36. Ačkoli výzva policejního orgánu není rozhodnutím a nelze na ni s ohledem na její procesní povahu klást stejné požadavky jako na meritorní rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že i tak neobstojí. Policejní orgán totiž koncipoval její odůvodnění toliko potud, že stěžovatelka se publikací usnesení o zahájení trestního stíhání "může dopouštět protiprávní činnosti, zejména pak může mařit probíhající trestní řízení". Nejenže policejní orgán nespecifikoval, jaké protiprávní jednání klade stěžovatelce za vinu, ale své úvahy zde navíc posunul do hypotetické roviny (ve smyslu "může, ale také nemusí se dopouštět, resp. mařit"). Takové odůvodnění výzvy s potenciálně sankčními důsledky nemůže z hlediska výše nastíněných požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci obstát, neboť je tento procesní postup zatížen značnou měrou nepřezkoumatelnosti. Ústavnímu soudu je zřejmé, že policejní orgán, nemá-li se sám zpronevěřit zákazu zveřejnění dle § 8a tr. ř., nemůže v případné výzvě uvádět podrobné důvody, které jej vedou k závěru o tom, že publikovaná informace z přípravného řízení je způsobilá ohrozit či mařit objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení. Na druhou stranu se policejní orgán nemůže kuse omezit na prosté konstatování své domněnky, nemluvě o její formulaci v podmiňovacím způsobu, která jednak snižuje váhu uvedených důvodů, a tím i vážnost celé výzvy, jednak navozuje právní nejistotu na straně příjemce výzvy ohledně jeho dalšího chování i postupu. To má přirozeně svůj význam i pro jeho případnou obranu. Hledání přiměřené míry odůvodnění přitom musí odrážet všechny podstatné okolnosti v tom kterém případě.
37. V obou rozebraných ohledech se tedy výzva policejního orgánu ocitla v rozporu s trestním řádem, a tím i ústavními požadavky vyvěrajícími z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i v rozporu se zásadami uvedenými v čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, potažmo v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky. Z toho důvodu se současně nemohla stát zákonným podkladem pro uložení pořádkové pokuty, kterou tudíž stíhá stejný nedostatek. Totéž pak platí i pro rozhodnutí stížnostního soudu, které jej nenapravilo.
38. Ústavní soud nicméně pokládá za nutné ve světle jak námitek stěžovatelky založených na odkazu na základní právo svobody projevu a na informace dle čl. 17 Listiny, tak i ve světle argumentů zbývajících účastníků řízení (zejména původního policejního orgánu) stran důsledků, které se mohou zveřejněním informací z přípravného řízení neblaze promítnout do objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení, sdělit následující. Není pochyb o tom, že zpřístupněním textu usnesení o zahájení trestního stíhání či jiných informací z přípravného řízení dalším osobám, tím spíše široké veřejnosti, může dojít k maření trestního řízení. V tomto směru Ústavní soud považuje za opodstatněné obavy policejního orgánu, že tato situace může mít vliv na svědecké výpovědi, které tak jsou způsobilé stát se předmětem pochyb, ať již co do jejich procesní použitelnosti ve fázi řízení před soudem, tak i co do jejich samotné důvěryhodnosti. Tyto skutečnosti pak mohou samy o sobě nebo ve spojení s dalšími možnými negativními důsledky publikace předmětného okruhu informací vést k ohrožení či zmaření celého trestního řízení.
39. Závěrem se sluší podotknout, že Ústavní soud se již nezabýval zbývajícími argumenty stěžovatelky (zejména co do výše pokuty), neboť by to bylo s ohledem na výše vyložené nadbytečné. Též stěžovatelku neseznámil s obsahem státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze postoupeného vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství č. j. 2 NZT 28/2017-329 ze dne 15. 8. 2017, neboť jednak se týká jiného případu, jednak v něm tamní orgán činný v trestním řízení postupoval způsobem, který se v zásadních bodech lišil od postupu zde naříkaného, takže ve vztahu k nyní posuzované věci postrádalo přesah, k němuž by se stěžovatelka případně mohla relevantním způsobem vyjádřit.
40. Ze všech shora rozvedených důvodů tudíž Ústavní soud částečně vyhověl ústavní stížnosti a přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadeného usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty a na něj navazujícího usnesení Vrchního soudu v Praze, a to pro porušení čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny, potažmo čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky. Ve zbývajícím rozsahu ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako návrh opožděně podaný. Při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci jsou zmíněné orgány veřejné moci vázány právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).