48. Ačkoli stěžovatel formuloval důvod přípustnosti dovolání tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dovodil v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud, že ve skutečnosti se dovolatel dožaduje toho, aby již dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak. Odkázal přitom na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1235/2014. V tomto rozhodnutí se k otázce povinnosti informovat vlastníky nebo uživatele dotčených nemovitostí ze strany organizace spojů vyjádřil Nejvyšší soud tak, že zákon č. 110/1964 Sb. "sice umožňuje zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení s tím, že takové oprávnění je věcným břemenem váznoucím na dotčených nemovitostech (§ 12 odst. 1, 3 zák. č. 110/1964 Sb.), zároveň však podmiňuje vznik takového oprávnění včasným (před zahájením výkonu oprávnění) uvědoměním vlastníků nebo uživatelů dotčených nemovitostí (§ 12 odst. 2 zák. č. 110/1964 Sb.). Včasné projednání staveb telekomunikačních vedení s vlastníky dotčených nemovitostí předpokládá § 17 odst. 3 zák. č. 110/1964 Sb. Jen v případě, že se vlastníci (uživatelé) včas dozvědí o záměru zřídit a provozovat telekomunikační vedení, mohou sporovat rozsah takového oprávnění, a jen tehdy mohou dosáhnout přezkoumání takového sporu stavebním úřadem (§ 12 odst. 2 zák. č. 110/1964 Sb.). Zřízení a provozování telekomunikačního vedení je rovněž podmíněno (v případě, že jsou stavbou dotčeny oprávněné zájmy vlastníků nemovitostí) předchozím souhlasem stavebního úřadu s plánem určujícím polohu vedení".
49. Z citované části rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 je zřejmé, že první z otázek formulovaných stěžovatelem v dovolání (navzdory poněkud odlišnému skutkovému stavu věci nyní řešené a věci sp. zn. 22 Cdo 1235/2014) již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena byla (uvědomění vlastníků nebo uživatelů dotčených nemovitostí jako podmínka vzniku oprávnění - věcného břemene).
50. Jasná odpověď na otázky č. 2 a 3, které stěžovatel dále v dovolání formuloval, však již ze zmíněného rozhodnutí neplyne, a nelze tedy argumentovat tím, že již vyřešenou právní otázku požaduje dovolatel (stěžovatel) řešit jinak.
51. Ze strany krajského soudu bylo neprokázání splnění notifikační povinnosti ze strany stěžovatele jedním z rozhodovacích důvodů, na kterých byl rozsudek založen, tudíž je pochopitelná úvaha stěžovatele, že otázky předložené stěžovatelem dovolacímu soudu mají význam z hlediska řešení jeho sporu.
52. Ústavní soud nepřehlédl argumentaci Nejvyššího soudu zmíněnou ve vyjádření k ústavní stížnosti, jak však správně poukazuje stěžovatel, odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze doplňovat až ve vyjádření k ústavní stížnosti, neboť napadené rozhodnutí bude vždy v praxi vykládáno a používáno s tou argumentací, která je v odůvodnění rozhodnutí obsažena. Pokud dovolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že existence nájemní smlouvy činí případné nároky plynoucí z věcného břemene rozpornými s dobrými mravy, jde o nový argument, který není v žádném z napadených rozhodnutí obsažen, a stěžovatel na něj nemohl z povahy věci nijak reagovat.
53. V posuzovaném případě tak dochází k nežádoucí situaci, kdy ke konfrontaci důležitých argumentů v rovině podústavního práva dochází paradoxně až v řízení před Ústavním soudem. Pokud jde o požadavek splnění notifikační povinnosti, soud prvního stupně jím nijak neargumentoval, krajský soud jej zmínil při jednání, na kterém byl též vynesen rozsudek, a stěžovatel mohl na nové závěry převzaté z tehdy ještě nepublikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 reagovat pouze na místě bez možnosti podrobné právní analýzy, neboť jednání nebylo odročeno. Dovolací soud pak podrobnou právní argumentaci obsaženou v dovolání dostatečně nevypořádal, neboť dovolání odmítl jako nepřípustné. Na řadu argumentů stěžovatele je pak paradoxně reagováno až v řízení o ústavní stížnosti.
54. Ústavní soud však není povolán k výkladu podústavního práva, přičemž posuzovat může pouze skutečnost, zda při výkladu a aplikaci podústavního práva neporušily obecné soudy ústavně zaručená práva účastníků řízení. To však může z povahy věci učinit až poté, co výklad podústavního práva provedou v řádném procesu obecné soudy. Ústavní soud nemůže jejich činnost jakkoli nahrazovat, doplňovat či dokonce výklad podústavního práva předjímat dříve, než budou moci tento výklad komplexně provést obecné soudy.
55. V řízení před Ústavním soudem by tak nemělo docházet k nežádoucí situaci, kdy obecné soudy ve svých vyjádřeních vedle argumentace o souladu svých rozhodnutí s ústavním pořádkem dále ještě fakticky doplňují odůvodnění napadených rozhodnutí o další věcné argumenty v rovině výkladu podústavního práva. A to zvláště v situaci, kdy před obecnými soudy nebyl dán účastníkům řízení dostatečný prostor svou právní argumentaci předestřít, popř. na předestřenou argumentaci soudy nedostatečně reagovaly právě např. z důvodu odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
56. Většina argumentů stěžovatele mohla být podrobně vypořádána dovolacím soudem v meritorním rozhodnutí, neboť stěžovatel formuloval dvě otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Z rozhodnutí dovolacího soudu taktéž není zřejmý ani závěr, že by šlo o takové otázky výkladu hmotného práva, na nichž by rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo ve smyslu § 237 o. s. ř.
57. Je tak nutno uzavřít, že napadeným usnesením dovolacího soudu došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny.
58. K argumentu stěžovatele, že výklad § 12 zákona č. 110/1964 Sb. je v rozporu se samotným textem zákona, resp. že představuje nepřípustnou normotvorbu a libovůli soudu, Ústavní soud uvádí, že jde, s ohledem na nevypořádání řady souvisejících argumentů, např. právě otázek předestřených stěžovatelem v dovolání, o otázku předčasnou.
59. Ústavní soud však zde připomíná svou konstantní judikaturu uvádějící, že jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.) [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 21/14 ze dne 30. 6. 2015 (N 122/77 SbNU 759; 199/2015 Sb.) a řadu dalších].
60. Obecně platí, že obecný soud není vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 3/06 ze dne 6. 3. 2007 (N 41/44 SbNU 517; 149/2007 Sb.); nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499); nález sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. 2. 2006 (N 34/40 SbNU 281)]. Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je namístě použít další výkladové metody, jako jsou metody výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012 (N 200/67 SbNU 573)].
61. Interpretace § 12 zákona č. 110/1964 Sb. je v prvé řadě věcí obecných soudů. K posouzení skutečnosti, zda se obecným soudům podařilo nalézt spravedlivou rovnováhu mezi ochranou práv vlastníků pozemků, na nichž jsou umístěna telekomunikační zařízení, na straně jedné, a ochranou práv provozovatelů telekomunikačních zařízení umístěných na těchto pozemcích, na straně druhé, je však nezbytné, jak bylo již řečeno, se vypořádat s argumenty, které stěžovatel předestřel v dovolání a které nebyly dovolacím soudem zatím meritorně vypořádány.
62. Ústavní soud tak uzavírá, že nálezem vyhověl ústavní stížnosti a shora označené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. S ohledem na princip subsidiarity řízení před Ústavním soudem pak Ústavní soud ve zbývající části ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.