Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Ladislava Regnarda a Terezie Regnardové, proti postupu Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, jíž se stěžovatelé domáhají toho, aby Ústavní soud přikázal shora uvedeným soudům, aby se řídily rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 365/2006.
Podání stěžovatelů nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a pro řízení před Ústavním soudem nebyl navrhovatel zastoupen advokátem (§ 30, § 31 cit. zákona). Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
V nyní projednávaném případě však Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé se k dnešnímu dni obrátili na Ústavní soud již velkým množstvím podání, přičemž byli vícekrát vyzýváni k odstranění vad svých návrhů a poučeni o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny.
Ústavní soud tak nemá žádné rozumné pochybnosti o tom, že stěžovatelé již byli dostatečně seznámeni s požadavky kladenými zákonem o Ústavním soudu na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožným stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelům zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud proto v nyní projednávané věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. Postupoval tak stejně, jako v případě stejných stěžovatelů již v minulosti učinil (viz např. usnesení ze dne 7. června 2017, sp. zn. III. ÚS 1556/17, ze dne 21. května 2015, sp. zn. III. ÚS 1303/15, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. II. ÚS 3664/17 aj.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj