43. Stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu, aby jí přiznal náhradu nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Dle ustanovení § 83 zákona o Ústavním soudu rozhodne soudce zpravodaj na návrh stěžovatele podaný před prvním ústním jednáním, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát, odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením (§ 29 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
44. Stěžovatelka nad rámec samotného návrhu netvrdila ani nedoložila žádnou skutečnost, na jejímž základě by Ústavní soud mohl dospět k závěru, že její osobní a majetkové poměry odůvodňují alespoň částečné vyhovění jejímu návrhu. Ústavní soud proto návrhu stěžovatelky nevyhověl.
X. Závěr
45. Vzhledem ke všemu výše řečenému Ústavní soud v rozsahu, v jakém stěžovatelka brojila proti napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a Nejvyššího soudu, tato rozhodnutí zrušil dle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
46. Jelikož v řízení před odvolacím soudem nebyly pro jeho odlišný právní názor vůbec přezkoumávány vlastní právní závěry exekučního soudu, na němž bylo založeno jeho napadené rozhodnutí, bude muset být odvolací řízení zopakováno. Jelikož tedy dosud vlastní argumentace exekučního soudu nebyla podrobena přezkumu v rámci řádných a mimořádných opravných prostředků civilního řízení, byl by zásah Ústavního soudu proti jeho rozhodnutí předčasný. Proto v rozsahu návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí exekučního soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost [srov. k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527), bod 37].
47. Odvolací soud bude proto muset odvolání stěžovatelky znovu projednat. Bude přitom vázán právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v tomto nálezu, že byla-li smluvní pokuta sjednaná ve formě notářského zápisu se svolením k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí či exekuce dle § 71a a násl. notářského řádu konstruována jako procento z aktuálně dlužné částky za den prodlení tak, že mechanismus jejího výpočtu byl jednoznačný již v den podpisu notářského zápisu a v každém dni prodlení bylo možno jednoznačně určit, v jaké konkrétní výši za něj smluvní pokuta vznikla, přičemž bylo i jednoznačně zřejmé, že splatnost smluvní pokuty za každý den prodlení je splatná vždy následující den, nelze per se tuto konstrukci považovat za rozpornou s požadavky ustanovení § 71b odst. 2 písm. d) a e) notářského řádu.
48. Tím však Ústavní soud nijak nepředznamenává výsledek nového řízení o odvolání. Jelikož odvolací soud pro svůj závěr o neurčitosti sporného ujednání nepřezkoumával jiné stěžovatelkou tvrzené vady rozhodnutí exekučního soudu, zejména její výtky vůči závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, na níž bylo napadené rozhodnutí exekučního soudu založeno, zůstává možnost argumentace stěžovatelky, vedlejší účastnice i odvolacího soudu ohledně těchto jiných stěžovatelkou v odvolání tvrzených vad tímto nálezem nedotčena.
49. Tímto nálezem rovněž není dotčena možnost odlišné právní kvalifikace obecnými soudy, shledají-li pro ni v dalším průběhu řízení důvod. Z kontextu případu např. nevyplývá, zda šlo či nešlo o smlouvu spotřebitelskou ve smyslu § 56 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném ke dni uzavření dohody. Ústavní soud se tímto však vzhledem k uplatněné argumentaci nemohl zabývat.