panowského, že následné převody vlastnického práva k předmětným nemovitostem, které byly v řízení o ústavní stížnosti zjištěny, nemají význam pro posuzování porušení základních práv v napadených rozhodnutích obecných soudů. Bude však na obecných soudech, aby se touto skutečností zabývaly a vzaly ji v úvahu při celkovém hodnocení skutkových zjištění, zejména pokud jde o platnost těchto převodů s ohledem na skutečnost, že probíhá řízení (před obecnými soudy a Ústavním soudem) o restitučním nároku k předmětným nemovitostem. Ústavní soud jen připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle které je restituční nároky nutno považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových posunů, a restitučnímu nároku je třeba dát přednost. Pokud jde o otázku kompenzace osob, jimž vznikla na základě restitučního zákona povinnost vydat nemovitost, lze poukázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. Pincová a Pinc proti České republice či Pešková proti České republice), podle něhož by zmírňování předchozích křivd nemělo způsobovat nové nepřiměřené křivdy. Spravedlivé rovnováhy je přitom zpravidla dosaženo, je-li náhrada vyplácená vyvlastněnému, jenž nabyl nemovitost v dobré víře, v rozumném poměru k tržní hodnotě nemovitosti v době odnětí vlastnictví.
V. Závěr
37. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud návrhu stěžovatele zcela vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., napadené rozsudky zrušil.