46. Na okraj lze také zmínit otázku, kdo se zásady speciality vůbec může dovolávat. Šlo by dovodit, že toto právo přísluší jen vydávajícímu státu, jehož suverenita by byla porušením zásady speciality dotčena, což je stanovisko zastávané kupř. některými nižšími federálními soudy ve Spojených státech (Bassiouni M., International Extradition - US Law nad Practice, Oxford University Press 2007). Ústavní soud má za to, že se této zásady může dovolávat i vydaná osoba, aniž by její porušení namítal vydávající stát, ba dokonce že k zásadě speciality přihlédnou orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Je totiž úkolem státních orgánů dožadujícího státu dbát na to, aby nebyla porušena práva vydávajícího státu, bez toho, že ten by se těchto práv musel kdokoliv dovolávat.
47. Jak z výše uvedeného vyplývá, námitky stěžovatele vztahující se k aplikaci zásady speciality a zákonné překážky jeho trestního stíhání pro absenci dodatečného souhlasu švýcarských justičních orgánů s trestním stíháním i pro jiné trestné činy, než pro které byl stěžovatel vydán, nejsou důvodné a lze plně odkázat na odůvodnění a argumentaci, uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
48. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci došlo k dotčení namítaných základních práv stěžovatele, ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu