38. Difamující výrok může mít povahu hodnotícího soudu nebo skutkového tvrzení. V případě hodnotícího soudu nelze zkoumat jeho pravdivost, neboť jde o subjektivní názor toho, kdo projev učinil; postačí, že bude mít alespoň určitý skutkový základ [například nález ze dne 11. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 453/03 (N 209/39 SbNU 215); rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 2. 1997 ve věci stížnosti č. 19983/92 De Haes a Gijsejs proti Belgii, bod 47]. Obecně přitom platí, že i nadnesené a přehánějící názory, a to dokonce i názory někoho urážející, jsou-li proneseny ve veřejné či politické debatě, jsou názory zásadně ústavně chráněnými [například nález ze dne 15. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 367/03 (N 57/36 SbNU 605), nález ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 1990/08 (N 63/56 SbNU 711), bod 32, nebo nález ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 823/11 (N 44/64 SbNU 521), bod 24; též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976 ve věci stížnosti č. 5493/72 Handyside proti Spojenému království, bod 49]. Ochranu takovémuto projevu by bylo možné odepřít pouze v případě, pokud by zcela postrádal potřebný skutkový základ nebo pokud by byl učiněn způsobem, který není slučitelný s demokratickými principy, například z důvodu absence dobré víry ohledně jeho legitimity [například nález ze dne 17. 7. 2007 sp. zn. IV. ÚS 23/05 (N 111/46 SbNU 41), bod 27, nebo usnesení ze dne 22. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 805/07], respektive způsobem vybočujícím z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti [nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367)].
39. Jestliže difamující výrok spočívá ve skutkovém tvrzení neboli konstatování faktu, pak je ten, kdo jej učinil, povinen prokázat 1. rozumné důvody, na jejichž základě se spoléhal na jeho pravdivost, jakož i 2. že podnikl dostupné kroky k ověření jeho pravdivosti, a to v míře a intenzitě, v níž bylo její ověření přístupné a definitivní (včetně případného dotazu u osoby, které se tvrzení týká, jejíž stanovisko by v takovém případě mělo být rovněž zveřejněno), a 3. že byl v dobré víře, a tudíž neměl důvod věřit, že toto tvrzení není pravdivé [podrobně nález ze dne 11. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 453/03 (N 209/39 SbNU 215); srovnej též rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 12. 2004 ve věci stížnosti č. 49017/99 Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku, bod 78]. Jsou-li tyto podmínky splněny, pak ani případná dodatečně zjištěná nepravdivost výroku nebude sama o sobě znamenat nepřípustnost zásahu do práva na ochranu osobnosti.
40. V posuzované věci pronesl stěžovatel v diskusním pořadu České televize kritiku vedlejšího účastníka, kterou v souvislosti s jeho předchozím působením veřejně zpochybnil jeho kompetentnost vykonávat vedoucí pozici v Národní galerii. Konkrétně uvedl, že vedlejší účastník byl jedním z ředitelů Národní galerie (posléze se opravil, že byl jen ředitelem jedné z jejích sbírek) z řad kunsthistoriků, kteří měli tuto instituci dovést do "naprosto dezolátního stavu". Vedlejší účastník měl být "nejhorším" z nich, neboť ji měl "zcela ekonomicky zruinovat".
41. Ústavní soud nemá pochybnost o tom, že předmětný výrok zasáhl do osobnostních práv vedlejšího účastníka, a dále se tak zabýval otázkou, zda napadenými rozhodnutími stanovená povinnost omluvit se za něj nepředstavuje porušení stěžovatelovy svobody projevu. V této souvislosti považuje za významné, že obsazení funkce generálního ředitele či jiných vedoucích funkcí v Národní galerii je otázkou veřejného zájmu. Osoby, které vykonávají nebo v minulosti vykonávaly uvedené funkce, si musí být vědomy, že činnost této státem zřízené a z převážné části také financované instituce podléhá kontrole ze strany veřejnosti, pročež i ony samy musí strpět v širokém rozsahu kritiku vztahující se k jejich působení. Na vedlejšího účastníka je v této souvislosti třeba nahlížet jako na osobu veřejně činnou, přičemž stěžovatelem pronesená kritika se zjevně týká jeho veřejné sféry.
42. V části, ve které kritika stěžovatele obsahovala hodnocení vedlejšího účastníka jako "nejhoršího" ředitele z řad kunsthistoriků, nutno předmětný výrok považovat za ryze subjektivní hodnocení, na nějž má každý právo. Tato kritika ale zahrnovala také tvrzení, že se vedlejší účastník ve funkci ředitele sbírky podstatným způsobem podílel na "dezolátním stavu", v jakém Národní galerie skončila, a že mu lze dokonce připsat odpovědnost za její celkové ekonomické zruinování. Uvedená tvrzení již podle Ústavního soudu nejsou hodnotícími soudy, nýbrž jde svou povahou o tvrzení skutková. Z provedeného dokazování, které co do výsledných skutkových zjištění nezpochybňuje ani stěžovatel, přitom vyplynulo pouze to, že vedlejšímu účastníkovi lze jako někdejšímu řediteli sbírky přiznat odpovědnost za některá pochybení související s hospodařením Národní galerie. Tato pochybení však sama o sobě nebyla příčinou jejích tehdejších vážných ekonomických problémů a její celkové hospodaření ovlivnila jen v omezené míře.
43. Jakkoli se veřejná debata k politickým či společenským tématům přirozeně nemůže vyhnout určité míře zjednodušení, jež ztěžuje rozlišování mezi hodnotícími soudy a skutkovými tvrzeními, vždy je nutno zkoumat celkový kontext, v jakém byl ten který výrok pronesen. V posuzované věci je stěžejní, že šlo o výrok tehdejšího generálního ředitele Národní galerie. Předmětné hodnocení činnosti vedlejšího účastníka tak z jeho strany vyznívá jako informace od osoby, u níž z důvodu dlouholetého působení v této funkci lze předpokládat podrobnou znalost hospodaření této instituce, včetně období předcházejících jeho působení. Kdokoli, kdo zaznamenal uvedený výrok, mohl předpokládat, že stěžovatelem vyjádřený podíl vedlejšího účastníka na výsledcích hospodaření Národní galerie v minulosti je konstatováním faktu, a nikoli pouhým zveličením, jak by tomu mohlo být, kdyby tento výrok zazněl v jiném kontextu. Obzvlášť, podotkl-li stěžovatel v daném pořadu, že "to může dokázat". Za této situace nelze dát v případě předmětného výroku přednost svobodě projevu stěžovatele před ochranou osobnosti vedlejšího účastníka, který se tímto tvrzením oprávněně cítil dotčen.
44. Vzhledem k tomu, že obecné soudy posoudily uvedenou kolizi základních práv právě tímto způsobem, nelze jim vytknout, že by právo na ochranu osobnosti vedlejšího účastníka podle čl. 10 odst. 1 Listiny neoprávněně upřednostnily před svobodou projevu stěžovatele podle čl. 17 odst. 1 Listiny, a tedy že by v tomto směru tuto svobodu porušily, respektive že by jí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny odepřely soudní ochranu. Správně navíc zohlednily, že předmětný výrok - jakkoli měl povahu skutkového zjištění - neměl ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi takové následky, jejichž odstranění by vyžadovalo uložit stěžovateli jinou povinnost než povinnost k omluvě. Tyto následky byly zmírněny již tím, že vedlejší účastník měl možnost na tato vyjádření ve veřejném prostoru reagovat.
VII. Závěr
45. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, zejména jeho svoboda projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jeho ústavní stížnost zamítl.